ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1433.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1433/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. prosince 2009 o dovolání obviněného V. L. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 To 309/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 105/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 7 T 105/2008, byl obviněný V. L. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., přičemž všechny trestné činy spáchal ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným M. M. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s dohledem. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. zák. byla poškozená společnost Č. n. z. p. se sídlem P., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 7 T 105/2008, podal obviněný odvolání proti výroku o vině. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 To 309/2009, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně včas dovoláním, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jako jednání ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Je přesvědčen, že nebyl jednoznačně prokázán jeho podíl na trestné činnosti. Podle obviněného je tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně formulována velmi obecně a nekonkrétně, a nevyplývá z ní naplnění subjektivní stránky trestného činu ani podíl spoluobviněných na trestné činnosti. K trestným činům vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pokusu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. namítl, že je nutné objasnit vztah obviněného k jednání ostatních osob, což z provedeného dokazování podle něj nevyplývá. V případě trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. pak uvedl, že vstoupil do bytu poškozené V. H. s poškozeným S. Z., který měl klíče od bytu, navíc nebyl vyzván k opuštění bytu. Závěr soudu o jeho vině trestným činem porušování domovní svobody je podle něj zcela nesprávný. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že ve skutkové větě výroku o vině použily velmi obecné výrazy a okolnosti v ní popsané nemají vazbu na provedené dokazování.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že ta část argumentace obviněného, v níž zpochybňuje proces dokazování, se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Za relevantní námitku je možné označit pouze tu námitku obviněného, podle níž bylo jednání spoluobviněných nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., aniž by byla upřesněna míra spoluúčasti jednotlivých spoluobviněných. Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že spoluobvinění společně nejprve fyzicky napadli poškozeného S. Z., poté za jeho pomoci, k níž ho násilím donutili, vnikli do bytu poškozené V. H., kde napadli poškozené R. K. a J. K. Vzhledem k podstatě spolupachatelství s ohledem na společný úmysl spoluobviněných, který vyplývá jak z jejich dohody o provedení celé akce, i z toho, že žádné jednání jednotlivého spoluobviněného nenese znaky excesu ze společného záměru, není nutné, aby byly ve skutkové větě odsuzujícího výroku o vině podrobněji specifikovány všechny jednotlivé projevy chování každého spoluobviněného, ale postačuje komplexnější popis společného postupu obou spoluobviněných. Z učiněných skutkových zjištění je podle nejvyšší státní zástupkyně zřejmé, že skutek se stal z podnětu obviněného V. L., který telefonicky požádal spoluobviněného M. M. o pomoc. Poté spoluobvinění společně napadli poškozeného S. Z., aby je kontaktoval s dalším poškozeným R. K., což poškozený S. Z. pod vlivem násilí a pohrůžek učinil a zavedl je do bytu poškozené V. H. Je proto nepochybné, že obviněný věděl, jakým způsobem byl získán přístup do bytu. Námitka obviněného, že vstoupil do bytu za S. Z., který měl klíče, a tedy nikam nevnikl neoprávněně, není v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší státní zástupkyně považuje argumentaci obviněného za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného V. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Souhlasila s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. L. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že skutečnosti vyjádřené v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně údajně nemají vazbu na provedené dokazování a poukázal na to, že soud prvního stupně postupoval podle něj nesprávně při konstrukci tzv. skutkové věty rozsudku. Obviněný je přesvědčen, že nespáchal trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že do bytu poškozené V. H. vstoupil společně s poškozeným S. Z., který měl u sebe klíče od bytu poškozené V. H. a dodal, že ani nebyl vyzván k opuštění bytu. Obviněný takto formulovanými námitkami nenamítl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zpochybnil samotná skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Takto koncipované námitky však nelze považovat za námitky právní, nýbrž námitky skutkové, které nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Za námitku právního charakteru, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno považovat námitku obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu jako jednání ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a dodal, že ze skutkové věty není zřejmá míra účasti spoluobviněných na trestné činnosti.
Spolupachatelství je forma trestní součinnosti, při níž se na trestném činu podílí více pachatelů. Trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tehdy, jestliže je spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každý ze spolupachatelů odpovídá za své jednání, jako by trestný čin spáchal sám. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Podstatné tedy je, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná (srov. č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je zcela bez významu, zda je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena konkrétní míra účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy nižších stupňů při posouzení otázky spolupachatelství respektovaly ustálenou judikaturu, a zejména odvolací soud přesvědčivě odůvodnil své právní závěry v odůvodnění svého rozhodnutí na č. l. 503 504 spisu. Z popisu skutku je zřejmé, že se na jednání podíleli oba obvinění, že jednali ve vzájemné součinnosti a sledovali společný cíl spočívající v donucení poškozeného R. K. k zaplacení údajného dluhu. Námitku obviněného o tom, že nebyly naplněny znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud považuje ze zjevně neopodstatněnou.
Obviněný rovněž obecně formuloval námitku nedostatku subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tuto právní námitku, kterou obviněný stručně odůvodnil tím, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na subjektivní stránku trestných činů neodpovídá provedenému dokazování. Tím však obviněný napadl skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, přičemž námitky proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, způsobu hodnocení důkazů a postupu při provádění důkazů nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zásadně vychází ze skutkových zjištění tak, jak k nim dospěly soudy nižších stupňů, přičemž z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Obviněný V. L. uplatnil v dovolání námitky skutkové, které svým obsahem nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a námitky právní, které Nejvyšší soud shledal nedůvodným.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného V. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek