ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1474.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1474/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. R. K. , zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská č. 19, proti žalované České republice - Ministerstvu financí v Praze 1 , Letenská č. 15, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 20, o 915.643,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 280/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2008 č.j. 23 Co 387/2008-48, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. května 2008 č.j. 10 C 280/2007-23 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 24.8.2007 u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti České konsolidační agentuře se sídlem v Praze 7, Janovského č. 438/2, IČ 70109966 (dále jen "České konsolidační agentuře"), domáhala, aby jí Česká konsolidační agentura zaplatila na náhradě mzdy za dobu od 1.1. do 7.6.2007 celkem 915.643,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla jmenována na základě rozhodnutí vlády České republiky dne 29.5.2003 členkou představenstva České konsolidační agentury a ve smyslu ustanovení §27 zákoníku práce vrchní ředitelkou, že dne 21.12.2004 uzavřela s Českou konsolidační agenturou manažerskou smlouvu, podle které měla pobírat mzdu ve výši 155.000,- Kč měsíčně a při splnění stanovených kritérií též roční odměnu, že s účinností od 1.8.2006 vykonávala funkci vrchní ředitelky "úseku 3000" a že kromě toho byla s účinností od 1.6.2006 pověřena řízením "úseku 4000 Individuální řešení České konsolidační agentury". Dne 1.8.2006 žalobkyně obdržela vyrozumění předsedy vlády, že vláda České republiky dne 26.7.2006 rozhodla o jejím odvolání z funkce členky představenstva České konsolidační agentury, sdělení České konsolidační agentury o tom, že představenstvo dne 26.7.2006 rozhodlo "s okamžitou platností" o jejím odvolání z funkce vrchní ředitelky "úseku 3000" a "úseku 4000", a dopis ze dne 31.7.2006, kterým jí Česká konsolidační agentura dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Žalobkyně podala u soudu žalobu o určení neplatnosti této výpovědi z pracovního poměru (o její žalobě dosud nebylo rozhodnuto) a dne 29.11.2006 sdělila České konsolidační agentuře, že je těhotná a že se na ni "vztahuje" ustanovení §48 odst.1 písm.d) zákoníku práce. Česká konsolidační agentura vyplatila žalobkyni na náhradě mzdy ve smyslu ustanovení §130 zákoníku práce za listopad 2006 (včetně náhrady mzdy za dovolenou) částku 274.591,- Kč a za prosinec 2006 částku 256.827,- Kč, kterou určila jako její průměrný výdělek, počínaje lednem 2007 jí však vyplatila pouze část této náhrady.
Česká konsolidační agentura namítla, že za měsíce listopad a prosinec 2006 vyplatila žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pro jehož zjištění bylo rozhodné třetí čtvrtletí roku 2006. Od ledna 2007 však nelze vycházet z průměrného výdělku zjištěného z rozhodného období před vznikem důvodu překážky v práci, ale z průměrného výdělku zjištěnému vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí, a to - s ohledem na to, že žalobkyně v těchto obdobích nepracovala - stanoveném jako pravděpodobný výdělek.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20.5.2008 č.j. 10 C 280/2007-23 žalobu proti "žalované České republice - Ministerstvu financí" zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 67.258,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc. Poté, co zjistil, že Česká konsolidační agentura dnem 31.12.2007 zanikla a že jejím "universálním právním nástupcem se stal stát zastoupený ministerstvem financí", v řízení pokračoval se žalovanou a z výsledků dokazování dovodil, že žalobkyně byla ze svých funkcí odvolána rozhodnutím představenstva České konsolidační agentury ze dne 26.7.2006, že žalobkyně obdržela dopisem České konsolidační agentury ze dne 31.7.2006 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce a že Česká konsolidační agentura sdělila žalované "dopisem, že ode dne 26.10.2006 trvají překážky na straně zaměstnavatele, nebude jí přidělována práce a bude jí vyplácena náhrada mzdy". I když odvoláním z funkce pracovní poměr žalobkyně neskončil, požadovaná náhrada mzdy jí nenáleží. Vzhledem k tomu, že žalobkyně "v rozhodném období neodpracovala 21 dnů", přísluší jí za dobu od ledna 2007 náhrada mzdy "ve výši pravděpodobného výdělku, kterého by dosahovala, kdyby pracovní pozice, které by žalobkyně mohla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a vysokoškolskému vzdělání zastávat, nebyly obsazeny"; zaměstnavatel jím vydanou směrnicí současně "stanovil pravidla pro výpočet pravděpodobného výdělku, kdy se pravděpodobný výdělek vypočte jako průměr zjištěných průměrných výdělků zaměstnanců, kteří v rozhodném období konali pro zaměstnavatele práci, pro níž je zaměstnavatelem požadován stejný zdravotní stav a kvalifikace, jakou má zaměstnanec, u něhož je pravděpodobný výdělek zjišťován", a tomu odpovídající náhradu mzdy žalobkyně již obdržela.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.10.2008 č.j. 23 Co 387/2008-48 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 66.902,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že Česká konsolidační agentura postupovala v souladu se zákonem, když v době do 1.1.2007 poskytla žalobkyni "náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku podle posledně zjištěného průměrného výdělku za období části října a měsíců listopad a prosinec 2006", že však od 1.1.2007 "nastala jiná situace, neboť žalobkyně v předchozím období neodpracovala předepsaný počet dnů", a soud prvního stupně správně stanovil v souladu se směrnicí České konsolidační agentury výši náhrady mzdy, která jí v této době skutečně náleží.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že při aplikaci směrnice České konsolidační agentury vydané ke zjišťování průměrného výdělku mělo být přihlédnuto též k jejímu ustanovení, které "výslovně hovoří o tom, že, je-li pravděpodobný výdělek zjišťován ze mzdy, které by zaměstnanec zřejmě dosáhl, postupuje se tak, že, není-li se zaměstnancem druh sjednán (sjednaný druh práce odpadl, ČKA se na dalším pracovním zařazení se zaměstnancem nedohodla, apod.) pravděpodobným výdělkem je posledně zjištěný průměrný výdělek, a to za podmínky, že tento pravděpodobný výdělek má být použit nejpozději v přespříštím kalendářním čtvrtletí, z něhož byl průměrný výdělek zjištěn (průměrný výdělek zjištěný z prvního kalendářního čtvrtletí je pravděpodobným výdělkem pro třetí kalendářní čtvrtletí). Žalobkyně dále dovozuje, že sice po odvolání zaměstnance z funkce není "dána konkrétní náplň práce zaměstnance, která odpadla v důsledku jeho odvolání", avšak "ostatní aspekty pracovního poměru musí nadále trvat", a to včetně jeho "mzdové složky". Protože v manažerské smlouvě ze dne 21.12.2004 byla sjednána základní měsíční mzda 155.000,- Kč, měly soudy při určování pravděpodobného výdělku, kterého by žalobkyně zřejmě dosáhla, přihlížet též ke sjednané mzdě, přičemž "správný ekvivalent pro určení pravděpodobného výdělku je nutné hledat nikoliv v kategorii nižších úředníků, nýbrž v pracovněprávních pozicích srovnatelných s tou, z níž byla žalobkyně odvolána. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalobkyně, jejíž pracovní poměr vznikl jmenováním (do funkce vrchní ředitelky), byla ze své funkce odvolána dopisy České konsolidační agentury ze dne 26.7.2006, které žalobkyni byly (podle jejího tvrzení) doručeny dne 1.8.2006. Dopisem ze dne 31.7.2006 Česká konsolidační agentura dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, žalobkyně dne 29.11.2006 sdělila České konsolidační agentuře, že je těhotná, a Česká konsolidační agentura uznala, že u žalobkyně došlo k prodloužení výpovědní doby. Žalobkyně podala u soudu žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, řízení o žalobě však dosud není skončeno.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí o žalobě mimo jiné významné vyřešení právní otázky, v jaké výši má žalobkyně (jako zaměstnankyně) nárok na náhradu mzdy, jestliže pro ni Česká konsolidační agentura (jako zaměstnavatelka) po odvolání z funkce nemá práci odpovídající její kvalifikaci, popřípadě jinou pro ni vhodnou práci, nebo odmítla-li žalobkyně takovou práci. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že k odvolání žalobkyně z funkce došlo v době do 17.8.2006, je třeba projednávanou věc i v současné době (srov. též §364 odst.1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb., č. 79/2006 Sb., č. 115/2006 Sb. a č. 308/2006 Sb. (dále jen "zák. práce").
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst.2, 3 a 4 zák. práce). Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být fyzická osoba do funkce zvolena nebo jmenována jen se svým souhlasem.
Zaměstnanec, který byl do funkce jmenován (zvolen), může být z funkce odvolán nebo se může funkce vzdát; funkce zaměstnance zvoleného do funkce zaniká též uplynutím volebního období. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručené druhému účastníku, jinak je neplatné (srov. §65 odst.2 větu první, druhou a třetí zák. práce). Výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější (srov. §65 odst.2 větu čtvrtou zák. práce).
Uplynutím volebního období, odvoláním z funkce nebo vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele nekončí (§65 odst.3 věta první zák. práce). Zákon v ustanovení §65 odst.3 větě druhé zák. práce předpokládá (stanoví jako pravidlo), že zaměstnanec bude nadále u zaměstnavatele konat dohodou účastníků stanovenou jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci.
Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (k dohodě o jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele z těchto důvodů nedojde), podle ustanovení §65 odst.3 věty třetí zák. práce platí, že "je dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce". Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách [jak to jinak ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje].
Jestliže zaměstnanec byl z funkce odvolán nebo se funkce vzdal anebo uplynulo-li jeho volební období, pak do doby, než se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne na dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení pracovního poměru (například na základě výpovědi dané zaměstnanci pro "fikci nadbytečnosti" nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto důvodu), se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. Z ustanovení §65 odst.3 věty třetí zák. práce vyplývá, že uvedený stav představuje "překážku v práci na straně zaměstnavatele (§130 zák. práce)". Zákon tu vytváří vedle "fikce nadbytečnosti" další "fikci překážky v práci na straně zaměstnavatele"; nemá-li tedy zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, nebo odmítl-li zaměstnanec takovou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §130 zák. práce, aniž by bylo možné se zabývat tím, zda zaměstnanec skutečně nemůže konat pro zaměstnavatele práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele než které jsou uvedeny v ustanovení §129 zák. práce (jak to jinak ustanovení §130 odst.1 zák. práce vyžaduje), a takové posouzení by ostatně ani nebylo dobře možné, neboť - jak uvedeno již výše - zaměstnanec v tomto období ani žádnou práci pro zaměstnavatele nekoná (nemůže konat), protože dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo určeno. Právní následky uvedené "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" pak spočívají v tom, že zaměstnanec má až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního poměru nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.
Nárok na náhradu mzdy z důvodu "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" vzniká dnem, kterým zaměstnanec skončil výkon funkce, z níž byl odvolán nebo které se vzdal (tj. dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější), nebo dnem následujícím po uplynutí volebního období; od tohoto dne zaměstnanec pobírá náhradu mzdy až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního poměru, samozřejmě s výjimkou doby, kdy nemůže pracovat pro překážky na straně zaměstnance.
Průměrný výdělek zaměstnance pro účely zjištění výše náhrady mzdy pobírané z důvodu "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" se zjišťuje postupem podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (ve znění pozdějších předpisů). Vyplývá z toho mimo jiné, že rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí (tedy kalendářní čtvrtletí předcházející kalendářnímu čtvrtletí, v němž byl zaměstnanec z funkce odvolán, v němž se zaměstnanec funkce vzdal nebo v němž uplynulo zaměstnancovo volební období), ledaže by byl důvod postupovat podle ustanovení §17 odst.3 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (ve znění pozdějších předpisů) nebo ledaže by bylo potřebné místo průměrného výdělku použít pravděpodobný výdělek, a že zjištěný průměrný (pravděpodobný) výdělek se po celou dobu trvání nároku na náhradu mzdy z důvodu "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" nemění.
V projednávané věci bylo žalobkyni doručeno (podle jejího tvrzení) odvolání z funkce dne 1.8.2006; výkon své funkce proto ve smyslu ustanovení §65 odst.2 věty čtvrté zák. práce ukončila dnem 2.8.2006. Pro určení výše náhrady mzdy, na kterou má žalobkyně nárok z důvodu "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" ve smyslu ustanovení §130 zák. práce, byl tedy významný až do doby skončení nároku průměrný výdělek, který byl zjištěn z hrubé mzdy zúčtované žalobkyni k výplatě ve druhém kalendářním čtvrtletí roku 2006 a z doby odpracované v tomto rozhodném období, popřípadě pravděpodobný výdělek, kdyby žalobkyně v tomto rozhodném období neodpracovala alespoň 22 dnů. Protože nárok žalobkyně vznikl v době do 31.12.2006, řídí se právními předpisy do té doby účinnými i po dni 1.1.2007, kdy nabyl účinnosti nový zákoník práce č. 262/2006 Sb. (srov. §364 odst.2 tohoto zákona).
Žalobkyně se v projednávané věci domáhala náhrady mzdy za dobu od 1.1. do 7.6.2007. Soudy vedeny chybným právním názorem se zabývaly stanovením pravděpodobného výdělku (podle právní úpravy účinné od 1.1.2007), ačkoliv správně měly zjistit průměrný výdělek postupem podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (ve znění pozdějších předpisů), pro jehož určení bylo zásadně významné rozhodné období druhého kalendářního čtvrtletí roku 2006.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně vyšlo též najevo, že Česká konsolidační agentura jako subjekt, proti němuž žalobkyně podala žalobu, zanikla dnem 31.12.2007. Protože tím jeden z účastníků řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a protože bylo možné v řízení ihned pokračovat, měl soud prvního stupně - jak vyplývá z ustanovení §107 odst.1 o.s.ř. - usnesením rozhodnout, s kým bude v řízení na místě žalované pokračováno. Soud prvního stupně však na tuto procesní situaci "reagoval" tak, že začal bez dalšího jednat s Českou republikou - Ministerstvem financí jako s "novou" žalovanou, ačkoliv v řízení mohlo být pokračováno jen tehdy (až poté), bylo-li pravomocným usnesením rozhodnuto, s kým bude na místě žalované v řízení pokračováno; nápravu způsobem vyplývajícím z ustanovení §219a odst.1 písm.d) o.s.ř. nezjednal ani odvolací soud. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu