Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2010, sp. zn. 20 Cdo 1562/2009 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1562.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1562.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1562/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně České obce sokolské , se sídlem v Praze 1-Malá Strana, Újezd 450/40, identifikační číslo osoby 00409537, zastoupené JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kaštanová 34, proti žalovanému STONE HEARTH CZ, s.r.o. , se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, Nádražní 668, identifikační číslo osoby 469 77 066, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 22/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 16. prosince 2008, č. j. 54 Co 213/2008 - 50, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení, že „na pozemcích p.č. 397/1, 397/2, p.č. st. 184/1, st. 184/2 a budově č.p. 156 postavené na pozemcích p.č. st. 184/1 a st. 184/2 v obci a k.ú. Doubravník neexistuje zástavní právo pro žalovaného zapsané na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, pod č. j. Z 4807/2004 - 703“. Žalobu odůvodnila tvrzením, že ke zřízení soudcovského zástavního práva na označených nemovitostech (které nabyla do vlastnictví na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2005 , sp. zn. 15 Co 4/2003, a pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 11. 2006 , č. j. 6 C 355/94 - 167) k návrhu oprávněného (v daném řízení žalovaný) proti povinné Tělocvičné jednotě Sokol Doubravník usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 5. 2002 , č. j. 7 E 20/2002 - 17, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí pro pohledávku ve výši 18.507,90 Kč, došlo v rozporu s §2a zák. č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, neboť povinné Tělovýchovné jednotě Sokol Doubravník (a současně osobě povinné podle restitučního zákona) bylo známo, že probíhá řízení o navrácení majetkových práv žalobkyni a že nemovitosti jsou od roku 1907 ve vlastnictví Tělocvičné jednoty Sokol Doubravník, tedy subjektu odlišného; z těchto důvodů považuje zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech za neplatný právní úkon. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č. j. 9 C 22/2008 - 30, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní formou sdružení, registrovanou v registru organizací ČR od 23. 2. 1990, že usnesením téhož soudu ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17, jež nabylo právní moci dne 23. 5. 2002, byl na návrh oprávněného (v daném řízení žalovaného) proti povinné Tělovýchovné jednotě Sokol Doubravník (identifikační číslo osoby 15544125) nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k označeným nemovitostem (§338b odst. 1 a 2 o. s. ř.), a to na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 10. 1997, č. j. 5 C 204/95 - 23, k vymožení částky 18.507,90 Kč. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 15 Co 4/2003, pravomocným dne 13. 9. 2005, byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 9. 2002, č. j. 6 C 355/94 - 104, tak, že první žalovaná Tělovýchovná jednota Sokol Doubravník je povinna vydat žalobkyni České obci sokolské budovu č.p. 156 postavenou na pozemku st. 184 a dále parcely p.č. 397/1 a 397/2 v obci Doubravník, vše v k.ú. Doubravník, zapsané na LV č. 283 u Katastrálního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, a že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 11. 2006, č. j. 6 C 355/94 - 167, pravomocným dnem 3. 1. 2007, byla žalované Tělovýchovné jednotě Sokol Doubravník uložena povinnost vydat žalobkyni České obci sokolské pozemky st. 184/1 a st. 184/2, oddělené od původního pozemku st. 184, a dále pozemek p.č. 1891/6, vše v obci a k.ú. Doubravník. Na základě těchto pravomocných soudních rozhodnutí byla v Katastru nemovitostí zapsána jako nová vlastnice předmětných nemovitostí Česká obec sokolská namísto původního vlastníka Tělovýchovné jednoty Sokol Doubravník; z výpisu z katastru nemovitostí pak vyplývá, že na předmětných nemovitostech je zapsáno soudcovské zástavní právo pro pohledávku žalovaného ve výši 18.507,90 Kč, zřízené usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., není určovací žaloba důvodná, neboť v daném případě se nejedná o zástavní právo smluvní, nýbrž zástavní právo zřízené soudním rozhodnutím podle §160 odst. 1 obč. zák., takže k zatížení nemovitosti nedošlo smluvně jednáním povinné osoby (Tělovýchovné jednoty Sokol Doubravník) ani jejím porušením péče řádného hospodáře. Touto péčí ve smyslu §2a zák. č. 173/1990 Sb. je podle názoru okresního soudu třeba rozumět péči o nemovitosti obvyklým způsobem, tj. běžnou údržbu, nezatěžování a nezcizování nemovitostí, ale nelze ji vykládat tak, že by povinná osoba podle restitučního zákona nesměla mít žádnou neuhrazenou pohledávku (v daném případě za nezaplacené dodávky paliv), pro kterou by případně mohl být veden výkon rozhodnutí. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že povinná osoba nemohla ovlivnit, jakým způsobem oprávněná (v dané věci žalovaná) výkon rozhodnutí navrhne, rozhodující však je skutečnost, že soudní rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva bylo vydáno zákonným způsobem a že je pravomocné, přičemž jeho přezkum byl možný jen v rámci řádného či mimořádného opravného prostředku. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že zákon ani publikovaná judikatura neřeší případ, který by výjimečně při navrácení majetkových práv umožňoval určit neexistenci zástavního práva zřízeného soudním rozhodnutím. Uzavřel, že „zástavní právo bylo zákonným způsobem zřízeno, existuje a žalobkyně při navracení majetkových práv získala zpět svou nemovitost zatíženou zřízeným zástavním právem“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 54 Co 213/2008 - 50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu a dovodil, že splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (včetně předpokladu uvedeného v §338b odst. 1 o. s. ř.) byl povinen prokázat oprávněný (STONE HEARTH CZ, s.r.o.), přičemž pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je podle §338b odst. 2 o. s. ř. rozhodující stav v době zahájení řízení; změny ve vlastnictví nemovitostí, které nastanou po zahájení řízení, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech významné. Krajský soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nesprávnosti námitky žalobkyně, že usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17, jako „jednostranný právní úkon“ nebyl soudem učiněn v souladu s platnými právními předpisy. Dále vyslovil názor, že „pokud po nařízení výkonu rozhodnutí došlo k právní skutečnosti, v důsledku které přešla povinnost na jiného a oprávněný by sám či na základě poučení soudu podle ustanovení §254 odst. 3 o. s. ř.“… „nepodal buď návrh na vstup žalobkyně do řízení na místo toho, kdo je v exekučním titulu označen jako povinný, nebo návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, soud by měl i bez návrhu oprávněného přistoupit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. k zastavení tohoto výkonu rozhodnutí“. Tento postup nelze podle názoru odvolacího soudu „nahrazovat žalobou na určení neexistence zástavního práva s odůvodněním, že rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva bylo vydáno v rozporu s platnými právními předpisy, neboť soud si v řízení nevyřešil otázku vlastnických vztahů, vycházel pouze ze zápisu v katastru nemovitostí“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam daný tím, že judikaturou nebyla dosud řešena otázka „ohledně zřízení soudcovského zástavního práva rozhodnutím soudu na nemovitostech nevlastníka“, přičemž ve stejné věci rozhodl tentýž soud pravomocným rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 10 C 1/2008, odlišně. Namítá, že právní závěry odvolacího soudu jsou nesprávné, že popírají ústavní principy nedotknutelnosti vlastnického práva a ochranu oprávněného vlastníka, takže je otázkou, zda napadeným rozhodnutím „nebyla spáchána další křivda“. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že při svém rozhodnutí nevzaly v úvahu, že nic nedlužila ani nedluží, a má za to, že soud při rozhodování o zřízení soudcovského zástavního práva nezkoumal, zda „existuje právní důvod k vlastnictví povinné“, že vycházel jen z výpisu z katastru nemovitostí, že žalobkyně nikdy nepozbyla vlastnické právo k nemovitostem, které měly být ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., vydány ve stavu k datu 31. 3. 1948, tedy bez zástavních práv, neboť smyslem tohoto ustanovení byla nepřípustnost převodu a zatížení nemovitosti po dobu vedení sporu. Dále poukazuje na to, že nebyla účastníkem předcházejících řízení (nalézacího a vykonávacího), takže se nemohla bránit podáním řádného event. mimořádného opravného prostředku, že žalovaná neučinila žádné právní kroky, aby výkon rozhodnutí nebyl nařízen, resp. aby byl zastaven, že tak neučinil ani soud a že všechny „právní úkony“ byly činěny v době probíhajícího restitučního řízení, tedy v rozporu se zákonem. Dovozuje, že v daném případě se nejedná o přechod zástavního práva z původního na nového vlastníka ve smyslu §164 obč. zák., neboť vlastníkem předmětných nemovitostí byl vždy sokolský subjekt, tedy původní vlastník Tělocvičná jednota Sokol Doubravník, který však neobnovil svoji činnost, a proto nemovitosti byly vydány ústředí žalobkyně. Podle dovolatelky měly soudy obou stupňů vzít v úvahu i tu skutečnost, že „právo vlastnické je silnější a mělo by mít vždy přednost před zástavním právem“, a pokud tak neučinily, popřely svými rozhodnutími smysl a účel restitučních předpisů, a při svých rozhodnutích měly podpůrně vycházet z judikatury vztahující se k zatížení majetku smluvním zástavním právem v době trvání sporu o navrácení majetkových práv původnímu vlastníkovi a vycházet rovněž z toho, že se „jedná o jednostranný právní úkon, který nebyl učiněn v souladu v platnými právními předpisy, neboť soudcovské zástavní právo lze zřídit pouze na nemovitostech ve vlastnictví povinného. Namítá rovněž, že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví na povinnou osobu ze dne 30. 12. 1991 (s právními účinky vkladu ke dni 17. 2. 1999), byla uzavřena v rozporu s §2a zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., neboť ode dne jeho účinnosti, tj. od 14. 6. 1991, nemohla povinná osoba převést majetková práva do vlastnictví jiného; takový právní úkon je podle §39 obč. zák. absolutně neplatný. Z logiky věci tedy vyplývá, že „pokud je nabytí vlastnictví Tělovýchovnou jednotou neplatným právním úkonem, od něhož se odvíjí zřízení soudcovského zástavního práva“, nemůže požívat právní ochrany. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., daný tím, že dovolací soud dosud neřešil otázku (ne)existence soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které po nařízení výkonu rozhodnutí proti povinnému (§338b o. s. ř.) byly vydány České obci sokolské jako oprávněné organizaci podle zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolatelka především namítá, že „nikdy nepozbyla vlastnické právo k nemovitostem, které měly být ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., vydány ve stavu k datu 31. 3. 1948, tedy bez zástavních práv“, a že v případě usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17, se „jedná o jednostranný právní úkon, který nebyl učiněn v souladu v platnými právními předpisy, neboť soudcovské zástavní právo lze zřídit pouze na nemovitostech ve vlastnictví povinného“. V posuzované věci bylo zjištěno, že k návrhu oprávněného (v daném řízení žalovaného) proti povinné Tělovýchovné jednotě Sokol Doubravník nařídil Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17, pravomocným dne 23. 5. 2002, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k předmětným nemovitostem, a to na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 10. 1997, č. j. 5 C 204/95 - 23, k vymožení pohledávky ve výši 18.507,90 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2005, č. j. 15 Co 4/2003, jenž nabyl právní moci dne 13. 9. 2005, byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 9. 2002, č. j. 6 C 355/94 - 104, tak, že první žalovaná Tělovýchovná jednota Sokol Doubravník byla uznána povinnou vydat žalobkyni České obci sokolské podle označeného restitučního zákona budovu č.p. 156 postavenou na pozemku st. 184 a dále parcely p.č. 397/1 a 397/2 v obci Doubravník, vše v k.ú. Doubravník, zapsané na LV č. 283 u Katastrálního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, a rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 11. 2006, č. j. 6 C 355/94 - 167, pravomocným dnem 3. 1. 2007, byla žalované Tělovýchovné jednotě Sokol Doubravník uložena povinnost vydat žalobkyni České obci sokolské podle téhož zákona pozemky st. 184/1 a st. 184/2, oddělené od původního pozemku st. 184, a dále pozemek p.č. 1891/6, vše v obci a k.ú. Doubravník. Na základě těchto pravomocných soudních rozhodnutí byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí. Z výpisu z katastru nemovitostí pak bylo zjištěno, že na nemovitostech je zapsáno soudcovské zástavní právo pro pohledávku žalovaného ve výši 18.507,90 Kč, zřízené usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17. Podle §2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31. března 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince 1991. Podle §2a citovaného zákona právní nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. je povinen s majetkovými právy až do jejich vydání Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým organizacím nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tato majetková práva převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání. Takové právní úkony jsou neplatné. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 312/1991 Sb. Nárok na navrácení majetkových práv uplatní podle jeho §2 odst. 1 oprávněná organizace písemnou výzvou u organizace povinné, která s ní uzavře dohodu podle §3 odst. 1 zákona č. 173/1990 Sb.; odmítne-li povinná organizace tuto dohodu uzavřít, může oprávněná organizace uplatnit své nároky u soudu (§3 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb., čl. III bod 9 zákona č. 519/1991 Sb.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, dovodil a odůvodnil závěr, že „nárok, který z citovaných zákonů vyplývá, je (tedy) označen jako nárok na navrácení majetkových práv, aniž by tyto zákony stanovily konkrétní prostředek jeho ochrany v případě, že mezi oprávněnou a povinnou osobou nedojde k dohodě. Jestliže se však takový nárok uspokojuje ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. dohodou, pak není důvod k pochybnostem, že není-li dobrovolně splněn, může se oprávněná osoba domáhat u soudu, aby chybějící projev vůle osoby povinné byl nahrazen rozsudkem ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř., a i když na rozdíl např. od zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. nebo č. 229/1991 Sb. se zákony č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. výslovně nezmiňují o jiném nároku, lze jej uplatnit i žalobou o vydání věci. Žaloba o vydání věci zde ovšem není prostředkem ochrany již existujícího vlastnického práva a existenci tohoto práva tudíž ani nepředpokládá . Plní tu funkci jinou - je právním nástrojem uskutečnění a ochrany zvláštních restitučních nároků, to jest ve svých důsledcích prostředkem nápravy majetkových křivd a obnovy původních majetkových vztahů. Rozhodnutí, kterým soud uloží povinné osobě povinnost vydat nemovitost, je titulem, který vlastnictví osoby oprávněné obnovuje (navrací), a na jehož základě příslušný katastrální úřad provede v její prospěch záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí . Z toho plyne, že ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. naopak nelze dovodit, že k obnově vlastnického práva dochází jinak, že „žalobkyně nikdy vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyla“ a že vlastníkem předmětných nemovitostí byl vždy sokolský subjekt, tedy původní vlastník Tělocvičná jednota Sokol Doubravník, jak v dovolání mylně namítá. Podle §338b odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti může být nařízen, jen když oprávněný přesně označí nemovitost, k níž má být zástavní právo zřízeno, a jestliže listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo notářem doloží, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. O tom, že byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti, soud vyrozumí příslušný katastrální úřad. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je rozhodující stav v době zahájení řízení. Podle §338d odst. 1 o. s. ř. pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva; došlo-li několik návrhů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo, řídí se pořadí soudcovského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně. Podle §338e odst. 1 o. s. ř. při výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitosti se nepoužijí ustanovení §263 až 266, §267a a §268 odst. 1 písm. e). Ustanovení §268 odst. 1 písm. g) lze použít jen tehdy, zaniklo-li právo rozhodnutím přiznané před podáním návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení byl-li výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva pravomocně zastaven, zástavní právo tím od počátku zaniká. V případě, že byl pravomocně zastaven jen částečně, platí, že byl od počátku nařízen pro pohledávku jen v takové výši, kolik činí po zastavení výkonu rozhodnutí. Usnesení o zastavení nebo o částečném zastavení výkonu rozhodnutí soud zašle po právní moci příslušnému katastrálnímu úřadu (odst. 3). Z této právní úpravy vyplývá, že soudcovské zástavní právo na nemovitostech vzniká - jako zástavní právo, jež se podle zákona zřizuje rozhodnutím státního orgánu (soudu) - na základě pravomocného usnesení soudu, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí jeho zřízením, a záznam tohoto zástavního práva (jeho zápis záznamem) do Katastru nemovitostí má jen deklaratorní povahu. Zástavní právo k nemovitostem platně vznikne - vzhledem k tomu, že se zřizuje pravomocným rozhodnutím soudu - i tehdy, jestliže usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí není věcně správné. Předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, spočívající v tom, aby bylo doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného, soud posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení, tj. v den podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí u soudu (viz §338d odst. 2 o. s. ř.); změny ve vlastnictví nemovitosti, které nastanou po zahájení řízení, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1222/96, uveřejněný pod č. 89/1997 v časopise Soudní judikatura, a usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněné pod č. 55/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I když bylo o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech rozhodnuto v souladu se zákonem, neznamená to, že by třetí osoby (ti, kdo nebyli účastníky řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva) se nemohly proti takovému následku účinně bránit. Má-li třetí osoba k nemovitosti, na níž bylo zřízeno pravomocným usnesením soudu soudcovské zástavní právo, vlastnické nebo jiné právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, může se žalobou podle části třetí občanského soudního řádu domáhat vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí (§267 odst. 1 o. s. ř.); bude-li žalobě pravomocně vyhověno a dojde-li z tohoto důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř., soudcovské zástavní právo od počátku zanikne (srov. §338e odst. 2 o. s. ř.) a nastane tedy stejný právní stav, jako kdyby na nemovitosti soudcovské zástavní právo nikdy nebylo zřízeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1813/2004). Důsledkem zřízení soudcovského zástavního práva je, že pro pohledávky, které jsou jím zajištěny, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, k níž bylo toto právo zřízeno, nejen proti povinnému (tj. proti tomu, kdo byl povinným v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva), nýbrž podle §338d odst. 2 o. s. ř. (shodně stanovil občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000 v §338a odst. 2) i přímo proti každému dalšímu pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1293/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2006 pod č. 3, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1905/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2004 pod č. 51 a dále usnesení téhož soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1447/2004). O takový případ se v posuzované věci nejedná. V daném případě totiž žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem citovanými rozhodnutími soudů v restitučním řízení podle zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., v době po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, tehdy ve vlastnictví povinného (ve vykonávacím řízení) a po jeho po jeho nařízení. Z tohoto důvodu se ustanovení §338d odst. 2 o. s. ř. neuplatní. Není tudíž důvodná ani námitka dovolatelky, že „soudy obou stupňů měly při svých rozhodnutích podpůrně vycházet z judikatury vztahující se k zatížení majetku smluvním zástavním právem v době trvání sporu o navrácení majetkových práv původnímu vlastníkovi“. Protože pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech je v rozsahu zákonem stanoveném závazné pro všechny orgány (§159a odst. 4, §167 odst. 2 o. s. ř.), neobstojí ani její další námitka, že v případě usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17, se „jedná o jednostranný právní úkon, který nebyl učiněn v souladu v platnými právními předpisy, neboť soudcovské zástavní právo lze zřídit pouze na nemovitostech ve vlastnictví povinného“, že právní závěry odvolacího soudu popírají ústavní principy nedotknutelnosti vlastnického práva a ochranu oprávněného vlastníka“. Pokud pak dovolatelka namítá, že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví na povinnou osobu ze dne 30. 12. 1991 (s právními účinky vkladu ke dni 17. 2. 1999), byla uzavřena v rozporu s §2a zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., neboť ode dne jeho účinnosti, tj. od 14. 6. 1991, nemohla povinná osoba převést majetková práva do vlastnictví jiného, takže takový právní úkon je podle §39 obč. zák. absolutně neplatný, z čehož dovozuje, že zřízení soudcovského zástavního práva „nemůže požívat právní ochrany“, je k tomu třeba uvést, že právě zákony č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., a č. 232/1991 Sb., jsou právními nástroji uskutečnění a ochrany zvláštních restitučních nároků, to jest ve svých důsledcích prostředkem nápravy majetkových křivd a obnovy původních majetkových vztahů, jak je uvedeno shora. Z uvedených důvodů se dovolací soud ztotožňuje s konečným závěrem odvolacího soudu, že pravomocného zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva a tím zániku zástavního práva od počátku lze dosáhnout postupem podle §268 odst. 1 písm. h), §269 o. s. ř., případně se žalobkyně může žalobou podle části třetí občanského soudního řádu domáhat vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí (§267 odst. 1 o. s. ř.), přičemž bude-li takové žalobě pravomocně vyhověno a dojde-li z tohoto důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř., soudcovské zástavní právo od počátku zanikne (srov. §338e odst. 2 o. s. ř.) a nastane tedy stejný právní stav, jako kdyby na nemovitostech soudcovské zástavní právo nikdy nebylo zřízeno. Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé je věcně správný a protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b), §229 odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na jejich náhradu právo, a žalované soud náhradu nákladů vynaložených na sepis vyjádření k dovolání nepřiznal, neboť se nejednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř., když toto vyjádření spočívalo v pouhém ztotožnění se s rozhodnutím odvolacího soudu. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. listopadu 2010 JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2010
Spisová značka:20 Cdo 1562/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1562.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zástavní právo soudcovské
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§2 předpisu č. 173/1990Sb.
§2a předpisu č. 173/1990Sb.
§2 odst. 1 předpisu č. 232/1991Sb.
§3 odst. 2 předpisu č. 232/1991Sb.
§338e odst. 1 o. s. ř.
§338d odst. 1 o. s. ř.
§338b odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10