ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.879.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 879/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. M. , zastoupeného Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, 28. října 31, proti povinnému V. Z. , pro 83.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 30 E 83/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 9. 2008, č. j. 35 Co 503/2008-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 1. 2008, č.j. 30 E 83/2005-51, jímž okresní soud podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením z 12. 3. 2007, č.j. 30 E 83/2005-35. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že příklepem uděleným vydražitelce rozhodnutím Finančního úřadu v Tanvaldu z 29. 6. 2006, tedy v mezidobí po zahájení předmětného soudního vykonávacího řízení (15. 10. 2004), avšak před nařízením tohoto výkonu (12. 3. 2007 č. l. 35), se vlastnicí ideálního podílu na předmětných nemovitostech, jejichž postižení oprávněný navrhuje, stala I. K., narozená, a že proto nelze s ohledem na ustanovení §14 odst. 1, 3 zákona č. 119/2001 Sb., ve výkonu rozhodnutí pokračovat. Z tohoto závěru pak odvolací soud dovodil, že „je tedy dán důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat,“ a že tudíž okresní soud rozhodl správně, jestliže výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, „zda lze nařídit výkon rozhodnutí proti majetku, který v době zahájení řízení vlastnil povinný, a v mezidobí, než soud vydal usnesení o nařízení výkonu, povinný již vlastnictví k nemovitostem pozbyl. Nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.) spatřuje v závěru odvolacího soudu, že změna v osobě vlastníka nemovitostí, nastalá v uvedeném mezidobí, je důvodem, pro který rozhodnutí nelze vykonat, a tedy důvodem k zastavení výkonu.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně, totiž otázka, zda změna v osobě vlastníka nemovitostí navržených k soudnímu výkonu rozhodnutí, nastalá v důsledku provedení souběžně proběhlé daňové exekuce, je důvodem, pro který rozhodnutí nelze vykonat, a tedy důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že změna v osobě vlastníka nemovitostí navržených k soudnímu výkonu rozhodnutí, nastalá v důsledku provedení souběžně proběhlé daňové exekuce, je důvodem, pro který rozhodnutí nelze vykonat, a tedy důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání není důvodné.
V daném případě je nutno nejdříve vyřešit otázku, zda – vůbec – je namístě aplikovat předpis užitý odvolacím soudem, tedy zákon č. 119/2001 Sb. Ač by výslovné znění věty před středníkem ustanovení §14 odst. 1 tohoto zákona mohlo svědčit kladné odpovědi, ve skutečnosti – vyloží-li se tato věta v souvislosti s důvodovou zprávou k tomuto ustanovení – tomu tak není.
.
Podle ustanovení §14 odst. 1 tohoto zákona postihují-li exekuce souběžně stejné nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nejdříve nařízena; řízení v ostatních exekucích se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují.
Podle ustanovení §14 odst. 3 téhož zákona lze v řízení o exekuci přerušené podle odstavce jedna pokračovat jen tehdy, jestliže v dříve nařízené exekuci nebyly do jejího pravomocného skončení nemovitosti prodány a jestliže vymáhaná pohledávka dosud nezanikla. Z více exekucí přerušených podle odstavce jedna se pokračuje v té, která byla nařízena dříve.
V důvodové zprávě k tomuto ustanovení zákonodárce vysvětlil, že „se navrhuje dát přednost tomu výkonu rozhodnutí (exekuci), který je nařízen v pořadí jako první, a toto nařízení bude doručeno příslušenému katastrálnímu úřadu bez ohledu na to, zda tato priorita bude náležet soudnímu rozhodnutí nebo rozhodnutí správce daně. Tento výkon rozhodnutí bude realizován a oprávněný z později nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce) bude mít právo přistoupit jako věřitel se svou pohledávkou do realizovaného výkonu rozhodnutí (exekuce) a jeho pohledávka bude uspokojena v rámci rozvrhu rozdělované podstaty. Výkon rozhodnutí (exekuce) později nařízený bude přerušen a bude v něm pokračováno pouze v tom případě, kdy by v pořadí dřívější výkon rozhodnutí (exekuce) nebyl realizován.
Ze znění důvodové zprávy tedy jasně plyne, že ustanovení §14 uvedeného zákona upravuje případy výkonů rozhodnutí prodejem nemovitostí a daňových exekucí týmž způsobem souběžně nařízených, avšak dosud neprovedených. Jinak by totiž zákonodárce ve druhé větě důvodové zprávy nemohl navrhovat „dát přednost“ výkonu (exekuci) prvně nařízenému s tím, že tento výkon (teprve) „bude realizován“, tedy proveden... atd. Je totiž mimo jakoukoli pochybnost, že poskytnutí přednosti k provedení některého z nařízených výkonů (exekucí), nemůže být navrhováno v případech, kdy jeden z výkonů (exekucí) již proveden (realizován) byl. Týž závěr plyne i z obecné části důvodové zprávy, v níž zákonodárce vysvětluje, že navrhovaným zákonem míní stanovit pravidla pro případy, kdy realizace soudního výkonu rozhodnutí a daňové exekuce se mohou dostat do vzájemného střetu. Z výše uvedeného vyplývá, že v daném případě zákon č. 119/2001 Sb. aplikovat nelze.
Přesto však dovolání – dovozuje-li v něm oprávněný, že „majetek by měl být postižen, ač ho již povinný nevlastní“ – přisvědčit nelze. Při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitosti soud posuzuje, zda oprávněný listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doložil, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. „Doložit“ tuto skutečnost neznamená, že soud ke splnění podmínek podle uvedených ustanovení činí potřebná zjištění z dokazování; závěr o jejich splnění zakládá (již) na oprávněným předložených (kvalifikovaných) listinách, vlastnictví povinného tedy nemusí být nepochybné. Literatura (Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, s. 391) dovozuje, že v těch výjimečných případech, kdy po nařízení výkonu (exekuce) bylo zjištěno, že povinný vlastníkem nemovitosti ve skutečnosti není, je možné připustit, aby tato skutečnost nalezla výrazu v zastavení výkonu (exekuce) pro rozpor s tím principem a účelem výkonu (exekuce), jímž je postižení majetku povinného , nikoli tedy osob třetích právě podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srov. též Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, druhý díl, s. 512). O takový případ jde v souzené věci, kdy po nařízení soudního výkonu rozhodnutí vyšlo najevo, že vlastnictví k předmětným nemovitostem, jež měly být výkonem postiženy, nabyla rozhodnutím Finančního úřadu v Tanvaldu o příklepu z 29. 6. 2006, tedy originárním způsobem, I. K., nar.
V souzené věci byla daňová exekuce realizována , tedy provedena rozhodnutím finančního úřadu o udělení příklepu z 29. 6. 2006, pravomocným 5. 8. téhož roku, ve znění opravného usnesení z 21. 12. 2006, pravomocného 5. 2. 2007 (č. l. 46, 47). Soudní výkon rozhodnutí byl nařízen teprve poté, a to usnesením z 12. 3. 2007 (č. l. 35).
S ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, povinnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu