ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4750.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4750/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. S. , zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti povinnému E. K. , pro 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 4228/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 9. 1. 2008, č. j. 61 Co 474/2007-240, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 13. 3. 2007, č. j. 73 Nc 4228/2005-201, okresní soud k návrhu povinného exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil (výrok I.), návrh na její odklad zamítl (výrok II.), povinného zavázal k náhradě nákladů řízení oprávněnému (výrok III.), oprávněného naopak zavázal k náhradě nákladů řízení povinnému (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů týkajících se řízení o odkladu exekuce (výrok V.).
Shora označeným rozhodnutím krajský soud usnesení okresního soudu ve výroku I. o zastavení exekuce potvrdil (výrok I.) a v další napadené části, tj. ve výrocích III.-V. o náhradě nákladů řízení je zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. S odvolací námitkou oprávněného, že úprava předluženého dědictví zakotvená v ustanovení §471 odst. 2 občanského zákoníku je provedena ustanoveními §175t – 175v o. s. ř. komplexně, a že „je nepřijatelné, aby dědic ze zákonné úpravy likvidace dědictví vyňal pouze některé ustanovení (§175v o. s. ř.) a to aplikoval na vypořádání dědictví podle své vlastní vůle,“ a že tudíž musí likvidaci nařídit a provést soud, aby byla zajištěna veškerá práva zůstavitelových věřitelů a aby vypořádání jejich nároků „proběhlo pod společenskou kontrolou ve státem regulovaném procesu,“ se odvolací soud vypořádal závěrem, že z ustanovení §471 odst. 2 občanského zákoníku „neplyne, že by mělo působnost omezenou pouze na soudní projednání dědictví, a že užití ustanovení občanského soudního řádu o likvidaci dědictví na danou věc může být proto pouze přiměřené.“ Protože povinný dohodou s manželkou zůstavitele a s věřitelem, společností Japey, s.r.o., ze dne 1. 12. 2006 (č. l. 106-110) prokázal, že „vypořádal dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, a to až do výše ceny nabytého dědictví, tj. do částky 172.414.894,60 Kč, všechny ostatní neuspokojené pohledávky věřitelů ve smyslu ustanovení §175v odst. 4 o. s. ř. zanikly. Právo přednosti povinným vypořádaných pohledávek před pohledávkou oprávněného vyplývá z ustanovení §175v odst. 2 o. s. ř.“ Podle názoru odvolacího soudu není zákonného důvodu, aby význam a charakter těchto pohledávek a tomu odpovídající pozice věřitelů při jejich vymáhání se měnila ve vazbě na skutečnost, zda soud (k návrhu či bez návrhu) nařídil v řízení o projednání dědictví jeho likvidaci či nikoli, potažmo za stavu, kdy věřitelé zůstavitele nebyli účastníky dědického řízení. Pozice věřitelů, která by jim svědčila při likvidaci dědictví, nemůže být podle krajského soudu změněna jen tím, že dědictví likvidováno nebylo, a že dědic přijal předlužené dědictví. Oprávněný „nemohl očekávat reálnost uspokojení své pohledávky před jinými přednostními pohledávkami jen z toho důvodu, že svoji pohledávku uplatnil v exekučním řízení před těmito věřiteli.“ Dojde-li při uspokojení věřitelů k vypořádání dluhů zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví (§470 odst. 1 občanského zákoníku), za ostatní dluhy dědic neodpovídá, v důsledku čehož všechny ostatní neuspokojené pohledávky věřitelů podle §175v odst. 4 o. s. ř. zaniknou; nastala-li tato skutečnost, uzavírá odvolací soud, existoval zde „jiný důvod“, pro který je nařízená exekuce nepřípustná, takže ji bylo nutno podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „podobná právní věc dosud u dovolacího soudu řešena nebyla), oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož z ustanovení §471 odst. 2 občanského zákoníku neplyne, že by mělo působnost omezenou pouze na soudní projednávání dědictví, a že není zákonného důvodu, aby význam a charakter těchto pohledávek a tomu odpovídající pozice věřitelů při jejich vymáhání se měnila ve vazbě na skutečnost, zda soud (k návrhu či bez návrhu) nařídil v řízení o projednání dědictví jeho likvidaci či nikoli, potažmo za stavu, kdy věřitelé zůstavitele nebyli účastníky dědického řízení. Nesprávný je podle něj i závěr, že pozice věřitelů, která by jim svědčila při likvidaci dědictví, nemůže být změněna jen tím, že dědictví likvidováno nebylo, a že dědic přijal předlužené dědictví.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že zákonodárce neměl při formulaci ustanovení §471 odst. 2 občanského zákoníku na mysli pod pojmoslovím „ustanovení občanského soudního řádu o likvidaci dědictví“ toliko ustanovení §175v o. s. ř. (jak se snažil povinný i soudy obou stupňů zdůrazňovat), ale celou problematiku týkající se likvidace dědictví, tedy konkrétně celou materii upravenou především ustanoveními §175t – 175v o. s. ř. Z uvedeného plyne, že nejde jen o způsob vypořádání dluhů po zůstaviteli, nýbrž o celý faktický proces vedoucí k likvidaci dědictví. Nesprávný je podle oprávněného i závěr odvolacího soudu, že postupem povinného, který z vlastních prostředků, resp. z prostředků obstaraných za účelem uspokojení zástavních dlužníků, uspokojil zajištěné pohledávky, byl naplněn předpoklad pro zánik jiných pohledávek jdoucích za zůstavitelem. Takovéto pojetí nejenže neodpovídá dikci zákonného ustanovení §175v o. s. ř., ale je v zásadním rozporu se smyslem celé zákonné úpravy likvidace dědictví upravené ustanoveními §175t – 175v o. s. ř., neboť k uspokojení věřitelů, kteří měli za zůstavitelem pohledávky zajištěné zástavními právy k nemovitostem (které zůstavitel ke dni svého úmrtí vlastnil), nemohlo dojít rozhodnutím a libovůlí dědice (povinného), ale pouze a jedině z výtěžku z prodeje majetku zůstavitele. Skutečnost, že dědic (povinný) uhradil dluhy zůstavitele z vlastních prostředků tak, že si jako dluhy vhodné k uspokojení „vybral“ takové dluhy, které byly zajištěné zástavními právy, není právní situací, kterou by bylo možno podřadit pod ustanovení §175v o. s. ř. Ze znění ustanovení §175t odst. 1 o. s. ř., podle něhož, je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě podle §175p, soud na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví, nepochybně plyne, že zákonodárce měl likvidací primárně na mysli státem regulovaný právní proces spočívající ve zpeněžení majetku zůstavitele podle norem upravujících výkon rozhodnutí, nikoli svévolné a zcela objektivně (především) státem nekontrolované vypořádávání dluhů právním nástupcem zůstavitele (dlužníka). Oprávněný v závěru dovolání shrnuje, že soudy obou stupňů si vyložily ustanovení §471 odst. 2 občanského zákoníku nesprávně tak, že dědic je při uspokojování věřitelů omezen pouze tím, že se bude řídit jen zásadami, podle nichž se v průběhu likvidace uspokojují věřitelé zůstavitele – to ovšem platí podle oprávněného jen za situace, kdy je likvidace řádně nařízena a zejména regulována a kdy je její průběh ovlivňován ingerencí soudní moci (zjištění obvyklé ceny, vlastní provedení výtěžku prodejem v soudní dražbě či mimo ni a jeho rozdělení v rámci jednání o rozvrhu rozdělované podstaty atd.).
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení /č. l. 201/, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení /č. l. 76/, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /č. l. 139/), není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou (přesněji řečeno, oprávněný takovou jinou vadu pouze ohlašuje) a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, podle něhož „z ustanovení §471 odst. 2 neplyne, že by mělo působnost omezenou pouze na soudní projednání dědictví, a že užití ustanovení občanského soudního řádu o likvidaci dědictví na danou věc může být proto pouze přiměřené“, a dále jeho názor, že „není zákonného důvodu, aby význam a charakter pohledávek věřitelů a tomu odpovídající jejich pozice věřitelů při vymáhání těchto pohledávek se měnila ve vazbě na skutečnost, zda soud (k návrhu či bez návrhu) nařídil v řízení o projednání dědictví jeho likvidaci či nikoli, potažmo za stavu, kdy věřitelé zůstavitele nebyli účastníky dědického řízení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §471 odst. 1 občanského zákoníku, je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům.
Podle §471 odst. 2 občanského zákoníku nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána.
Úprava zakotvená v ustanovení §471 odst. 2 je procesně provedena ustanoveními §175t až 175v o. s. ř. (k tomuto závěru srov. též usnesení Ústavního soudu z 10. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 227/96).
Podle věty před středníkem ustanovení §175t odst. 1 o. s. ř., je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě podle §175p, soud na návrh usnesením nařídí likvidaci.
Dovolatel má sice pravdu, dovozuje-li, že zákonodárce, jestliže znění ustanovení §471 odst. 2 občanského zákoníku formuloval tak, že „nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci,“ mínil tím užití nejen jeho ustanovení §175v, ale i ustanovení §175t a §175u; mýlí se však, domnívá-li se, že „k uspokojení věřitelů, kteří měli za zůstavitelem pohledávky zajištěné zástavními právy k nemovitostem (které zůstavitel ke dni svého úmrtí vlastnil) mohlo dojít pouze a jedině z výtěžku prodeje majetku zůstavitele........., tedy za situace, kdy byla řádně nařízena (a zejména regulována) likvidace, a kdy i její průběh byl ovlivňován ingerencí soudní moci.“
Nepodá-li návrh na likvidaci dědictví žádná z oprávněných osob, soudní komisař (soud) může, jsou-li splněny oba předpoklady (předlužení dědictví a neuzavření dohody podle §175p o. s. ř.), nařídit likvidaci i bez návrhu. Zda tak učiní, závisí na posouzení všech okolností případu; likvidaci v tomto případě nařídit může, avšak nemusí. Jestliže nikdo z věřitelů (popřípadě nikdo alespoň z těch věřitelů, kteří by mohli být při rozdělení výtěžku dosaženého zpeněžením dědictví alespoň zčásti uspokojeni, je-li zřejmé, že známý majetek zůstavitele nebude postačovat ani zčásti k úhradě pohledávek uvedených v §175v odst. 2 písm. f/ o. s. ř.) o provedení likvidace nemá zájem a jsou-li tito věřitelé srozuměni s tím, že majetek zůstavitele nabudou dědici, a jestliže dědici s tímto řízením souhlasí, není zpravidla důvod bez návrhu nařizovat likvidaci dědictví (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., §1-200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1280 s.)
O takový případ šlo v souzené věci, kdy z usnesení vydaného podle §175q o. s. ř. bylo zřejmo, že známý majetek zůstavitele nebude postačovat ani zčásti k úhradě pohledávky oprávněného, která by jako nezajištěná mohla být uhrazena jen jako tzv. ostatní pohledávka, tedy v pořadí podle §175v odst. 2 písm. f) o. s. ř.
Protože postup podle ustanovení §175v o. s. ř. žádná z oprávněných osob (a tedy ani oprávněný, jenž by v takovém případě byl podle §175b o. s. ř. účastníkem řízení) nenavrhla, a protože likvidace nebyla nařízena ani bez návrhu, a poněvadž usnesením podle §175q odst. 1 písm. c) o. s. ř., jímž soud schválil dohodu o vypořádání dědictví (viz č. l. 6), bylo projednání dědictví skončeno (§175s odst. 1 o. s. ř.), nemůže nyní – jak se nesprávně domnívá dovolatel – proběhnout „státem regulovaný právní proces spočívající ve zpeněžení majetku zůstavitele podle norem upravujících výkon rozhodnutí.“ Odvolací soud tedy rozhodl správně, jestliže usnesení, jímž soud prvního stupně exekuci s poukazem na ustanovení §470 odst. 1 občanského zákoníku (podle něhož dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, jen do výše ceny nabytého dědictví) exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil, potvrdil.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – aniž se musel zabývat dalšími dovolacími argumenty – dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, povinnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu