ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.785.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 785/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovolání obviněného L. A. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, sp. zn. 13 To 52/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 183/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 4 T 183/2008, byl obviněný L. A. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podkladem pro rozhodnutí soudu se v zásadě stalo zjištění, že
1) v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2007 v pokoji penzionu N. K. v. u Č. B. nejprve osahával na přirození svého nezletilého syna M. A., kterého měl po rozvodu svěřeného ve střídavé péči s bývalou manželkou, poté mu pohlavní úd masturboval a požadoval, aby mu masturbaci prováděl on, nezletilý M. A. rukou otce uspokojil až k jeho vyvrcholení,
2) v přesně neurčené době od konce července 2007 do února až března 2008,
a) v kanceláři své firmy MIS, s. r. o., P., kde po svém odchodu od rodiny přespával, v několika případech osahával na přirození svého nezletilého syna M. A., kterého měl po rozvodu svěřeného ve střídavé péči s bývalou manželkou, nechával si od něj masturbovat přirození a uspokojovat orálně,
b) v pronajatém bytě ve S., okres K., opakovaně osahával na přirození svého nezletilého syna M. A., kterého měl po rozvodu svěřeného ve střídavé péči s bývalou manželkou, požadoval po něm, aby mu prováděl orální sex, dále nejméně v pěti případech syna svlékl, když syn ležel zády k němu, přitáhl si ho k sobě a vykonal s ním anální pohlavní styk.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 9. března 2010, sp. zn. 13 To 52/2010, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně uvedl, že si je vědom konstantní judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k námitkám naplňujícím zákonné dovolací důvody, podle jeho názoru však v posuzované věci je řízení stiženo zcela zásadní vadou, která ovlivňuje jeho zákonnost a zasahuje i do ústavních práv obviněného a Nejvyšší soud by se tak dovolacími námitkami obviněného (i s ohledem na relevantní judikaturu Ústavního soudu – rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 669/05, I. ÚS 55/04, z nichž dovolatel cituje) měl zabývat přesto, že nenaplňují zákonné dovolací důvody. Soudy v otázce jeho viny vycházely z jediného důkazu, a to z výpovědi poškozeného, kterou shledaly zcela věrohodnou, přestože k této otázce nebyl (ač to obviněný navrhoval) vyhotoven znalecký posudek z oboru dětské psychiatrie. Již sama osoba poškozeného přitom může vzbuzovat jisté pochybnosti. Poškozený trpí smíšenou poruchou chování a emocí, v rozhodné době užíval antidepresiva a neuroleptika, která mohou ovlivnit výskyt halucinací či bludů. S těmito poruchami se také několik týdnů léčil v dětské psychiatrické léčebně a ze zprávy jeho ošetřující lékařky vyplývá, že je labilním, náladovým a přecitlivělým jedincem. Výchovná a školská zařízení u něj potvrzují agresivitu, vývojové poruchy chování a možnost účelového lhaní. Závěry dětské psycholožky PhDr. Havašové, z nichž soudy v otázce věrohodnosti poškozeného vycházely, nepovažuje dovolatel za postačující (k tomu odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08 a IV. ÚS 463/2000 a na rozhodnutí č. 14/1964 Sb. rozh. tr. a č. 5/1995 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu soudy neuvěřily výpovědi obviněného, jenž od počátku odmítá jakákoliv obvinění v posuzovaném směru, a která je podporována znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, znalce MUDr. Procházky. Podle toho obviněný netrpěl a netrpí žádnou duševní poruchou chorobného charakteru, není postižen vadou osobnosti, ani sexuální deviací a je heterosexuálně orientován. Pokud tato skutečnost podle názoru obou soudů nemůže být důvodem pro závěr, že se obviněný trestného činu nemohl dopustit tedy nikoli, že se jej nedopustil, pak jde o výraz přetrvávajících pochybností soudů a ve věci mělo být rozhodnuto v duchu zásady in dubio pro reo . Soudy také nezjistily žádný motiv, který by obviněného vedl k jednání, které je mu kladeno za vinu. Jeho existencí se ale ani blíže nezabývaly, když nevyhověly návrhu na jeho znalecké zkoumání znalcem z oboru psychologie. U sexuálně motivovaných trestných činů je přitom nezbytným motivem jednání pachatele sexuální uspokojení nebo alespoň vzrušení pachatele, což u obviněného zjištěno nebylo. Soudy tak podle názoru dovolatele postupovaly v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. Nevyhověním důkazních návrhů pak porušily zásadu materiální pravdy, právo obviněného na obhajobu a tím i jeho právo na spravedlivý proces.
Dovolatel dále namítl, že soudy jeho jednání nesprávně právně posoudily jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., když z provedeného dokazování (svědecké výpovědi poškozeného) nevyplývá, že by jednáním obviněného byl ohrožen jeho mravní vývoj. Jednání obviněného v poškozeném nevzbudilo tendenci v takovém způsobu života pokračovat, a naopak v něm vzbudilo odpor (k tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 25/91). Objekt posuzovaného trestného činu tak nebyl zasažen. I pokud by tomu tak ale bylo, jednání obviněného podle jeho názoru nedosáhlo požadovaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně, zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatelovy námitky napadající správnost ve věci učiněných skutkových zjištění soudů neodpovídají uplatněnému, ale ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu, a Nejvyšší soud proto není oprávněn se jimi zabývat. V posuzované věci přitom nelze spatřovat ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V další části ohledně nesprávnosti právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. jsou pak námitky dovolatele zjevně neopodstatněné. Obviněný se v posuzované věci dopustil jednání, které bylo objektivně způsobilé vydat nezletilého nebezpečí zpustnutí nebo v něm vytvářelo společensky nepřijatelné návyky. S takovým negativním vlivem na nezletilého přitom musel být obviněný přinejmenším srozuměn, neboť jednak nemohl předpokládat zápornou reakci poškozeného a jednak takové jednání poškozeného negativně ovlivnilo přinejmenším v rovině podvědomí. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování pak může Nejvyšší soud i ve shodě s dovolatelem konstatovat, že skutečně ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, a že tudíž ve vztahu k nim formálně není založena ani přezkumná povinnost (přezkumné oprávnění) dovolacího soudu. Jde o ty dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů a způsob (provedení dokazování), kterým soudy k těmto zjištěním dospěly. Ohledně těchto námitek by tedy přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání obviněného, jako nenaplňující žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V tomto směru by bylo možno odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, atd.).
Protože ale dovolatel uplatnil tyto námitky již s tímto vědomím, tj. že se nejedná o námitky, které by byly způsobilé naplnit některý ze zákonných dovolacích důvodů, a domáhá se jejich posouzení ve světle jím uváděných nálezů Ústavního soudu, pak pro úplnost a vzhledem k těmto v dovolání citovaným nálezům Ústavního soudu, Nejvyšší soud pokládá za nutné zdůraznit, že v posuzované věci se z hlediska existujících skutkových podkladů pro rozhodnutí nižších soudů a z nich vyvozených právních závěrů o vině obviněného L. A. nejednalo o situaci, na níž by se vztahovala uváděná rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Většina dovolatelových námitek, tak jak byly výše již rozvedeny, směřující k údajným skutkovým nedostatkům rozhodnutí nižších soudů, se týkala zejména jejich postupu při vyhodnocení svědecké výpovědi poškozeného M. A., neboť namítal, že výpověď poškozeného byla hodnocena jako věrohodná, ačkoliv se soudy nezabývaly dalšími ve věci provedenými důkazy (výpovědí obviněného nebo závěry znaleckého posudku MUDr. Ladislava Procházky) a k ověření její věrohodnosti neprovedly dovolatelem navržené důkazy (znalecký posudek z oboru dětské psychiatrie a znalecký posudek z oboru psychologie ke zjištění motivu jednání obviněného).
K těmto výhradám obviněného je třeba (opět ve shodě s podaným dovoláním) připomenout, že povaha posuzované trestné činnosti s přihlédnutím ke zpravidla užšímu okruhu dostupných důkazních prostředků vyžaduje velice pečlivé zhodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud však v tomto ohledu neshledává důvodu k nějakým výtkám na adresu obou nižších soudů. Jak je patrno z obsahu spisu, soud prvního stupně věnoval této otázce mimořádnou pozornost, provedl dokazování v potřebném rozsahu a důkazy také náležitě vyhodnotil, tedy nijak se neodchýlil od požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy pak přesvědčivě a logicky vyložil v odůvodnění svého rozsudku (zejména str. 7 – 12 rozsudku). Stejně tak pečlivě se věcí zabýval i odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a náležitým způsobem se vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami obviněného (str. 3 – 4 napadeného usnesení). Přitom je nutno konstatovat, že podstatná část dovolacích námitek dovolatele je obsažena již v jeho odvolání. Lze zdůraznit, že soudy si provedeným dokazováním vytvořily náležitý skutkový podklad pro posouzení věrohodnosti poškozeného, když vycházely nejen z jeho výpovědi, ale poukázaly též na závěry znaleckého posudku PhDr. Evy Havašové, který jednoznačně vyzněl v neprospěch obviněného, a přihlédly i k tomu, že poškozený sám neinicioval trestní stíhání obviněného a impuls nevzešel ani od matky poškozeného, jak obviněný v průběhu řízení naznačoval. Sám poškozený má k obviněnému nadále pozitivní vztah a je tedy vyloučeno, že by mu svou výpovědí chtěl jakkoliv uškodit. Soudy také nepřehlédly (srov. str. 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu), že sám obviněný připustil ve vztahu k poškozenému jistou sexuální aktivitu. Ta sice podle něj měla být prostředkem poučení poškozeného o sexuálním životě, takováto obhajoba ovšem není vzhledem ke zjištěné povaze jednání obviněného akceptovatelná. Jednání obviněného, které spočívalo ve vzájemném pohlavním uspokojování rodiče a nezletilého potomka, totiž rozhodně nelze považovat za obvyklý a vhodný způsob poučení nezletilého jedince o sexuálním životě jeho rodičem. Pokud jde o dovolatelem namítaná nedostatečná skutková zjištění soudů ve vztahu k existenci motivu (pohnutky) jeho jednání, pak je v první řadě třeba uvést, že v případě skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. není sexuální motiv (pohnutka) znakem této skutkové podstaty a k jejímu naplnění se proto jeho zjištění nevyžaduje, i když se v případě takového jednání předpokládá (jiný než sexuální motiv jednání pachatele je ostatně jen stěží představitelný). V posuzovaném případě lze nadto, vzhledem k učiněným skutkovým zjištění soudů o opakovaném pohlavním uspokojení obviněného, motiv jeho jednání skutečně snadno dovodit a závěrům soudů (srov. např. str. 4 usnesení odvolacího soudu) proto v tomto směru nelze nic vytknout. Argumentaci obviněného, že ve skutečnosti motiv činu nebyl soudy zjištěn proto nelze přijmout. Námitka, že u obviněného nebyla prokázána sexuální orientace na nezletilé objekty je pak z hlediska právní kvalifikace skutku irelevantní, neboť u trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. není vyžadováno, aby pachatel byl osobou trpící sexuální deviací (pedofílií) a není ani rozhodné, zda se jedná o osobu s heterosexuální či homosexuální orientací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Pokud pak soudy neprovedly některé dovolatelem navržené důkazy, tento svůj postup vždy řádně odůvodnily (srov. str. 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 – 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). V ostatních podrobnostech lze dále odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů je tedy zřejmé, že poukaz dovolatele na jím citované nálezy Ústavního soudu je v této věci nepřípadný.
Druhý okruh dovolacích námitek, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahuje námitky relevantní z hlediska tohoto dovolacího důvodu, nejedná se ale o námitky důvodné.
Podstata argumentace dovolatele zde spočívá v tvrzení, že jeho jednání bylo soudy nesprávně kvalifikováno jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., když v posuzovaném případě nebyl nijak zasažen mravní vývoj poškozeného nebo přinejmenším jednání obviněného nedosáhlo takového stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, aby je bylo možné posuzovat jako trestný čin (ke svedení poškozeného k nemravnému životu nedošlo a ani v něm nevzbudilo žádnou takovou tendenci).
Trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti let, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti. Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší 18 let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, nebo sklony a zájmy, které zpravidla vedou, ale nemusejí vést, k morálnímu úpadku jednotlivce. Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky, mimo rámec slušnosti, spořádaného života, řádných rodinných a sexuálních vztahů apod. Svádění k nemravném životu má širší obsah než pouze navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší 18 let, které u ní může, a to i při pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla k nemravnému životu vedou. Může jít i o jednorázové jednání nebo krátkodobé působení, které však svoji intenzitou a ovlivněním sváděné osoby má stejný účinek jako působení opakované nebo trvající po delší dobu, tedy které má pro ni do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, posunout mimo obvyklé hranice její sexuální život, či vytvořit předpoklady pro její závadové chování a nemravný život (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/2010 Sb. rozh. tr.).
Při aplikaci těchto obecných závěrů na nyní projednávaný případ je pak zřejmé, že soudy nepochybily, pokud jednání obviněného kvalifikovaly též jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplynulo, že obviněný opakovaně a dlouhodobě zasahoval do pohlavní sféry svého nezletilého syna M. A., a to jednak tím, že jej opakovaně osahával na přirození, opakovaně jej přiměl k vzájemné masturbaci pohlavních orgánů, k orálnímu i análnímu sexu, čímž jej dlouhodobě ovlivňoval v jeho pohlavní oblasti a umožňoval mu tak, aby předčasně a ještě takovouto formou poznal pohlavní život, aby si osvojil škodlivé návyky a choval se v rozporu s obecnými morálními zásadami společnosti. Vliv obviněného byl pak o to větší, že se jednalo o otce poškozeného, tj. o osobu, u níž se předpokládá jisté osobní a morální vedení nezletilého. Obviněný tedy, místo aby na poškozeného jako jeho rodič adekvátně výchovně působil, hrubě zasáhl do jeho vývoje a negativně ovlivnil utváření jeho identity tím, že mu dlouhodobě umožňoval získání negativních životních návyků. Jednání obviněného bylo nepochybně způsobilé vyvolat u poškozeného nebezpečí zpustnutí, kdy u něj mohlo dojít k naprosté deformaci běžného vývoje vnímání sexuality a již v ranném pubertálním věku si mohl osvojit povahové rysy, sklony či zájmy v jeho věku nepřirozené, vedoucí k morálnímu úpadku a k neschopnosti v tomto směru usměrňovat svůj život. Zjištění, že poškozenému se jednání otce nelíbilo a vzbudilo v něm odpor přitom není podstatné. Námitky obviněného proto nemohou být nijak opodstatněné a i tato právní kvalifikace jeho jednání soudy je zcela namístě.
Pokud dovolatel v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 47/1992 Sb. rozh. tr. (rozhodnutí sp. zn. 5 To 25/91), Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že se v tomto svém nynějším rozhodnutí od jeho závěrů nijak neodchýlil. V posuzované věci byla skutková zjištění soudů natolik odlišná (především stran způsobu provedení činu – poškozený nebyl k sexuálním aktivitám přiměn prostřednictvím fyzického a psychického týrání a i následky jednání obviněného tak byly jiné), že závěry zmiňovaného dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo možno vztáhnout na posuzovaný případ.
Pokud jde o posouzení materiální stránky tohoto trestného činu, obecně je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). To ovšem není posuzovaný případ obviněného. Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný opakovaně osahával na přirození svého nezletilého, v té době třináctiletého syna M. A., kterého měl po rozvodu svěřeného do střídavé péče, opakovaně mu masturboval pohlavní úd, požadoval od něj, aby mu i on masturboval pohlavní úd, což poškozený činil až do vyvrcholení obviněného, požadoval od něj orální uspokojení, a nejméně v pěti případech poškozeného svlékl, a když k němu poškozený ležel zády, tak si jej přitáhl k sobě a vykonal s ním anální pohlavní styk (str. 7 – 12 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu). Obviněný se takto trestné činnosti na svém nezletilém synovi dopouštěl opakovaně po dobu více než tři čtvrtě roku (přičemž podle stávající judikatury by k naplnění tohoto trestného činu postačovalo byť i jediné intenzivní působení pachatele – k tomu srov. výklad shora). Je tedy zřejmé, že ani v tomto směru nemohou námitky obviněného obstát.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík