ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1457.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1457/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Tř. ČSA č. 300, proti žalovanému CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 45/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2008 č.j. 21 Co 78/2008-94, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2007, č.j. 15 C 45/2007-46, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) aby bylo určeno, že zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu žalobce o velikosti "ideálních 3/4 na nemovitostech zapsaných na LV č. 478 pro obec Nový Bydžov, k.ú. Chudonice u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové, a to objektu bydlení č.p. 146, postaveného na stavební parcele č. 134, stavební parcely č. 134 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 239 m 2 , ve prospěch zástavního věřitele CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Česká státní spořitelna (právní předchůdkyně žalovaného) poskytla na základě smlouvy o "účelovém úvěru" ze dne 21.9.1990 úvěr bratru žalobce podnikateli J. N. a že k zajištění tohoto úvěru byla dne 21. 9. 1990 uzavřena podle ustanovení §129c hospodářského zákoníku smlouva o zřízení zástavního práva na uvedených nemovitostech, které byly (v té době) ve spoluvlastnictví žalobce co do ideální 1/4, J. N. co do ideální 1/4 a jejich matky M. N. co do ideální 1/2; po smrti M. N. zdědil její spoluvlastnický podíl žalobce. Žalobce uvedl, že "zástavní smlouvu nikdy nepodepsal", že "podpis, kterým je zástavní smlouva opatřena, není žalobcův", neboť "se blíže neurčený subjekt pokusil jeho podpis pouze napodobit". Zástavní smlouva navíc podle v té době platné právní úpravy "nemohla být platně uzavřena se subjektem, který nebyl v době jejího uzavření podnikatelským subjektem ve smyslu §1 hospodářského zákoníku", což nebyl ani žalobce, ani jeho matka M. N. Žalobce dále dovozuje, že zástavní právo podle tehdy platné právní úpravy nemohlo být sjednáno jako právo věcné, že proto "působilo pouze mezi stranami zástavní smlouvy" a že je tedy "otázkou, zda práva a povinnosti z uzavřené zástavní smlouvy, v rámci dědického řízení po zůstavitelce M. N., přešla na žalobce a v jakém rozsahu".
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 10. 2007 č.j. 15 C 45/2007-46 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení 11.600,- Kč k rukám advokátky Mgr. Pavly Rajmanové. Z provedeného dokazování zjistil, že Česká státní spořitelna (právní předchůdkyně žalovaného) uzavřela dne 21. 9. 1990 k zajištění své pohledávky z úvěru poskytnutého J. N. s odkazem na ustanovení hospodářského zákoníku se žalobcem, M.í N. a J. N. jako spoluvlastníky nemovitostí smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, že zástavní právo bylo "vloženo do katastru nemovitostí" a že na nemovitostech je dosud zástavní právo "vyznačeno" ve prospěch žalovaného, na něhož byla postoupena pohledávka z úvěru. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že je k podání žaloby aktivně legitimován, neboť je - z důvodu dědění po M. N. - nyní vlastníkem již ideálních 3/4 nemovitostí, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v době uzavření zástavní smlouvy občanský zákoník neumožňoval zřízení zástavního práva smlouvou a že "podle hospodářského zákoníku ve znění zákona č. 103/1990 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 5. 1990, mohly smluvně zřizovat zástavní právo k zajištění závazku pouze subjekty hospodářsko-právních vztahů podle ustanovení §1 hospodářského zákoníku"; protože žalobce a M. N. nebyli v době uzavření zástavní smlouvy podnikateli, nemohla s nimi být platně uzavřena zástavní smlouva. Nic na tom nemění podle názoru soudu prvního stupně ani to, že podnikatelem byl dlužník J. N., neboť ani on "jako podnikatel nemohl ve vztahu k dalším vlastníkům platně uzavřít zástavní smlouvu, a to ani s poukazem na ustanovení §129e odst. 1 hospodářského zákoníku, neboť toto ustanovení je možno aplikovat pouze v případech, byla-li zastavena věc movitá, neboť vznik zástavního práva v případech zastavení cizí věci se vázal, kromě dobré víry zástavního věřitele, na odevzdání věci zástavnímu věřiteli, a odevzdání věci přichází v úvahu pouze u věcí movitých".
K odvolání účastníků (odvolání žalobce směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 2008 č.j. 21 Co 78/2008-94 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 21.600,- Kč k rukám advokátky Mgr. Pavly Rajmanové, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.600,- Kč k rukám advokátky Mgr. Pavly Rajmanové. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že "podle hospodářského zákoníku ve znění zákona č. 103/1990 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 5. 1990, mohly smluvně zřizovat zástavní právo k zajištění závazku pouze subjekty hospodářsko-právních vztahů podle ustanovení §1 hospodářského zákoníku", a dovodil, že na tom nic nemění ani to, že ustanovení §129c odst.1 hospodářského zákoníku používá pro "osobu zavázanou ze zástavního práva" označení "zástavce" a nikoliv "organizace" jako "legislativní zkratku pro fyzické a právnické osoby, oprávněné k podnikatelské činnosti podle hospodářského zákoníku a podle zvláštních předpisů (§1 odst.1 hospodářského zákoníku)", neboť toto označení bylo v ustanovení §129c hospodářského zákoníku použito "jen proto, aby bylo jasně označeno a zdůrazněno postavení tohoto subjektu v právním vztahu, založeném zástavní smlouvou - tedy jako toho, kdo dává věc do zástavy", aniž by to mohlo znamenat, že "zákonodárce by činil výjimku z ustanovení §1 odst.1 hospodářského zákoníku v tom, že by zástavní smlouvu podle tohoto zákona jako zástavce mohl uzavřít i subjekt, který nesplňuje podmínky stanovené §1 odst.1 hospodářského zákoníku, tedy i ten, kdo není oprávněn k podnikatelské činnosti (není organizací ve smyslu hospodářského zákoníku)". Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že podle "souběžně účinné úpravy občanskoprávní" mohla zástavní práva vznikat jen ze zákona, což vyjadřuje, že "osoby civilního práva nebyly oprávněny zástavní právo smlouvou zřizovat a svůj majetek zástavou zatěžovat", a to ani podle ustanovení §129c hospodářského zákoníku. Vzhledem k tomu, že ustanovení §129e hospodářského zákoníku na projednávanou věc nedopadá, neboť v ní nešlo o zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka, odvolací soud uzavřel, že smlouva o zřízení zástavního práva je "v části, ve které ji uzavřeli žalobce a M. N." (správně M. N.), neplatná, neboť se svým obsahem a účelem příčí zákonu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že podle ustanovení §129c hospodářského zákoníku mohly zřizovat zástavní právo i fyzické osoby, které nebyly podnikateli. Poukazuje na znění tohoto ustanovení, které označuje osobu oprávněnou ke zřízení zástavního práva jako "zástavce", aniž by použilo legislativní zkratku "organizace" (kterou rozumí "osoby právnické a osoby fyzické podnikatele"), jako je tomu u jiných zajišťovacích institutů, např. při ručení nebo u zadržovacího práva; navíc, hovoří-li se v ustanovení §1 odst.1 hospodářského zákoníku o "majetkové odpovědnosti v těchto vztazích", výslovně z něj nevyplývá, že by "majetková odpovědnost byla upravena pouze ve vztahu k organizacím jako účastníkům hlavních hospodářskoprávních vztahů". Žalovaný dovozuje, že "za porušení hospodářskoprávních závazků mohly odpovídat i jiné subjekty než organizace" a že tedy "nic nebránilo tomu, aby akcesorické zajišťovací závazky mohly v postavení zástavců uzavírat i fyzické osoby - nepodnikatelé, a to pokud svým majetkem zajišťovaly závazky vznikající při hospodářské činnosti"; opačný výklad je nutně "v rozporu s principy a smyslem zástavního práva". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl nebo zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné a zdůrazňuje, že hospodářský zákoník jednoznačně určuje svou působnost tak, že se vztahuje na právní vztahy vznikající při podnikatelské činnosti, a výjimku nelze dovodit ani ze znění ustanovení §129c hospodářského zákoníku. Protože bylo v řízení prokázáno, že žalobce a jeho matka M. N. v době uzavření zástavní smlouvy nebyli podnikateli, nemohli ani platně uzavřít zástavní smlouvu ke svým spoluvlastnickým podílům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda mohl platně zřídit za účelem zajištění hospodářského závazku (závazku vzniklého při podnikatelské činnosti "organizací") zástavní právo podle ustanovení §129c a násl. zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 1991 (dále jen "hospodářský zákoník"), také ten, kdo nebyl "organizací" ve smyslu ustanovení §1 odst.1 hospodářského zákoníku, tj. kdo nebyl "právnickou nebo fyzickou osobou, oprávněnou k podnikatelské činnosti podle hospodářského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů". Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §1 odst. 1 hospodářského zákoníku upravuje hospodářský zákoník vztahy vznikající při podnikatelské činnosti fyzických a právnických osob (dále jen "organizace"), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích.
Podle ustanovení §129c odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo umožňuje, aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn, byla uspokojena z věci zastavené zástavcem.
Podle ustanovení §129d odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo vzniká na základě smlouvy nebo přímo ze zákona.
Podle ustanovení §129d odst. 2 věty první hospodářského zákoníku ve smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zajišťuje.
Podle ustanovení §129d odst. 3 hospodářského zákoníku na základě smlouvy vzniká zástavní právo a) u movitých věcí odevzdáním věci zástavnímu věřiteli (oprávněné organizaci), b) u nemovitostí zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí.
Podle ustanovení §129c odst.3 hospodářského zákoníku převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, je vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabytého majetku.
Hospodářský zákoník neupravoval zástavní právo - na rozdíl od právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 1992 - jako právo věcné, ale jako závazkový právní vztah, který působí zásadně jen mezi účastníky zástavní smlouvy. Při vzniku zástavního práva rozlišoval mezi uzavřením a účinností zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) na straně jedné a vznikem zástavního práva na straně druhé; zástavní právo nevznikalo již uzavřením (účinností) smlouvy, ale teprve odevzdáním věci zástavnímu věřiteli, byla-li zástavou movitá věc, nebo zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí vedené podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, byla-li zástavou nemovitost. Převzal-li někdo smluvně věc, na které vázlo zástavní právo, zástavní právo proti němu nepůsobilo (tj. nabyvatel věci se nestával zástavním dlužníkem); nabyvatel byl toliko vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno a o které při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel, a to do výše ceny nabytého majetku.
Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku bylo právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele (oprávněné organizace), který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem (povinnou organizací) dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka.
Podle ustálené judikatury soudů se v období od 1. 5. 1990 do 31. 12. 1991 uzavřená (za účelem zajištění hospodářského závazku) zástavní smlouva, vznik zástavního práva na základě této smlouvy, práva a povinnosti (nároky) z tohoto zástavního práva a zánik zástavního práva řídí i v době ode dne 1. 1. 1992 (v současné době) hospodářským zákoníkem (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1975/98, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Hospodářský zákoník neupravoval jen hospodářské závazky a jiné právní vztahy mezi organizacemi, ale také - jak vyplývá zejména z ustanovení §1 odst. 1 hospodářského zákoníku - další právní vztahy, které vznikly při jejich podnikatelské činnosti, tedy, řečeno jinak, právní vztahy vznikající v souvislosti s podnikatelskou činností fyzických a právnických osob, oprávněných k této činnosti podle hospodářského zákoníku a zvláštních právních předpisů.
Mezi takové další právní vztahy patří mimo jiné zástavní právo a jiné instituty zajištění hospodářských závazků, které nemají svůj vlastní hospodářský (ekonomický) smysl, neboť nepůsobí samy o sobě (samostatně), ale slouží kromě zabezpečení hospodářských závazků též k jejich uhrazení, nebyl-li hospodářský závazek řádně a včas splněn. Nevyplývá-li z hospodářského zákoníku něco jiného, řídí se jím - s ohledem na svou akcesoritu a subsidiaritu - právní vztahy ze zajištění hospodářského závazku, i když jeho subjektem (tzv. "náhradním dlužníkem") nebyla organizace. Důvodně proto dovolatel poukazuje na právní úpravu zadržovacího práva (§129j a §129k hospodářského zákoníku) a ručení (§129l až §129o hospodářského zákoníku), podle nichž může hospodářský závazek zabezpečovat jen organizace, zatímco k zajištění hospodářského závazku zástavním právem může sloužit - jak vyplývá z ustanovení §129c odst.1 a §129e odst.1 hospodářského zákoníku - věc zastavená nejen organizací, ale každým "zástavcem".
S přihlédnutím k tomu, že ani povaha vztahů mezi organizacemi při jejich podnikatelské činnosti nebránila tomu, aby k zajištění hospodářských závazků zástavním právem nemohly být použity věci někoho jiného nežli organizace, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že zástavní právo bylo možné k zajištění hospodářských závazků zřídit také na základě smlouvy, kterou dal věc do zástavy (jako zástavce) ten, kdo nebyl "organizací" ve smyslu ustanovení §1 odst.1 hospodářského zákoníku, tj. kdo nebyl "právnickou nebo fyzickou osobou, oprávněnou k podnikatelské činnosti podle hospodářského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů".
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu