infNsTyp,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2009, sp. zn. 6 Tdo 879/2009 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.879.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.879.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 879/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2009 dovolání, které podal obviněný P. A., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 10 To 93/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 6/2008, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 48 T 6/2008, byl obviněný P. A. v bodech 8 – 13 a 15 – 20 výroku uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněného P. K. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 10 To 93/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuta. Citované usnesení odvolacího soudu, a to výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl obviněný P. A. prostřednictvím obhájce dovoláním ve znění jeho doplnění ze dne 18. 3. 2009. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V podání obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Konstatoval, že již v přípravném řízení byl při rekognicích svědky často zaměňován za jinou osobu. Spoluobviněný K. jej sice ve své původní výpovědi označil jako spolupachatele na všech útocích, avšak u hlavního líčení svoji výpověď podstatně změnil a uvedl, že se protiprávního jednání nedopustil. Pouze připustil, že se s ním P. A. mohl dopustit útoků uvedených v bodě 17 a 18 obžaloby, a že u útoku pod bodem 16 obžaloby si tím není jist. Podle obviněného neměly soudy obou stupňů k těmto rozporným výpovědím přihlížet. Podotkl, že ani svědci, kteří ve věci vypovídali, neuváděli jednoznačně, že by se měl trestné činnosti dopustit. V případě bodu 8 obžaloby (přepadení K. b. v. S.) jej žádná ze svědkyň jako pachatele neoznačila. Svědkyně H. navíc uvedla, že se mělo jednat o pachatele spíše tmavé barvy. K bodu 9 obžaloby (přepadení K. b. v. S.) dodal, že ani u tohoto útoku nebyla jeho vina prokázána, neboť svědci, kteří byli vyslechnuti, ho jako pachatele opět neoznačili. Ohledně bodu 15 obžaloby (přepadení Ž. b. v O.) obviněný shledal důkazní situaci shodnou, neboť opět jej žádný ze svědků nepoznal. Co se týče ostatních bodů obžaloby odkázal, a to podle jeho mínění, na rozporuplné výpovědi svědků; např. u bodu 10 obžaloby se svědkyně S. i D. lišily v popisu oblečení i markantů obličeje. Navíc svědkyně D. uvedla, že viděla pistoli značky B., o níž ve spise není ani zmínky a jejíž existence nebyla u něj a ani spoluobviněného prokázána. V případě bodu 11 obžaloby (přepadení K. b. v A.) si podle obviněného svědkyně odporují. Svědkyně M. v přípravném řízení původně uvedla, že by pachatele, který hlídal, nepoznala a že jej neregistrovala. Při rekognici jej však poznala, avšak v rámci hlavního líčení uvedla, že jej nepoznala. Doplnila, že muže, kterého u rekognice označila za případného pachatele, poznala pouze podle výšky, ale nebyla si svým označením stoprocentně jista. Svědkyně Z. L. jej opět při rekognici za pachatele označila, avšak u hlavního líčení si nebyla jista. Již v přípravném řízení vypověděla, že pachatel brýle neměl, a to na rozdíl od svědkyně Z., která v přípravném řízení uvedla, že muž, který hlídal, měl černé brýle, mluvil česky bez přízvuku a že jej v rámci rekognice poznala pouze podle výšky. Obviněný zdůraznil, že ostatní svědci jej nepoznali. Žádná ze svědkyň nedovedla popsat obličej pachatele, jeho rysy a řídily se pouze výškou. Podotkl, že figuranti byli vybíráni tak, že byli daleko menší nežli on. K bodu 12 obžaloby (přepadení K. b. v P.) konstatoval, že svědkyně P. ho sice u rekognice poznala, avšak po předložení jeho fotografie u hlavního líčení nikoli. Tudíž ani jmenovaná si nebyla stoprocentně jista. Ohledně bodu 13 obžaloby (přepadení B. v A.) zmínil, že svědkyně V. jako jediná jej při rekognici sice poznala, ale opět pouze podle výšky a nikoliv obličeje. Vypověděla, že muži, který hlídal, do obličeje neviděla. Ostatní tři svědci ho nepoznali. Dále obviněný poznamenal, že u ostatních bodů obžaloby byla skupina svědků, kteří sice muže, který měl hlídat, poznali; současně však potvrdili, že ještě před provedením rekognice a hlavním líčením měli možnost si prohlédnout záznamy z bezpečnostních kamer a relace, které byly vysílány v televizi a na internetu. Vyslovil názor, že tito svědci byli těmito okolnostmi zmanipulováni. V této spojitosti odkázal na výpověď svědkyně C., která byla vyslechnuta k bodu 19 obžaloby a u hlavního líčení uvedla, že byla ovlivněna záběry z bezpečnostních kamer. Též poukázal na skutečnost zaznamenanou v protokolu o hlavním líčení, kdy vyslýchaný znalec z oboru forenzní biomechaniky prof. Š. zaměnil jeho postavu a fotografii za spoluobviněného K. a zmýlil se i ve výšce jejich postav. Důkaz, který spočíval v porovnání pachových stop, obviněný označil za neprůkazný. Soudům obou stupňů vytkl, že se nezabývaly jeho obhajobou a rozpory ve výpovědích spoluobviněného a svědků. Při použití zásady in dubio pro reo měly jeho osobu obžaloby zprostit. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 10 To 93/2008, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 48 T 6/2008, a současně zrušil další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby po zrušení obou napadených rozhodnutí podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a jeho osobu podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil. K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která připomněla dosavadní průběh řízení a obsah uplatněných námitek. Konstatovala, že obviněný opřel dovolání výlučně o důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, tak jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu nenese. V jeho rámci proto nelze namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, napadat způsob hodnocení ve věci provedených důkazů, ani neúplnost provedeného dokazování. Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolací soud přezkoumává napadená rozhodnutí pouze z důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §265b tr. ř., neboť se jedná o mimořádný opravný prostředek nesloužící k dalšímu, v pořadí již třetímu, přezkumu skutkových zjištění, neboť pro skutková zjištění je zásadní především dokazování před soudem prvního stupně, případně doplněné před soudem odvolacím. V tomto dvouinstančním procesu je vytvořen dostatečný prostor pro stabilizaci samotných skutkových zjištění, a to se zaručením práv obviněného na spravedlivý proces. Dále státní zástupkyně uvedla, že z obsahu dovolání je zřejmé, že napadenému rozhodnutí nebyly vytknuty žádné vady právního posouzení zjištěného skutku. Obviněný pouze prezentoval vlastní hodnocení důkazů, které by mělo podle jeho přesvědčení vyústit ve skutkový závěr, že se žádného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, tj. že nespáchal v rozsudečném výroku popsané loupežné útoky. Nezpochybnil tedy, že by jednání popsaná v napadených rozhodnutích nevykazovala znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ale snažil se na podkladě odlišného hodnocení důkazů prosadit vlastní verzi skutkového děje, podle které není vůbec pachatelem trestné činnosti. Námitkami uvedeného charakteru však obviněný zcela vybočil z rámce uplatněného dovolacího důvodu. Existují sice i výjimky z všeobecně respektovaného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za situace, kdy mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé panuje extrémní nesoulad, resp. za situace, kdy právní závěry, ke kterým soudy dospěly, v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají. Podle státní zástupkyně se ale o takový případ v této trestní věci zjevně nejedná. Zdůraznila, že Městský soud v Praze pečlivě analyzoval důkazy, které měl k dispozici, především výpovědi spoluobviněného K. z přípravného řízení a z řízení před soudem. Konstatovala, že soud prvního stupně vysvětlil, proč právě výpověď spoluobviněného z přípravného řízení považoval za věrohodnou, přičemž rozhodnutí opřel i o výpovědi přímých svědků jednotlivých loupežných útoků, výsledky rekognic a ztotožnění pachových stop. Vyslovila názor, že úvahy soudu v rámci hodnocení důkazů jsou úplné, systematické a v žádném ohledu nevybočují ze zásad formální logiky, která je ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. korektivem při hodnocení důkazů. Důkazní situace tudíž dovolovala učinit spolehlivý závěr o vině obviněného trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud nepochybil, pokud hodnotící závěry městského soudu shledal logickými, přesvědčivými a v souladu se zákonem. Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. A. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný P. A. vznáší v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Namítá, že provedenými důkazy, na které v podrobnostech poukazuje (výpověďmi spoluobviněného P. K., jmenovaných svědků a dalšími důkazy), nebylo spolehlivě prokázáno, že by se na jednotlivých loupežných útocích podílel. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje, že při použití zásady in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného P. A. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Praze. V dovolání obviněný nenamítá, že skutek, jak je popsán v bodech 8 – 13 a 15 – 20 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, který shledal bezchybným odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Praze (následně též Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci. Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného P. A. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. července 2009 Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/30/2009
Spisová značka:6 Tdo 879/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.879.2009.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08