ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4662.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4662/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Mgr. M. Ch. , advokáta, správce konkursní podstaty úpadce ICOM, a.s. se sídlem v Jihlavě, Brněnská 2661/65, identifikační číslo osoby 49454676, zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Česká 12, proti povinnému L. P. , o 164.258,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 4518/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 5. 2007, č. j. 12 Co 140/2006-82, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 5. 2007, č. j. 12 Co 140/2006-82, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 12. 1. 2006, č. j. 8 Nc 4518/2003-59, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Povinný podal návrh na částečné zastavení exekuce nařízené pro vymožení pohledávek oprávněného ve výši 2x 57.750,- Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že jde o pohledávky oprávněného z titulu nájemného za nájem části budovy č. p. 1314 na pozemku parc. č. 2763 v Jihlavě, že tyto nemovitosti byly zahrnuty JUDr. M. M., správcem konkursní podstaty úpadce Českomoravské sladovny, a. s. v Jihlavě, do konkursní podstaty úpadce, a že povinný byl správcem vyzván k zasílání nájemného na účet úpadce, a to včetně nájemného dlužného.
Usnesením z 12. 1. 2006, č. j. 8 Nc 4518/2003-59, soud prvního stupně exekuci v navržené částce s příslušenstvím částečně zastavil poté, co vzal za nesporné, že předmětné pohledávky, ohledně nichž se povinný domáhal částečné zastavení exekuce, jsou pohledávkami z titulu nájemného za nájem výše uvedené nemovitosti, která byla spolu s dalšími správcem konkursní podstaty zahrnuta do konkursní podstaty úpadce, že povinný byl vyzván k placení nájemného na účet úpadce (č. l. 33), a že šlo o pohledávky, které oprávněnému vůči povinnému vznikly až po soupisu do konkursní podstaty. Z ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZKV“), okresní soud dovodil, že od okamžiku soupisu svědčí správci konkursní podstaty ve vztahu k sepsané věci oprávnění vyplývající vlastníku věci z ustanovení §123 občanského zákoníku, tedy také věc držet, užívat, a požívat její plody a užitky. V tomto směru okresní soud vycházel z názoru, že pod pojem oprávnění požívat užitky je třeba zahrnout i právo na nájemné z věci zahrnuté do konkursní podstaty (či její části) nezávisle na tom, zda byla věc pronajata až správcem konkursní podstaty či již dříve, před jejím zahrnutím do podstaty. Dále soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 dovodil, že správce konkursní podstaty je oprávněn požadovat nájemné i v případě, že do konkursní podstaty nezahrnul výslovně právo na nájemné , jelikož takové oprávnění vyplývá ze zásady, že nájemné lze považovat za užitek z věci do podstaty zahrnuté. V závěru svého rozhodnutí okresní soud poznamenal, že právo nepřipouštějící provedení exekuce mělo být uplatněno správcem konkursní podstaty vůči oprávněnému samostatnou vylučovací žalobou, přičemž pravomocné rozhodnutí vyhovující této žalobě by pak bylo důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Byla-li však existence takovéhoto práva správce konkursní podstaty dovozena již v exekučním řízení a neprobíhá-li řízení o vylučovací žalobě (správce konkursní podstaty se žalobami vedenými u téhož okresního soudu domáhá namísto vyloučení pohledávek z exekuce zaplacení těchto pohledávek přímo proti povinnému), pak může být podle okresního soudu rozhodnuto o částečném zastavení exekuce pro její nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř.; opačný závěr, v jehož důsledku by bylo třeba i ohledně těchto pohledávek odkazovat na samostatné řízení o vylučovací žalobě, by podle názoru okresního soudu bylo „v rozporu s jedním ze základních principů exekučního řízení, kterým je jeho rychlost“.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněného usnesení soudu prvního stupně potvrdil; se stejným poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 2003, pod poř. č. 27, se ztotožnil s názorem, že oprávnění požívat užitky zahrnuje i právo na nájemné z pronajaté věci, tedy právo k inkasu nájemného ze zástavy, byť správce konkursní podstaty toto oprávnění výslovně do soupisu nezahrnul. I když je ve zmíněném judikátu řešena jiná právní problematika (vyloučení sepsané věci z konkursní podstaty), je podle odvolacího soudu pro zde řešenou otázku významný závěr dovolacího soudu, že „z hlediska práv, jež se pojí se soupisem, včetně práva věc (v souladu s ustanovením §123 občanského zákoníku) i po dobu trvání sporu o jejím vyloučení z exekuce držet, užívat a požívat její plody a užitky (např. pronajímat ji a inkasovat nájemné), má vždy přednost správce, který věc sepsal jako první.“ Podle odvolacího soudu jinými slovy vyjádřeno je správce konkursní podstaty, a to i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu, oprávněn sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky, například ji pronajímat a inkasovat nájemné, a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci . Nelze tedy podle krajského soudu přisvědčit argumentaci oprávněného, že je-li v ustanovení §18 odst. 3 ZKV užito pojmu nakládat s věcí (právem, jinou majetkovou hodnotou), jde právě jen o toto oprávnění vlastníka a nikoliv také o oprávnění další, vyplývající z ustanovení §123 občanského zákoníku, tedy věc držet, užívat a užívat plody a užitky. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně dovodil, že v konečném důsledku je ohledně souhrnné částky 115.500,- Kč s příslušenstvím dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h). o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že je jím řešen „rozsah oprávnění správce konkursní podstaty k majetku sepsanému do této podstaty a vlastnicky náležejícímu třetí osobě a ústavně zaručené právo, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel spatřuje v – podle jeho názoru nesprávném – výkladu ustanovení §18 odst. 3 ZKV, jestliže odvolací soud pod pojem nakládat, užitý v tomto ustanovení, podřadil také ostatní oprávnění vyplývající pro vlastníka z ustanovení §123 občanského zákoníku, tedy oprávnění věc držet, užívat a požívat jeho plody a užitky. Podle jeho přesvědčení užil-li zákonodárce v ustanovení §18 odst. 3 ZKV pouze pojmu nakládat , měl na mysli právě jen toto oprávnění vlastníka (tj. ius disponendi), nikoli též oprávnění další (ius possidendi, ius utendi a ius fruendi). V opačném případě by totiž v tomto ustanovení nepochybně uvedl i tato další oprávnění. Není přitom dán žádný důvod, proč by pojem nakládat měl mít jiný význam v občanskoprávní úpravě a jiný v zákoně o konkursu a vyrovnání, a proč by tento pojem užitý v ustanovení §18 odst. 3 ZKV měl zahrnovat též oprávnění vyplývající vlastníku věci z ustanovení §123 obč. zák. Automatické dovozování dalších oprávnění vlastníka by podle oprávněného bylo zcela nepřiměřeně extenzivním výkladem a nepřiměřeným zásahem do vlastnických práv třetích osob. Podle jeho názoru tedy vlastníku věci náleží i nadále po soupisu této věci (ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce) oprávnění věc držet, užívat a požívat plody a užitky. Tomu ostatně odpovídá i doslovné znění ustanovení §14 odst. 1 písm. a) ZKV, podle něhož po prohlášení konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce. I toto ustanovení zmiňuje opět jen jediné z oprávnění vlastníka – ius disponendi – a nikoli oprávnění další.
S ohledem na výše uvedené má oprávněný za to, že je podstatné, komu vlastnicky věc zapsaná do podstaty náleží, případně, jaký vztah k tomuto majetku má dlužník, neboť toto rozlišení je relevantní z hlediska možnosti uplatnění různých oprávnění vlastníka. Přitom je zcela nepochybné, že pokud by byl vlastníkem nemovitosti přímo úpadce, právo na nájemné (oprávněný uvádí nesprávně „nájem“) by příslušelo podle ustanovení §14a odst. 1 ZKV správci. Oprávněný dále zdůrazňuje účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku; teleologickým i jazykovým výkladem pak dovozuje, že účelem zákona je pouze to, aby poté, co nastala splatnost závazků osoby v úpadku a co zástavní dlužníci ve stanovené lhůtě neposkytli odpovídající plnění (§151g občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2000, resp. §170 odst. 1 téhož předpisu ve znění následujícím), mohl správce konkursní podstaty neprodleně přistoupit k realizaci zástavy. Z textu zákona o konkursu a vyrovnání výslovně neplyne právo správce brát užitky z cizí věci, i když je tato věc v souladu s právem zahrnuta do konkursní podstaty. Dále pak dovolatel odkazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 105/2000 Sb., jímž byla provedena jedna z novelizací zákona o konkursu a vyrovnání, a která zakotvila možnost správce konkursní podstaty zpeněžovat věci, práva nebo pohledávky, které zajišťují pohledávky vůči úpadci (§27 odst. 5 ZKV).
Výklad ustanovení §18 odst. 3 ZKV, podaný soudy obou stupňů, je podle oprávněného v rozporu nejen s doslovným zněním tohoto ustanovení, ale také s účelem ustanovení §27 odst. 5 ZKV a celého zákona o konkursu a vyrovnání; znamená nepřípustný zásah do vlastnického práva a způsobuje značnou nerovnost a nejistotu v postavení mnoha zástavních dlužníků, jelikož odlišné postavení má podle tohoto výkladu zástavní dlužník v případě, že na majetek osoby, jejíž dluh zástavní dlužník zajistil, byl prohlášen konkurs, a odlišné postavení v případě, kdy na majetek této třetí osoby konkurs prohlášen nebyl. Zástavní právo by tak v každé situaci mělo odlišný charakter a připouštělo by různý stupeň a rozsah oprávnění vlastníka. Protože se odvolací soud takovouto odlišnou povahou zástavního práva v závislosti na tom, zda konkurs prohlášen byl či nikoli, nezabýval, a protože své rozhodnutí z tohoto pohledu ani nijak nezdůvodnil, zatížil řízení vadou, jež podle dovolatele měla za následek nesprávné právní posouzení věci. V závěru bodu II. dovolání pak oprávněný uzavírá, že kromě nesprávného výkladu výše uvedených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je napadené rozhodnutí v rozporu s ustanoveními předpisů vyšší právní síly, a to zejména s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Protokolu Evropské úmluvy o lidských právech, a s odkazem na tam citované nálezy Ústavního soudu (šestá strana dovolání na č. l. 92 versa) připomíná, že v případech, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace, je povinností všech státních orgánů podat jeho výklad ústavně konformním způsobem.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. daný tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně, totiž otázka, zda sepis pronajímané nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce (třetí osoby, obligačního dlužníka) je důvodem k zastavení exekuce nařízené proti nájemci k návrhu vlastníka nemovitosti (zástavního dlužníka a pronajímatele) k vymožení přisouzeného dlužného nájemného.
I když oprávněným podaný (zužující) výklad pojmu „nakládat“, užitého v ustanovení §18 odst. 3 a 14 odst. 1 písm. a) ZKV není správný (k tomu srovnej kromě odkazovaného judikátu R 27/2003 i rozsudek z 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2008, pod poř. č. 43, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že sepíše-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku věc ve vlastnictví třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci /§27 odst. 5 ZKV/, je nájemce takto sepsané věci nadále povinen platit nájemné podle dříve uzavřené nájemní smlouvy správci konkursní podstaty), nelze dovolání upřít oprávněnost.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., které by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že exekuce musí být – protože předmět nájmu byl sepsán do konkursní podstaty úpadce – podle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. zastavena.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu je v souzené věci.
Nauka (viz V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 387) i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují
a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)
b/ s pochybeními při nařízení exekuce
c/ s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně
d/ se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí).
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována (srov. §268 odst. 1 písm. a/,b/,c/,d/ a f/ o.s.ř.) anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu (srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Z toho, že se žádá, aby exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytované povinnému, která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.
O žádný z případů uvedených výše pod písmeny a), b) a d) v souzené věci nejde zcela zjevně a dán není ani důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. uvedený ve výčtu shora pod písmenem c).
.
Rušivými okolnostmi při provádění exekuce se rozumí kupříkladu případy, kdy oprávněný odmítne poskytnout součinnost při exekuci odebráním věci podle §345 a násl. o.s.ř., nebo případy, kdy se oprávněný s povinným dohodl, že své právo nebude vymáhat výkonem rozhodnutí (exekucí), případně že se takového práva vzdává.
K exekuci navržený rozhodčí nález byl vydán 30. 11. 2002, tedy po zápisu předmětu nájmu do soupisu konkursní podstaty úpadce z 2. 11. 2001 (a poté, co povinný jako žalovaný v nalézacím řízení žalobcův nárok na nájemné splatné za dobu po zápisu předmětu nájmu do podstaty písemným podáním z 29. 10. 2002, tedy několik měsíců poté, co mu byla doručena výzva správce konkursní podstaty podle §27 odst. 5 ZKV ze 4. 6. 2002, aby dlužné nájemné uhradil do konkursní podstaty, uznal, viz odůvodnění exekučního titulu na s. 5 versa). Z uvedeného plyne, že povinný byl exekučním titulem zavázán k plnění, na něž oprávněný podle hmotného práva již neměl nárok (k tomu srov. též odůvodnění výše uvedeného judikátu R 43/2008, v němž Nejvyšší soud na s. 269/385 uzavřel výslovně, že dnem sepsání nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty je osobou oprávněnou „inkasovat“ nájemné podle dříve uzavřené nájemní smlouvy správce konkursní podstaty a nikoli vlastník pronajaté věci). Neexistence nároku na vymáhané plnění – posuzováno podle hmotného práva – však může být tzv. jiným důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pouze u jediného typu exekučních titulů, a to u notářských (a exekutorských) zápisů, jež – narozdíl od rozhodnutí vydávaných v občanském soudním řízení či řízení rozhodčím – nejsou vybaveny účinky právní moci a závaznosti pro účastníky a všechny orgány (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod poř. č. 15). O takový případ však v souzené věci, kdy je exekučním titulem pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález, nejde.
Jestliže tedy odvolací soud vycházel z názoru jiného, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu