ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.811.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 811/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2009 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 3 To 618/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 105/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 2 T 105/2008, byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od 6. 6. 2007 do 30. 8. 2007 v prodejně elektrospotřebičů E. t., a.s., v B. na ul. K., kde byl zaměstnán jako zástupce vedoucího prodejny, tedy jako osoba s hmotnou zodpovědností převzatou v rámci pracovně právního vztahu, prováděl opakovaně na pokladnách umístěných na prodejní ploše prodejny neoprávněná storna šedesáti pěti položek zboží, tedy fiktivně přijal zboží od zákazníků zpět a peníze, které by měly být zákazníkům za vrácené zboží vydány zpět, si ponechal pro vlastní potřebu a způsobil tak poškozené společnosti E. t., a.s., se sídlem Š., P., celkovou škodu ve výši 263.876,- Kč“. Za tento trestný čin byl podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené společnosti E. t., a.s. škodu ve výši 247.596,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 3 To 618/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (a proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že při rozhodování o vině, trestu a náhradě škody se soudy dostatečně nezabývaly otázkou právní kvalifikace skutku, který je mu kladen za vinu, v důsledku čehož pak rozhodly na základě nedostatečného skutkového zjištění, kdy takové zjištění nemá oporu v dokazování. Odmítl, že by se dopustil trestného činu zpronevěry a prohlásil, že celá záležitost byla vykonstruována ze strany jeho bývalého zaměstnavatele s úmyslem zakrýt nedostatky v řídící a organizační činnosti zaměstnanců společnosti E. t., a.s. (zejména porušování pracovněprávních předpisů ohledně evidence materiálu, provádění pravidelných kontrol a inventarizace materiálu) a legalizovat cestou trestního řízení tímto vzniklou škodu na majetku zaměstnavatele. Rovněž konstatoval, že v dané věci nebyla provedena řada navrhovaných důkazů nezbytných pro správná a úplná skutková zjištění a že závěr odvolacího soudu, že se k předmětné trestné činnosti doznal, není odůvodněný a nemá oporu v provedeném dokazování. Dodal, že ani skutečnost, že se již v minulosti dopustil jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, mu nemůže být přičítána k tíži a že sama o sobě nevede k závěru, že má sklony k páchání trestné činnosti.
Dále příkladmo uvedl, že z výpovědí zaměstnanců je sice zřejmé, že byl dne 17. 8. 2007 v práci, avšak tyto nepotvrzují, že se zdržoval u pokladny, přičemž soud neprověřil jeho tvrzení, že tento den strávil se svojí přítelkyní. V této souvislosti upozornil, že ze spisového materiálu vyplývá, že evidence docházky zaměstnanců byla vytvářena uměle, resp. že sám zpracovatel pan S. potvrdil, že ji nelze brát jako věrohodný důkaz, neboť neodráží faktický stav příchodů a odchodů zaměstnanců do a z práce, a uzavřel, že nebylo prokázáno, že se dne 17. 8. 2007 zdržoval v práci. Také argumentoval, že vyslechnutí zaměstnanci se znali již z dřívějška, že všichni podepsali dohodu o hmotné odpovědnosti a že jejich výpovědi mohly být ovlivněny obavou z případné povinnosti uhradit zaměstnavateli alikvotní část schodku. Dodal, že ze spisu a z výpovědí svědků se navíc podává, že na jeho pokladně nikdy nic nechybělo, že manko bylo zjištěno na pokladně, kterou neobsluhoval. Poznamenal, že soud na základě výpovědí svědků dospěl zcela neodůvodněně k závěru, že všichni zaměstnanci dodržovali své povinnosti, a protože neměli v kompetenci provádět storna, tak je neprováděli. Přitom zdůraznil, že ze spisového materiálu, resp. ze svědeckých výpovědí plyne, že všichni zaměstnanci věděli, jak se storna provádějí, každý z nich měl přidělené číslo, které byl při markování na pokladně povinen zadávat, že přístup k pokladnám a k operacím na pokladnách měli všichni zaměstnanci prodejny a že pokladny nebyly nijak softwarově zabezpečeny. Namítl, že ani jeden ze svědků nepotvrdil, že by jej kdy viděl brát peníze z pokladny či provádět neoprávněně storno operace, neuvedl konkrétní údaje, které by prokazovaly, že storno operace prováděl právě on.
Poté akcentoval, že k podpisu uznání dluhu byl psychicky přinucen. Podotkl, že se ambulantně léčil na psychiatrii a že nátlakové situace ho dostávají do značného stavu rozrušení. K tomu ještě doplnil, že zápis o uznání dluhu nepodepsal před svědky - ti jej podepsali až posléze, nebyli přítomni samotnému projednání věci a vyhotovení zápisu. Dospěl k závěru, že nelze mít za prokázané, že se ke zpronevěře doznal, jak se tato skutečnost objevuje ve výpovědích svědků. Dále namítl, že v doložených písemnostech společnosti E. jsou nesrovnalosti, celková částka manka se dodatečně mění, společnost není schopna prokázat skutečnou výši škody, neboť nikdy před zahájením vyšetřování nebyla provedena fyzická inventura materiálu. Dodal, že inventarizaci materiálu dne 7. – 8. 9. 2007 nebyl přítomen a žádný inventurní zápis nepodepsal (byť opak tvrdí zástupci společnosti v přípise ze dne 27. 12. 2007).
Poukázal rovněž na skutečnost, že ve výroku svého rozhodnutí nalézací soud konstatuje, že měl způsobit škodu v celkové výši 263.875,- Kč, avšak odsouzen byl k náhradě škody ve výši 274.596,- Kč. Podle jeho mínění nebyla způsobená škoda spolehlivě zjištěna. Vyslovil názor, že poškozená společnost porušila tzv. prevenční povinnost podle §248 zákoníku práce, potažmo §415 obč. zák., což zakládá její spoluodpovědnost za způsobenou škodu, a též zakročovací povinnost ve smyslu §417 obč. zák., z čehož lze dovodit její zavinění ve smyslu §441 obč. zák., a tudíž měla nést škodu poměrně. Prohlásil, že otevřena zůstává i otázka zavinění ostatních zaměstnanců, kteří měli uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti. Dovodil, že rozhodnutí o náhradě škody mělo být podle §229 tr. ř. ponecháno civilnímu soudu a aktivitě poškozeného, jenž by musel prokázat, že mu vznikla škoda, v jaké výši a kdo ji způsobil.
Seznal, že soud přikládal podstatný význam právě rozpornému podání společnosti E., záznamu o provedené inventuře, svědecké výpovědi bývalých spolupracovníků, nevěrohodnému přehledu o pracovní docházce zaměstnanců či uznání závazku, přitom však nebral v úvahu všechny okolnosti, které mají svědčit ve prospěch jeho osoby. Podle jeho přesvědčení zaviněné jednání spočívající v úmyslném přisvojení si cizí věci a vznik škody nebyly prokázány. Dále uvedl, že výrok o vině soud prvního stupně učinil na základě nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci (v rozporu s §2 odst. 2 tr. ř.), že ve věci nebyly provedeny jím navržené důkazy – výslech svědků R. B. a M. P., čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu, že soud ani P. nevěnovaly pozornost vyhodnocení údajů na stvrzenkách o provedení storno operací, jakož i nedostatečné evidenci pohybu zboží na prodejně a ve skladu. Vyslovil názor, že z uvedeného vyplývá důvodná pochybnost o tom, kdy a jakým způsobem schodek na zboží vznikl a že měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a vynést zprošťující rozsudek.
V další části svého dovolání brojil proti uloženému trestu s tím, že tento odporuje zásadám ukládání trestů za trestné činy. Poznamenal, že byť pro určení výše trestu patří k významným okolnostem výše škody způsobené trestným činem, způsob jeho spáchání, jakož i motiv a pohnutka pachatele, v průběhu trestního stíhání nebyla skutečná výše škody zjištěna, nebylo prokázáno, jakým způsobem se měl skutku dopustit, a nebyl prokázán ani motiv a úmysl spáchat trestný čin zpronevěry.
Dovodil, že s ohledem na listinné důkazy konstatované v odůvodnění rozsudku lze mít za to, že ve skutečnosti jde o pracovněprávní spor a nikoliv o trestný čin. Z hlediska pracovněprávního se pak jedná o odpovědnost za škodu na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, tedy objektivní odpovědnost, kdy zaměstnavatel svému zaměstnanci nemusí prokazovat zavinění, ovšem musí mu prokázat skutečnou výši škody. Tuto podle obviněného doposud neprokázal. V této souvislosti vyjádřil obavy ze zneužití trestního řízení při vymáhání schodku z pracovněprávního sporu [viz nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 564/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 4 Tz 54/99]. Dodal, že k tomu, aby věc mohla být posuzována podle předpisů trestního práva, je nezbytné nejdříve vyřešit otázky pracovněprávní.
Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadané rozhodnutí a přikázal Městskému soudu v Brně, aby ve věci opětovně jednal a rozhodl, popř. podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby věc projednal jiný soud. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 3 To 618/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Teprve sekundárně – pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. To platí i stran námitek obviněného vůči výroku o náhradě škody. Obviněný sice argumentuje jistými hmotně právními normami, avšak jejich aplikaci váže na zpochybnění skutkových zjištění soudů a současně také na skutkový stav, který soudy nezjistily, tedy sám konstruuje skutkové podmínky pro jím tvrzenou nutnost aplikovat hmotně právní normy, jež by měly vést k odlišnému rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje, že v daném případě nebylo důvodu vzhledem k okolnostem charakterizujícím skutek tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů (obviněný si v postavení jednoho z vedoucích subjektů v prodejně svého zaměstnavatele k jeho škodě úmyslně protiprávně přisvojil svěřené cizí věci – peníze) aplikovat při rozhodnutí o nároku na náhradu škody ustanovení §441 obč. zák.(v kontextu ustanovení §248 zákoníku práce, §415 obč. zák. a §417 obč. zák.). Za těchto okolností totiž nelze hovořit o spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku (účinku).
Dále Nejvyšší soud dodává, že i prosazovaný názor obviněného, podle něhož v posuzované věci jde pouze o pracovněprávní spor, nevychází ze skutkových zjištění soudů, nýbrž z jejich popření.
Nad tento rámec lze poznamenat, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilního (pracovněprávního) vztahu mezi obviněným a poškozeným. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany práv právnických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto za tohoto stavu konstatovat, že na popsaný skutek obviněného nelze pohlížet pouze jako na pracovněprávní spor, jehož posuzování v trestním řízení by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ještě výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem ke všem shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu (jež ostatně svojí podstatou brojí, stejně jako výhrady vůči výroku o vině a náhradě škody, proti skutkovým zjištěním soudů) pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý