ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.587.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 587/2010-185
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Stanislava Rizmana a JUDr. Antonína Draštíka dovolání podané obviněným R. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 42 To 305/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 245/2008, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 42 To 305/2009, ve výroku ad 3, kterým byl obviněný uznán vinným jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozenému J. Z. a poškozené zdravotní pojišťovně Metal Aliance.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že za zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (výrok ad 1), trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (výrok ad 2), trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008 (výrok ad 2 a 4) a zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (výrok ad 5 až 7), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výrocích o vině nedotčen, se obviněný R. K.
o d s u z u j e
podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obviněný pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
IV. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně, pobočce v Jihlavě,
p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 2 T 245/2008, byl R. K. uznán vinným
Ad. 1 trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., dále jen „tr. zák.“), který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.,
Ad. 2 trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008,
Ad. 3 trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.,
Ad. 4 trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008,
Ad. 5 - 7 trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
a podle §235 odst. 2 za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ nevykonání tohoto trestu ve stanovené lhůtě uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo nahradit škodu způsobenou poškozeným J. Z., R. K., zdravotní pojišťovně Metal Aliance a P. Z. Současně byl obviněný zproštěn obžaloby pro další tři skutky.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě , jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 42 To 305/2009 , tak že částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v odsuzující části a podle §259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným
Ad. 1 zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., dále jen „tr. zákoníku“),
Ad. 2 trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.,
Ad. 3 trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.,
Ad. 2 a 4 trestným činem podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008,
Ad. 5 - 7 zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku
a podle §222 odst. 1 za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil nahradit škodu způsobenou poškozeným J. Z., R. K., zdravotní pojišťovně Metal Aliance a P. Z.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že
1. v přesně nezjištěné době krátce před 26. 3. 2007 na parkovišti u evangelického kostela na K. náměstí v N. M. n. M., okr. Ž. n. S., pod pohrůžkou použití zbraně nutil J. H., aby v souvislosti se způsobem uložení těl zemřelých pohřební službou K. N. M. n. M. podal na majitele této pohřební služby trestní oznámení, kdy poté, co J. H. toto oznámení odmítnul učinit, tak mu v autě, kterým obžalovaný R. K. na místo přijel a ve kterém oba seděli, ukázal střelnou zbraň - pistoli, nůž a baseballovou pálku a sdělil mu, že má trestní oznámení podat, jinak „že by se mu mohlo něco stát nebo že by jeho děcka mohly mít zpřerážené kosti”, načež J. H. v obavách z výhrůžek obžalovaného R. K. dne 26. 3. 2007 v 09.32 hodin toto trestní oznámení na Obvodním oddělení Policie ČR v Novém Městě na Moravě podal,
2. nejméně v průběhu listopadu a prosince roku 2007 na oddělení patologie Nemocnice v Novém Městě na Moravě, okr. Žďár nad Sázavou, opakovaně slovně a dále i prostřednictvím krátkých textových zpráv z mobilního telefonu číslo 736 246 527 slovy ve smyslu: „Když mně nebudeš posílat lidi, tak si tě podám!” nebo „zlámu ti nohy!” nutil J. Z., sanitáře oddělení patologie Nemocnice v Novém Městě na Moravě, aby využil svého pracovního zařazení a možnosti kontaktovat a ovlivňovat pozůstalé po zemřelých, jejichž těla byla na oddělení patologie uložena, a tyto posílal k vyřízení pohřbu do kanceláře Pohřební služby Anubis s. r. o., Svratka, Nad Školou 464 (dále jen pohřební služba Anubis) na náměstí R. ve Ž. n. S., jejíž chod obžalovaný fakticky řídil, což však J. Z. i přes uvedené výhrůžky odmítal, a proto mu obžalovaný osobně za posílání pozůstalých do kanceláře pohřební služby Anubis opakovaně nabízel úplatky, když mu nejdříve na oddělení uvedené patologie sliboval zaplacení částky 30.000,- Kč a nabízel mu své auto a dával mu od něj klíčky a sliboval jeho převod, následně ve Ž. n. S. na nám. R. J. Z. oslovil a ukazoval mu balíček bankovek s tím, že to je sto tisíc a opět chtěl, aby posílal pozůstalé do pohřební služby Anubis, ale byl J. Z. opětovně odmítnut,
3. v přesně nezjištěné době krátce před 25. 3. 2008 na neustanoveném místě zosnoval, aby J. Z., bylo ublíženo na zdraví takovým způsobem, aby nemohl docházet do zaměstnání, načež dva doposud neustanovení muži maskovaní kuklami a ozbrojení kovovými trubkami dne 25. 3. 2008 v době okolo 05.15 hodin před domem na S. ulici ve Ž. n. S. J. Z. napadli kovovými trubkami, kterého nejprve udeřili do lýtka pravé nohy, následkem úderu J. Z. upadl na vedle odstavené vozidlo, kde ho oba pachatelé opakovaně kovovými trubkami bili do různých částí těla, zejména nohou, přičemž jeden z úderů byl veden na hlavu, ale J. Z. se podařilo intenzitu tohoto úderu ztlumit svojí rukou a byl tak zasažen do pravého ucha, kdy v důsledku napadení J. Z. utrpěl hlubokou tržnou ránu boltce pravého ucha s tříštivým postižením chrupavky ucha zasahujícím až do svalů retroaurikulární krajiny, zhmoždění hlavy, zhmoždění dolního konce pravé paže a hřbetu pravé ruky, zlomeninu pravé lýtkové kosti a zlomeninu vnitřního kotníku s trváním hospitalizace v Nemocnici v Novém Městě na Moravě do 26. 3. 2008 a pracovní neschopnosti do 9. 6. 2008, přičemž do konce června 2008 byl omezen v obvyklém způsobu života,
a tohoto jednání se obžalovaný R. K. dopustil poté, co byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 16/98 – 749 ze dne 18. 3. 2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 90/2002 ze dne 14. 10. 2002 odsouzen za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d), e) tr. zák., spáchaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou, ze kterého byl rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1 Pp 101/2004 ze dne 17. 8. 2004 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání tří let do 17. 8. 2007 a ve zkušení době podmíněného propuštění se následně osvědčil,
4. v době nejméně od 1. 3. 2008 do 9. 6. 2008 nejméně v N. M. n. M., okr. Ž. n. S., jako osoba řídící a plně kontrolující chod pohřební služby Anubis sliboval a poskytoval peněžité úplatky L. S., který pracoval jako sanitář oddělení patologie Nemocnice v Novém Městě na Moravě, aby využíval možností, které vyplývaly z jeho pracovního zařazení, kontaktoval pozůstalé po zemřelých osobách, jejichž těla byla na tomto oddělení uložena, a ovlivňoval je a posílal k vyřízení pohřbu do kanceláří pohřební služby Anubis, případně, aby pracovníkům této pohřební služby předával osobní údaje o zemřelých osobách a jejich pozůstalých, aby mohli být následně pracovníky pohřební služby Anubis kontaktováni, s čímž L. S. souhlasil, peněžité úplatky přijímal či si je nechával slibovat a tuto činnost pro R. K. v uvedené době nejméně ve 23 případech zajistil, přičemž byli dohodnuti, že bude v této neoprávněné činnosti za úplatu dále pokračovat, kdy obžalovaný chtěl tímto svým jednáním pro pohřební službu Anubis získat majetkový prospěch,
5. dne 6. 7. 2008 v době okolo 21.00 hodin v budově K. – B. S. ve S., okr. Ž. n. S., navštívil P. Z., kterému sdělil, že potřebuje větší částku peněz, a proto si P. Z. musí jít do České spořitelny vyřídit hotovostní úvěr, který mu poté předá a obžalovaný ho bude splácet, a když toto P. Z. odmítnul, obžalovaný mu začal vyhrožovat, že pokud to neudělá, tak už by nemusel vidět své děti ani manželku, načež P. Z. v obavách o svoji rodinu s požadavkem obžalovaného souhlasil, a proto ho dne 7. 7. 2008 v dopoledních hodinách odvezl ze S. do Ž. n. S., kde si P. Z. na pobočce České spořitelny dle požadavku obžalovaného, který mu zprostředkoval vyplnění žádosti o úvěr, vyřídil hotovostní úvěr ve výši 200.000,- Kč, přičemž při zpáteční jízdě obžalovaný během jízdy zastavil a uzamknul zevnitř auto a P. Z. přinutil, aby mu úvěr 200.000,- Kč předal, z čehož mu obžalovaný ve S. vrátil 11.000,- Kč,
6. dne 18. 7. 2008 tamtéž znovu navštívil P. Z., kterému řekl, že si opětovně půjde vzít hotovostní úvěr, a když toto bylo P. Z. znovu odmítáno, R. K. mu znovu začal vyhrožovat tím, že by se mohlo stát, že někdo přeláme nohy jeho dětem, načež P. Z. v obavách z ublížení na zdraví jeho dětem souhlasil s dalším úvěrem, a proto ho obžalovaný za shodných okolností odvezl do Ž. n. S., kde si P. Z. na pobočce České spořitelny na základě žádosti o úvěr, jejíž vyplnění obžalovaný opět zprostředkoval, vyřídil hotovostní úvěr na částku 100.000,- Kč, kterou byl při zpáteční jízdě přinucen vydat obžalovanému,
7. dne 28. 7. 2008 kolem 13.00 hod. v C. b. na H. náměstí ve Ž. n. S. nutil zaměstnance pobočky České spořitelny ve Žďáře nad Sázavou R. K., k vydání částky 700.000,- Kč a vyhrožoval mu, že ho jinak dostane „do kriminálu”, a to tak, že oznámí veškeré skutečnosti týkající se nesrovnalostí ohledně zprostředkovávání úvěrů v České spořitelně, které měl R. K. na starosti, anebo že si obstará „nějakou feťačku”, která R. K. udá, že ji znásilnil, takže R. K. měl z jeho jednání strach a chtěl mu vyhovět, a proto vzhledem k tomu, že požadovanou částku neměl, bezprostředně po odchodu z restaurace uzavřel úvěrovou smlouvu na maximálně dosažitelnou částku 300.000, - Kč, kterou ještě toho dne předal obžalovanému.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Procházky dovolání, kterým napadl výroky o vině pod body 1 až 3 a 5 až 7 a celý výrok o trestu rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zároveň rozhodnutím odvolacího soudu byl zčásti zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu ve věci samé, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (zde obviněný odkázal na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.). V textu dovolání pak obviněný spolu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nespecifikoval jej slovním vyjádřením, ani k němu neuvedl žádnou argumentaci, čili se pravděpodobně jedná o nedopatření.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro kvalifikaci jeho jednání jako spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k posledním odsouzením a výkonu trestu odnětí svobody neodpovídá tato právní kvalifikace ani uložený trest ustanovením trestního zákona a běžné soudní praxi. Soud měl k dispozici rozsudky týkající se předchozí zvlášť závažné trestné činnosti, které v hlavním líčení přečetl, avšak ze spisu nevyplývá, že by si vyžádal také příslušný spisový materiál, na základě kterého by posoudil také ostatní okolnosti, které musí být obligatorně zvažovány. Obviněný zdůraznil, že recidiva musí podstatně zvyšovat nebezpečnost činu pro společnost. Nalézací soud podle něj nepodrobil trestnou činnost obviněného náležitému rozboru z hlediska materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. Odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně podle obviněného dostatečně nehodnotí následky trestného činu, vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, za který byl pachatel v minulosti potrestán, a to v kontextu celého dosavadního života a další trestné činnosti obviněného. Nebyly také hodnoceny všechny osobní charakteristiky obviněného, aby bylo možno vyslovit konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a o možné prognóze jeho dalšího vývoje.
Dále pak obviněný namítl, že „i samo právní posouzení jeho domnělého násilného jednání proti J. Z. nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu úmyslné těžké újmy na zdraví“. Nemůže se jednat o ztrátu nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti dle §89 odst. 7 písm. b) tr. zák., neboť se nejednalo o ztrátu ani podstatné snížení pracovní způsobilosti, ani o delší dobu trvající poruchu zdraví podle písm. ch) citovaného ustanovení, neboť tato kvalifikace vyžaduje velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, který by vedle toho, že se musel pohybovat pomocí berlí, musel být odkázán aspoň z části na pomoc druhé osoby (zde obviněný odkázal na rozhodnutí, které označil jako „SR 81/1997“). Takový zdravotní stav poškozeného ale ze spisu nevyplývá, poškozený byl hospitalizován jen jeden den a měl tzv. chodící sádru. Odvolací soud takový závěr přijal na základě délky pracovní neschopnosti 10 týdnů, která je ale zjevně nepřiměřená povaze zranění.
Podstatnou vadou podle obviněného trpí také znalecký posudek prof. MUDr. Miroslava Hirta ze dne 14. 10. 2008 týkající se poškozeného J. Z. V závěru posudku znalec uvádí, že jmenovaný utrpěl mimo jiné také poranění „fraktura malleoli lateralis“, zlomenina vnitřního kotníku. V lékařských zprávách se vyskytuje zlomenina kotníku pouze jednou a to ve zprávě MUDr. Stanislava Brodiny ze dne 30. 4. 2008, tentokrát jako zlomenina vnějšího kotníku. Podle obviněného však nebyl kotník zlomen vůbec, pouze byla zlomena holenní kost pravé dolní končetiny ve své dolní třetině. Právní posouzení podle obviněného proto není v souladu se zjištěným skutkovým stavem, neboť jsou naplněny pouze znaky skutkové podstaty trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. Tento trestný čin pak nepatří mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy ve smyslu §41 tr. zák.
Dále obviněný uvádí, že odvolací soud při posuzovaní přípustnosti retroaktivity trestního zákoníku zvažoval pouze trestní sazby jednotlivých trestných činů, nikoli však ustanovení o ukládání trestů, o okolnostech pro stanovení druhu trestu, jeho výměry, a o podmínkách použití vyšší trestní sazby. Nový trestní zákoník pojem zvlášť nebezpečného recidivisty nezná a neukládá tudíž soudu povinnost takto kvalifikovanému pachateli uložit trest v horní polovině trestní sazby.
Obhajoba obviněného před soudem prvního stupně byla ztížena do té míry, že byl nucen prokazovat, že se určitá věc nemohla stát. Zde obviněný poukazuje na dva skutky v obžalobě uvedené pod č. 1 a 3 týkající se poškozeného M. M. Zde byl obviněný znaleckým posudkem nucen vyvrátit, co mu bylo kladeno za vinu, ačkoli povinnost vyhledávat důkazy přísluší orgánům činným v trestním řízení. Téměř stejná procesní situace je pak podle obviněného u poškozeného H. (bod 1 popisu skutku). Obviněný soudu předložil nahrávku rozhovoru s tímto poškozeným. Ten však v hlavním líčení popřel, že by se jednalo o jeho hlas. Obviněný proto soudu předložil znalecký posudek z oboru kriminalistická audioexpertíza, který prokázal, že se o hlas poškozeného jedná, a tedy poškozený je lhář. Soud se tímto znaleckým posudkem vůbec nezabýval a opomenutí důkazu neodůvodnil.
Nejvíce absurdní se obviněnému jeví odsouzení za skutek spáchaný vůči poškozenému Z. Nikdo, nic a žádný důkaz totiž nepotvrzuje, že by obviněný provedl či zosnoval něco podobného. O další případy porušování práva na spravedlivý proces jde v případech poškozených P. Z. a R. K. Také zde neexistuje žádný přímý důkaz, že je měl obviněný vydírat, kromě jejich tvrzení. Obviněný poukazuje na svědectví pana B. S., které má v písemné podobě k dispozici, ze kterého vyplývá, že poškozený P. Z. vedl neuspořádaný život, dle obviněného jej ke změně bydliště přinutily neschopnost splácet dluhy, drobné výtržnictví a recidiva páchání přestupků proti občanskému soužití. Svědek B. S. navíc tvrdí, že poškozený bydlel v jeho domě od 1. 6. do 1. 7. 2008, podle obžaloby se tak měl obviněný dopustit jednání vůči poškozenému v době, kdy se poškozený na daném místě již nezdržoval. V případě poškozeného R. K. pak obviněný argumentuje svědectvím J. N., kterému byla nabízena možnost úvěru ve výši 100 000,- až 300 000,- Kč od L. J. zprostředkovaného R. K. u České spořitelny. Jako protislužbu za zprostředkování úvěru měl zajít na policii a sdělit, že ho odsouzený vydíral a vyhrožoval mu. Návrhy na výslechy dalších svědků, kteří nevěrohodnost poškozeného potvrzují, byly soudem zamítnuty. Obviněný tedy přiložil k dovolání výpověď L. P. ve formě notářského zápisu.
Odvolací soud se podle obviněného s jeho námitkami vypořádal tím, že po konstatování, že dokazovaní bylo dostatečné, tyto námitky pominul. Jestliže tedy nebyla prokázána vina obviněného bez důvodných pochybností, je zde důvod pro zrušení rozhodnutí dovolacím soudem v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Soudy podle obviněného porušily stanovený způsob hodnocení důkazů, přičemž toto porušení má i ústavně právní rozměr. Zde obviněný odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu a zdůraznil zásadu zákazu deformace důkazu. V případě obviněného extrémní porušení zásad zakotvených na úrovní trestně procesních pravidel vedlo k dotčení jeho práva na spravedlivý proces obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nedodržení principu zákonnosti zakotveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně uložením dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody bylo zasaženo právo obviněného zakotvené v čl. 8 Listiny.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 42 To 305/2009, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 2 T 245/2008, a obviněného zprostil viny, eventuelně přikázal věc soudu, který napadené rozhodnutí vydal, k novému projednání a rozhodnutí.
Podané dovolání obviněný doplnil dalšími podáními adresovanými přímo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), všechna doplnění byla zaslána po uplynutí lhůty k podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. ř. Sám obviněný zaslal Nejvyššímu soudu dvě doplnění, přičemž k prvnímu z nich připojil dopis soudního znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., který k dotazu obviněného upřesnil, že zlomenina kosti lýtkové v dolní třetině je totéž co zlomenina zevního kotníku. Dále obviněný připojil svůj nákres dolní končetiny s poznámkami. Prostřednictvím svého obhájce pak zaslal další dvě doplnění s přílohami.
V prvním z nich opět poukazuje na chybné skutkové zjištění ohledně zranění způsobeného J. Z. Zdůrazňuje, že nedošlo ke zlomenině vnitřního kotníku. K prokázání této skutečnosti připojuje doplněk znaleckého posudku, který na jeho žádost zpracoval výše jmenovaný znalec, ve kterém vysvětluje, že v původním posudku byl v bodě 3d omylem uveden špatný překlad latinského slova „lateralis“ jako „vnitřní“, ačkoli správně je „vnější“. Diagnóza „zlomenina dolní části kosti lýtkové“ a „zlomenina zevního kotníku“ jsou totožné, neboť kost lýtková v dolní části přechází v kotník. V případě poškozeného se jednalo o zlomeninu o něco málo výše nad kotníkem, čili by bylo vhodnější označení jako „zlomenina kosti lýtkové“. K dotazu, zda se jednalo o těžkou újmu na zdraví, znalec sděluje, že se jedná o právní otázku, ke které není oprávněn se vyjadřovat, ale v posudku není uvedeno, že by se jednalo o těžké zranění. K prokázání charakteru tohoto zranění pak obviněný připojil i další materiály.
Dále se obviněný vrací k svému důkaznímu návrhu nahrávkou rozhovoru s poškozeným J. H. Nechal zpracovat její přepis znalkyní PhDr. Marií Svobodovou, Ph. D., která již dříve zpracovala znalecký posudek z oboru kriminalistická audioexpertíza, ve kterém identifikovala hlasy mluvčích na nahrávce. Tento přepis nyní Nejvyššímu soudu předložil. Další přílohou tohoto podání pak je dopis B. S., pronajímatele bytu poškozeného P. Z., a čestné prohlášení J. N., I. Z. a L. P., kteří popisují zprostředkování úvěrů poškozeným R. K. S druhým doplněním dovolání podaným prostřednictvím obhájce obviněný předložil Nejvyššímu soudu CD, jehož obsahem má být záznam z kamerového systému ze dnů 24. 3. až 26. 3. 2008 svědčící o tom, kdy se obviněný v této době zdržoval ve svém bydlišti, přičemž tento záznam obviněný jako důkaz vztáhl k napadení poškozeného Z. Současně navrhl ověření autentičnosti záznamu prostřednictvím znaleckého posudku. Připojil také další doklady svědčící o tom, že se skutečně jedná o jeho bydliště.
K dovolání obviněného (k původnímu textu podanému prostřednictvím soudu prvního stupně) se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že odvolání obviněného bylo zčásti vyhověno a nemohlo být tedy současně zamítnuto, neboť částečné zamítnutí trestní řád vůbec nezná. Obviněný tedy nemohl tento dovolací důvod úspěšně uplatnit bez ohledu na jeho nesprávné uchopení zákonného termínu „procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný ve svém dovolání rovněž zmínil, státní zástupce konstatuje, že tento byl také uplatněn vadně. Pokud se totiž obviněný domnívá, že mu neměl být ukládán trest podle sazby vymezené v §42 tr. zák., musí především napadnout rozhodnutí o vině ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., což také činí. Pokud zůstává nedotčen tento výrok o vině, pak trest uložený v souladu s §42 tr. zák. nemůže být uložen mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně. Protože dovolatel nenamítá uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nemůže být tento dovolací důvod jeho námitkami naplněn.
K námitkám obviněného podřazeným dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že tomuto dovolacímu důvodu odpovídá jednak námitka obviněného, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a jednak že skutkové okolnosti vyjádřené v bodě 3 výroku o vině nenaplňují znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. K oběma námitkám se vyjádřil již soud druhého stupně a jeho vývody jsou logické, srozumitelné a odpovídají výsledkům provedeného dokazovaní. Státní zástupce proto k této části dovolání uzavřel, že Nejvyšší soud nemá důvod znovu přezkoumávat opakované námitky obviněného, jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni bylo náležitě provedeno, jen proto, že obviněný s výsledkem odvolacího řízení nesouhlasí.
Ostatní výhrady dovolatele pak státní zástupce hodnotil jako směřující nikoli proti aplikaci norem hmotného práva, ale proti průběhu dokazování a jeho výsledkům, čili neodpovídající žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Pokud obviněný napadá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že je nedostatečné a nesprávné, je takto odůvodněné dovolání nepřípustné jak ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř., tak s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.
V závěru svého vyjádření státní zástupce upozornil, že napadené rozhodnutí přesto trpí vadou napravitelnou v dovolacím řízení. Nesprávný je podle něj výrok o trestu odnětí svobody, ke kterému odvolací soud odsoudil obviněného podle trestního zákona, avšak o způsobu jeho výkonu rozhodl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Jedná se totiž o integrální součásti výroku o trestu, který je nedělitelný, tedy nemohou stát samostatně a být učiněny každý podle jiné právní normy. Tuto vadu lze zahrnout pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v dovolání uplatnil.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 42 To 305/2009, a to ve výroku o trestu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce vyjádřil souhlas, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Co se týče doplnění dovolání podaných Nejvyššímu soudu po uplynutí zákonné lhůty, nelze nijak přihlížet k podáním, jež obviněný zaslal sám. V případě doplnění podaných obhájcem obviněného Nejvyšší soud shledal, že se jedná z části o upřesnění a podrobnější rozvedení námitek, jež byly už uplatněny v samotném dovolání, a v této části by bylo nutno jim přes opožděnost podání věnovat pozornost, ovšem za předpokladu, že by odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům. Jak však bude dále vysvětleno, tyto námitky uplatněným ani jiným dovolacím důvodům neodpovídají.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je bez dalšího zřejmé, že značnou část dovolací argumentace obviněného tvoří právě námitky směřující proti skutkovým zjištěním. Správně obviněný podřadil výše vysvětlenému dovolacímu důvodu námitku, kterou napadl kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 3 jako těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák., ovšem mimo námitek směřujících proti závěrům dokazovaní povahy zranění způsobeného poškozenému. Obviněným Nejvyššímu soudu předložené materiály, zejména doplněk znaleckého posudku prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., by mohly mít eventuelně význam pro podání návrhu na obnovu řízení, pakliže by na jejich základě bylo možno dospět k závěru, že charakter zranění, tedy způsobené újmy na zdraví byl natolik odlišný, že tato právní kvalifikace neodpovídá. Ovšem je třeba upozornit, že soudy při hodnocení zranění vycházely zejména z délky doby, po kterou byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života, a která významně překračovala judikaturou požadovanou dobu šesti týdnů, po kterou obvykle nejméně omezuje poškozeného zranění charakteru těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Poškozený chodil o berlích a trpěl bolestmi i po ukončení desetitýdenní pracovní neschopnosti. Podle mínění Nejvyššího soudu není pro posouzení věci významné, zda poškozený utrpěl zlomeninu pouze na jednom nebo na dvou místech kotníku a kosti lýtkové. Závěr o celkovém charakteru omezení poškozeného v obvyklém způsobu života by se totiž tímto zásahem do skutkových zjištění nijak nezměnil.
Není pravda, že by za poruchu zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. bylo možno považovat pouze takovou vážnou poruchu zdraví, v důsledku které by byl poškozený odkázán na pomoc druhé osoby, jak argumentuje obviněný. Ostatně ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které obviněný odkázal (Nejvyšší soud zjistil, že se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 2 Tzn 24/97, který byl publikován v časopise Právní rozhledy v příloze Soudní rozhledy nakl. C. H. Beck v čísle 5/1997), takto striktní formulaci neobsahuje, ale pouze uvádí příklady, co lze za těžkou újmu na zdraví považovat. Soudní judikatura sice pro kvalifikaci zranění jako těžké újmy na zdraví vyžaduje, aby se alespoň po část doby, po kterou je poškozený omezen v obvyklém způsobu života, jednalo o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění (tedy o vážnější poruchu nebo onemocnění, než se vyžaduje o ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.), nevyžaduje se však, aby byl poškozený přímo ohrožen na životě nebo aby byl odkázán na byť částečnou pomoc druhé osoby. V případě poškozeného, je třeba zdůraznit, že utrpěl zlomeninu dolní končetiny, na kterou následně nesměl došlapovat. Pohyboval se o berlích až do počátku července 2008, pociťoval bolest a byla mu způsobena i další bolestivá zranění. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 5/1962 Sb. rozh. tr.
Poněkud stranou ponechaly soudy při hodnocení charakteru způsobené újmy na zdraví další poškozenému způsobená zranění a zejména pak útok na jeho hlavu, který poškozený vykryl rukou. O intenzitě rány svědčí fakt, že v jejím důsledku hrozila poškozenému amputace ušního boltce. Pokud by poškozený nedokázal tuto ránu vykrýt, hrozila by mu mnohem závažnější újma na zdraví, neboť „jakýkoliv útok na hlavu je nutné ze soudně lékařského hlediska považovat za bezprostředně ohrožující život, o to více útok ozbrojený“ (viz znalecký posudek, bod 14, č. l. 135). Bez povšimnutí by neměla zůstat ani psychická újma způsobená napadením (poškozený byl v šoku, v nemocnici omdlel), avšak ta nebyla předmětem dokazování.
Nejvyšší soud tedy neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními ohledně charakteru zranění způsobeného poškozenému J. Z. a jeho hodnocením jako těžké újmy na zdraví ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá také okruh námitek obviněného vztahujících se k posouzení jeho jednání vůči poškozenému Z. jako spáchanému zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Jednou z těchto námitek bylo také tvrzení obviněného, že aplikace nové právní úpravy by pro něj byla příznivější. Ačkoli obviněný nesprávně založil svou námitku v podstatě na tom, že podle §59 tr. zákoníku soud může (a tedy nemusí) přistoupit k mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody i za situace, kdy obviněný splňuje pro zvýšení všechna kritéria, zatímco v případě institutu zvlášť nebezpečného recidivisty podle staré právní úpravy tato možnost uvážení dána není, shledal Nejvyšší soud, že aplikace trestního zákoníku v tomto bodě by byla pro obviněného skutečně příznivější, neboť mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody by nepřicházelo v úvahu z jiných důvodů.
Nejvyšší soud nejprve k námitkám obviněného hodnotil, zda by při kvalifikaci podle staré právní úpravy přicházelo skutečně v úvahu posouzení jeho jednání jako spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Zjistil, že pokud by mělo být provedeno posouzení pouze podle trestního zákona, byl by postup odvolacího soudu v této části správný a námitkám obviněného by nebylo možno přisvědčit. Především není pravda, že by si soud nevyžádal spisy ve věcech předchozí trestné činnosti obviněného. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 1. 2009, č. l. 590, soud prvního stupně provedl jak důkaz rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 40 T 16/1998, který je také založen ve spise na č. l. 458 – 481, tak také podstatným obsahem spisu vedeného Krajským soudem v Brně v této trestní věci a také usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 4 To 90/2002. Přitom právě toto odsouzení se týkalo zvlášť závažného úmyslného trestného činu a tvoří jednu z podmínek kvalifikace skutku jako spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou. Z těchto rozhodnutí je přitom patrné, že se jednalo o obdobnou trestnou činnost násilného charakteru. Obviněný nechal poškozeného napadnout blíže nezjištěnými muži, kteří jej povalili na zem, bili, přiložili mu na ruce kovová pouta a roubík do úst se současným přelepením očí a úst, naložili jej do auta a odvezli na neznámé místo, kam se dostavil obviněný R. K., který také poškozeného fyzicky napadal a nechal napadat těmito muži a vyhrožoval mu usmrcením a zakopáním v lese a současně po něm požadoval, aby vzal zpět trestní oznámení, které na obviněného podal, a aby mu předal do dispozice své osobní vozidlo a částku nejméně jeden milion korun. Tato trestná činnost byla kvalifikována jako pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, 2 písm. b), d), e) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Jak je patrné z tohoto stručného skutkového shrnutí, jednalo se o čin velmi podobného charakteru, jaký byl spáchán vůči poškozenému Z., s tím rozdílem, že obviněný se z předchozího odsouzení „poučil“ v tom smyslu, že nyní se již osobně napadení poškozeného (patrně) neúčastnil.
Z opisu z rejstříku trestů založeného na č. l. 455 spisu pak plyne, že obviněný byl již před tímto odsouzením třikrát soudně trestán a to nejprve jako mladistvý pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., dále pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a pro trestné činy podvodu, zpronevěry a maření výkonu úředního rozhodnutí. V prvních třech případech mu byly ukládány podmíněné tresty odnětí svobody a peněžitý trest. Následně mu byl Krajským soudem v Brně za výše popsaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 17. 8. 2004. Již ve zkušební době se však dopustil části nyní projednávané trestné činnosti. Je tedy jednoznačně patrné, že předchozí tresty neměly na obviněného dostatečný výchovný vliv a, jak již bylo řečeno, „poučil“ se pouze v tom smyslu, že svou trestnou činnost zdokonalil. Z charakteru dříve spáchané a nyní projednávané trestné činnosti je patrné, že obviněný má sklon k násilnému způsobu jednání a od páchání trestné činnosti jej neodradila ani hrozba výkonu zbytku dříve uloženého trestu odnětí svobody. S ohledem na předchozí i nyní projednávanou trestnou činnost lze u obviněného očekávat, že bude v páchání trestné činnosti i nadále pokračovat, možnost jeho nápravy se Nejvyššímu soudu jeví jako značně ztížená. Splněním formálních i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se přitom soudy v předchozím řízení již zabývaly a lze se ztotožnit se závěry odvolacího soudu vyjádřenými na str. 16 rozsudku, Nejvyšší soud je tedy na tomto místě nebude opakovat.
Úvahy odvolacího soudu na str. 16 rozsudku nejsou však úplné v té části, kde zvažoval, zda by pro obviněného nebylo příznivější posoudit jeho jednání podle nové právní úpravy trestního zákoníku. Správně sice nejprve porovnal v úvahu přicházející kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 3 rozsudku se stávající právní kvalifikací a zjistil, že jednání obviněného by muselo být posouzeno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž toto ustanovení zakotvuje trestní sazbu trestu odnětí svobody od tří do deseti let, jednalo by se tedy o zvlášť závažný zločin podle §14 odst. 3 tr. zákoníku, zatímco podle trestního zákona se jedná o zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Dále to odvolací soud výslovně neuvádí, ale snad chtěl tímto naznačit, že by obviněný splňoval podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 tr. zákoníku. Trestněprávní normy je totiž třeba porovnávat jako celek, jestliže tedy obviněný byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista, je třeba hodnotit takto zvýšenou trestní sazbu, ve které mu byl trest uložen, jejíž horní hranice činí po zvýšení o jednu třetinu deset let a osm měsíců, přičemž se trest ukládá v její horní polovině. Je tedy zřejmé, že pokud by při aplikaci trestního zákoníku nemohl být trest mimořádně zvýšen podle §59, pak je trestní zákoník pro obviněného příznivější. Nejvyšší soud je toho názoru, že institut mimořádného zvýšení trestu u obviněného aplikovat nelze.
Podle §59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. V daném případě není splněna podmínka, že obviněný byl již pro zvlášť závažný zločin potrestán. Při aplikaci ustanovení §41 tr. zák. vycházely soudy z toho, že obviněný se v minulosti dopustil pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, 2 písm. b), d), e) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., který byl podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným úmyslným trestným činem z toho důvodu, že horní hranice trestní sazby na tento čin stanovené činila osm let. Tato trestní sazba však nesplňuje podmínky, které vyžaduje §14 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého je zvlášť závažným zločinem takový úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trestní sazbu s horní hranicí minimálně deset let. Nejsou proto splněny ani podmínky §59 tr. zákoníku. Nejvyšší soud si v této souvislosti kladl otázku, zda lze postavit naroveň pojmy „zvlášť závažný úmyslný trestný čin“ podle trestního zákona a „zvlášť závažný zločin“ podle trestního zákoníku, které se mohou jevit tak, že mají stejný obsah, ovšem jejich vymezení v právní úpravě je výrazně odlišné. Trestní zákon za zvlášť závažné trestné činy považoval ty s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let a také další trestné činy vyjmenované v ustanovení §62 odst. 1 tr. zák. Oproti tomu trestní zákoník vymezuje pojem „zvlášť závažný zločin“ úžeji horní hranicí trestní sazby minimálně deset let. Nelze proto automaticky dovozovat, že pachatel, který byl v minulosti potrestán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, splňuje také výše zmíněnou podmínku §59 tr. zákoníku. Je třeba vždy posoudit, zda toto předchozí odsouzení splňuje kritéria §14 odst. 3 tr. zákoníku, aby mohlo být považováno za zvlášť závažný zločin.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek v uvedené části zrušil. V souvislosti s námitkami směřujícími proti aplikaci institutu zvlášť nebezpečného recidivisty obviněný (poněkud bez ohledu na strukturu svého podání a bez jakéhokoli vysvětlení) označil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud má za to, že se jedná o překlep, pro jistotu však podotýká, že námitky proti posouzení skutku jako spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou se dotýkají výroku o vině a nelze je tudíž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu uplatňovat.
Obviněný dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je tento dovolací důvod dán, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný slovně vymezil tento dovolací důvod tak, že rozhodnutím odvolacího soudu byl zčásti zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu ve věci samé, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. K takovému vymezení je předně třeba říci, že odvolání nebylo a nemohlo být „zčásti zamítnuto“, neboť mu bylo z části vyhověno a odvolání je nedělitelné, tudíž se ve zbylé části nezamítá. Obviněný vlastně nesprávně odkazuje na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, která, jak je patrné z výkladu, nepřicházela v úvahu. Dovolací důvod byl však naplněn v jeho druhé alternativě v souvislosti s naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dalším námitkám obviněného směřujícím proti skutkovým zjištěním a průběhu dokazování již bylo výše vysvětleno, že tyto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný v této souvislosti namítá porušení zásady in dubio pro reo, Ústavním soudem vyjádřeného zákazu deformace důkazu a práva na spravedlivý proces. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se situací, kdy „skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí“.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek mimo jiné v celém výroku o trestu a současně byly splněny podmínky podle §265m odst. 1 tr. ř., uložil obviněnému trest pro trestné činy, ohledně nichž zůstal ve výrocích o vině napadený rozsudek nedotčen. Vycházel přitom ze stejných skutečností, jaké byly výše hodnoceny v souvislosti s otázkou, zda by v případě aplikace trestního zákona v bodě ad 3 rozsudku přicházelo v úvahu posouzení skutku jako spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou. Ve smyslu §39 tr. zákoníku pak shledal přiměřeným trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, která činí dvě léta až osm let, konkrétně trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon obviněného zařadil do věznice s ostrahou v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, se bude věcí v daném rozsahu znovu zabývat, opětovně projedná podané odvolání a napraví shora popsané vady. Vzhledem k rozsahu zrušení má možnost napravit i shora popsanou nepřesnost skutkové věty v bodě 3 výroku o vině týkající se zranění poškozeného J. Z. způsobenou nedopatřením znalce, která však podle názoru Nejvyššího soudu nemá vliv na posouzení zranění poškozeného jako těžké újmy na zdraví.
Dále krajský soud napraví nesprávnost, kterou Nejvyšší soud zjistil nad rámec námitek uplatněných v dovolání, a sice nedostatečné skutkové vyjádření účastenství ve formě organizátorství ve skutkové větě pod bodem 3 napadeného rozsudku. Soudy obou stupňů tento znak nedostatečně vyjádřily pouze právním termínem „zosnoval“, aniž by blíže specifikovaly, v čem zosnování, resp. zorganizování útoku na poškozeného Zezulu spočívalo. Ve skutkové větě musí být uvedeny okolnosti charakterizující jednání samotného účastníka, nikoli jen hlavního pachatele jako v posuzovaném případě. Je proto třeba uvést, zda obviněný hlavní pachatele k trestnému činu např. přemluvil, dal jim příkaz, zaplatil jim, zda určil, kdy, kde a jakým způsobem má dojít k trestnému činu apod. Pakliže by nepřímé důkazy a z nich vyvozená skutková zjištění umožňovaly pouze závěr, že obviněný nezjištěné osoby k útoku „pouze“ přemluvil či jinak vzbudil rozhodnutí čin spáchat, nebylo by možno znaky organizátorství v jeho jednání shledat a bylo by nutno jeho jednání posoudit jako mírnější formu trestné součinnosti, kterou je v tomto případě návod.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch