ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2165.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2165/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. P ., zastoupeného JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem v Lešetíně II/385, proti povinné J. B ., zastoupené Helenou Bělíkovou, pracovnicí Okresního soudu v Hodoníně, za účasti manžela povinné V. B ., zastoupeného H. B., pracovnicí Okresního soudu v Hodoníně, pro částku 661.181,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 E 518/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 19. 3. 2008, č. j. 38 Co 47/2008-45, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně z 19. 3. 2008, č. j. 38 Co 47/2008-45, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně z 10. 4. 2007, č. j. 2 E 518/2006-18, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 10. 4. 2007, č. j. 2 E 518/2006-18, okresní soud nařídil výkon rozhodnutí „ve prospěch zajištění pohledávky oprávněného ve výši 330.590,50 Kč a nákladů předcházejícího řízení“ (I.), a dále návrh na nařízení výkonu rozhodnutí „ve prospěch částky 330.590,50 Kč“ zamítl (II.); návrhu tak s poukazem na ustanovení §511 odst. 2 občanského zákoníku vyhověl pouze zpoloviny s odůvodněním, že k zaplacení celé částky (661.181,- Kč) nebyli exekučním titulem zavázáni oba žalovaní – povinná J. B. a P. S. – společně a nerozdílně, a že tudíž je podíl obou žalovaných na dluhu stejný, v důsledku čehož lze výkon rozhodnutí proti povinné (jako jedné z obou žalovaných) nařídit jen pro polovinu z celkové, v nalézacím řízení přisouzené částky.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že odvolání oprávněného do vyhovujícího výroku pro subjektivní nepřípustnost odmítl) usnesení okresního soudu ve II., tedy zamítavém výroku, s poukazem na ustanovení §511 odst. 2 větu prvou občanského zákoníku potvrdil a s námitkou oprávněného, že povinná byla – jako obligační dlužnice – zavázána k zaplacení celé žalované částky 661.181,- Kč, zatímco k zaplacení téže (celé) částky byl druhý žalovaný P. S. zavázán jako zástavní dlužník, že tedy jde o dva relativně samostatné právní vztahy s odlišným právním důvodem svého vzniku, se vypořádal závěrem, že „hmotněprávními aspekty vztahu věřitel – obligační dlužník – zástavní dlužník se ve vykonávacím řízení již zabývat nelze, jelikož exekučnímu soudu nepřísluší věcný přezkum podkladového rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; za zásadně právně významnou považuje otázku, zda lze výkon rozhodnutí vést jen proti obligačnímu dlužníkovi „pro celou částku“, ačkoli k jejímu zaplacení byl exekučním titulem zavázán také dlužník zástavní, jenž je osobou odlišnou, aniž přitom byla tato povinnost uložena jako společná a nerozdílná.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že – nebyla-li exekučním titulem povinnost k zaplacení žalované částky stanovena jako společná a nerozdílná – je namístě aplikace ustanovení §511 odst. 2 věty první občanského zákoníku, podle níž jsou v takovém případě podíly obou dlužníků stejné. Zdůrazňuje, že exekučním titulem nebyli zavázáni dva obligační dlužníci, nýbrž každý z nich k zaplacení celé částky, a to povinná jako obligační dlužník a P. S. jako dlužník zástavní. Jde tedy o dva relativně samostatné právní vztahy, z nichž důvodem vzniku prvního byla úvěrová smlouva (původním úvěrovým věřitelem byla Banka Bohemia, a.s. v likvidaci) a důvodem druhého smlouva zástavní. Tím se tato situace liší od závazků společných, pro něž je typická existence jediného právního důvodu jejich vzniku (například kupní, nájemní či jiná smlouva apod.), zatímco v dané věci je situace obdobná té, kdy jsou současně žalováni dlužník a ručitel, kdy nejde o solidární závazek, jelikož každá z těchto osob je povinna plnění věřiteli poskytnout z jiného právního důvodu. Ve vykonávacím řízení si oprávněný jako věřitel mohl vybrat, po kterém z dlužníků bude celou částku a jakým způsobem vymáhat, tj. zda bude celou částku ve výši 661.181,- Kč požadovat a výkonem rozhodnutí vymáhat po obligačním dlužníkovi (povinné J. B.) nebo po dlužníku zástavním (P. S.), po něm ovšem pouze z výtěžku prodeje jím zastavených nemovitostí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro rozpor s hmotným právem, je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že – nebyla-li exekučním titulem povinnost k zaplacení částky 661.181,- Kč stanovena jako společná a nerozdílná – jsou podíly obou „žalovaných“ stejné, v důsledku čehož je nutno návrh na nařízení výkonu rozhodnutí směřovaný jen proti jednomu z nich, avšak k vymožení celé přisouzené částky, zpoloviny zamítnout (byť v odvolání byla namítána nemožnost aplikace ustanovení §511 odst. 2 věty první občanského zákoníku v případě, že k plnění byl první ze žalovaných zavázán jako obligační dlužník a druhý jako dlužník zástavní).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak je tomu v souzené věci.
Odvolací soud především aplikoval nesprávnou hmotněprávní normu, jestliže užil ustanovení §511 odst. 1, 2 větu první občanského zákoníku s odůvodněním, že povinnost nebyla stanovena jako společná a nerozdílná. Povinnost k zaplacení částky 661.181,- Kč totiž jako společná a nerozdílná stanovena být ani nemohla, jelikož – řečeno slovy ustanovení §511 odst. 2 věty první občanského zákoníku – z povahy plnění vyplývá, že povinná byla k plnění zavázána jako obligační dlužnice, zatímco druhému žalovanému (který není účastníkem předmětného vykonávacího řízení) byla povinnost k plnění uložena jako dlužníku zástavnímu. To je explicitně vyjádřeno jak ve výroku exekučního titulu (srov. dikci „přičemž vůči druhému žalovanému se lze domáhat uspokojení této částky /tj. 661.181,- Kč, k jejímuž zaplacení byla zavázána povinná/ toliko z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí“), tak v jeho odůvodnění. V něm nalézací soud uvedl výslovně, že povinnou (první žalovanou) k plnění zavazuje podle §497 obchodního zákoníku, tedy na základě úvěrové smlouvy z 2. 7. 1993 (soud použil formulaci, že „žalobu považuje za důvodnou..., když první žalovaná pohledávku 661.181,- Kč nezaplatila ani po zaslané výzvě,“ a že „ke dni 12. 7. 1996 její závazek vůči žalobci na zaplacení částky 661.181,- Kč trval“), zatímco druhému žalovanému ukládá povinnost k plnění podle §151f odst. 1 občanského zákoníku na základě zástavní smlouvy z 11. 11. 1992, tedy pro případ nesplnění pohledávky obligačním dlužníkem.
Je-li žalován současně obligační dlužník i dlužník zástavní jakožto osoba od osobního dlužníka odlišná, má být v žalobním návrhu i ve výroku rozhodnutí vyjádřena akcesorita zástavního práva, což se v praxi děje použitím formulace, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného“ (srov. např. Bureš, Drápal Zástavní právo v soudní praxi, Beckovy právnické sešity, druhé doplněné vydání, C.H.Beck, Praha 1997, s. 17). Absence této formulace v daném případě však s ohledem na výše uvedené (tedy na další obsah výroku, dle něhož se vůči druhému žalovanému lze domáhat uspokojení částky 661.181,- Kč pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a na obsah odůvodnění titulu) není způsobilá vést k závěru o nutnosti aplikace ustanovení §511 odst. 1, 2 věty první občanského zákoníku, v důsledku níž pak soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 330.590,50 Kč zamítl.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu