Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2010, sp. zn. 22 Cdo 1518/2008 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1518.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1518.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1518/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. S. , zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) R. M., 2) A. R. , 3) Z. R. , zastoupeným advokátkou, o plnění povinností vyplývajících z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 101/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 56 Co 213/2007-88, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 56 Co 213/2007-88, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2007, č. j. 22 C 101/2005-65, žalovaným uložil povinnost „umožnit žalobkyni užívání věcného břemene spočívajícího v právu jízdy po pozemku parcelní č. 616 v katastrálním území Č. T., zapsaného u Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště K. na LV 2310, zřízeného na základě usnesení soudu č. 217/1929 pro LV č. 36, katastrální území Č. T., obec Č. T., a zdržet se jednání, kterým by žalobkyni v tomto užívání věcného břemene bránili“ (výrok pod bodem I.), žalobu zamítl „v části, v níž se žalobkyně po žalovaných 1, 2 a 3 domáhala povinnosti umožnit žalobkyni užívání věcného břemene spočívajícího v právu chůze po pozemku parcelní č. 616 v katastrálním území Č. T., zapsaného u Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště K. na LV 2310, zřízeného na základě usnesení soudu č. 217/1929 pro LV č. 36, katastrální území Č. T., obec Č. T., a zdržet se jednání, kterým by žalobkyni v tomto užívání věcného břemene bránili“ (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a ve vztahu mezi účastníky (výroky pod body III., IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyni jakožto výlučné vlastnici pozemku p. č. 618 v k. ú. Č. T. svědčí podle §151n obč. zák. věcné břemeno chůze, jízdy a honění dobytka po pozemku p. č. 616 v k. ú. Č. T. (dále jen „zatížený pozemek“), jehož vlastníky jsou žalovaní. Na pozemku žalovaných p. č. 616 v roce 2004 tito umístili uzamykatelnou branku pro pěší vstup a rovněž uzamykatelnou bránu pro vjezd na tento pozemek, přičemž klíče od nově zřízené branky odevzdali matce žalobkyně, která v současné době bydlí v domě č. p. 338, postaveném na pozemku p. č. 618. Žalovaní sice nebrání žalobkyni a její matce v pěší chůzi po zatíženém pozemku či ve vstupu na tento pozemek, avšak brána pro vjezd na zatížený pozemek je ovládána elektronicky a klíč ani dálkové ovládání od této brány žalovaní žalobkyni ani její matce nepředali, což odmítají s tvrzením, že kdykoliv na požádání žalobkyni nebo její matce otevření brány umožní, takže žalobkyně nemá možnost kdykoliv bez omezení a bez součinnosti žalovaných vjet na zatížený pozemek. Dále vyšel ze zjištění, že v minulosti došlo mezi účastníky k několika sporům ohledně umožnění vjezdu žalobkyni na zatížený pozemek motorovými vozidly, které byly vyřešeny až po zásahu městské policie; vztahy mezi účastníky jsou trvale nedobré a žalovaní umístili na zatíženém pozemku zábradlí znemožňující žalobkyni průjezd vozidlem až k hranicím jejího pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že shora popsaná situace, kdy výkon práva z věcného břemene průjezdu přes zatížený pozemek žalobkyní není možný bez součinnosti žalovaných, v rámci čehož dlouhodobě dochází mezi žalobkyní a žalovanými k neshodám, představuje podstatné ztížení možnosti výkonu práva z věcného břemene. Žalobkyně se proto oprávněně domáhá splnění povinnosti žalovaných, a to umožnění výkonu práva jízdy a zdržení se jednání, kterým tomuto výkonu žalovaní brání, o čemž svědčí i skutečnost, že zábradlí, umístěné na zatíženém pozemku před vchodem do domu žalovaných, brání průjezdu automobilu na pozemek žalobkyně. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaní nebrání žalobkyni v pěším průchodu přes pozemek prostřednictvím branky, nýbrž toliko v průjezdu přes pozemek prostřednictvím brány, žalobě vyhověl toliko v části, v níž se žalobkyně domáhala strpění výkonu věcného břemena jízdy a ve zbytku žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 56 Co 213/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve vyhovující části výroku pod bodem I., změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), a dále o nákladech státu (výrok III.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho právním posouzením věci. Dospěl k závěru, že žalobní návrh neodpovídá obsahu věcného břemene sjednaného právními předchůdci účastníků z důvodu, že věcnému břemenu (dříve služebnosti) chodníku, cesty vozové a honění dobytka odpovídá povinnost výkon takové služebnosti strpět. Žalobní návrh, formulovaný jako „povinnost strpět výkon konkrétních práv“, která náležejí vlastníku nemovitosti, v jehož prospěch bylo věcné břemeno zřízeno, proto výstižněji vyjadřuje obsah práv a povinností založený smlouvu o zřízení věcného břemene. Také další část žalobního návrhu, aby byli žalovaní povinni zdržet se jednání, kterým žalobkyni v užívání věcného břemena brání, označil odvolací soud za nedostatečně určitou, neboť nespecifikuje, jakého konkrétního jednání se mají žalovaní zdržet. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na přechodné ustanovení §868 obč. zák. při hodnocení rozsahu a obsahu věcného břemene zřízeného smluvně dne 22. ledna 1929 nelze pominout tehdy platnou právní úpravu institutu služebností, za jejíž účinnosti byl právní vztah mezi právními předchůdci účastníků založen, tj. ustanovení §472 – 530 hlavy 7. obecného zákoníku občanského (dále jen „o. z. o.“), z jejichž obsahu je zřejmé, že tehdejší právo pozemkové služebnosti spojené s držbou pozemku (založené v daném případě smlouvou ze dne 22. ledna 1929) zavazovalo vlastníka tzv. služebné nemovitosti trpět služebnost chodníku, cesty vozové a honění dobytka po svém pozemku. Podle soudobé komentářové literatury „služebnost vozové cesty je právo jako při služebnosti stezky a právo jezditi trakařem i právo vláčeti těžká břemena, jakož i právo jezditi jedním nebo několika potahy, a to k jakýmkoli hospodářským účelům panujícího pozemku“. Jestliže právo vozové cesty bylo v daném případě sjednáno smluvně v roce 1929, kdy držba či vlastnictví motorových vozidel fyzickou osobou byla ojedinělou výjimkou a obsah věcných břemen nelze podle §484 o. z. o. rozšiřovat nad rámec povahy a účelu zřízení věcného břemene, odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba, v níž bylo uplatněno právo průjezdu po pozemku p. č. 616 v k. ú. Č. T. v neomezeném rozsahu, tedy bez specifikace, jakými dopravními prostředky jsou žalovaní povinni po svém pozemku strpět projíždění, nemůže obstát. Bylo-li by žalobě vyhověno bez uvedeného vymezení způsobu, jakým je žalobkyně oprávněna průjezd přes pozemek žalovaných realizovat, nelze vyloučit výkon práva nad rámec povahy a účelu zřízení věcného břemena. Na základě toho odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku o věci samé změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož obsah věcných břemen není možno rozšiřovat nad rámec povahy a účelu zřízení věcného břemene. Namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda užíváním pozemku pro jiný účel, než pro účely, k nimž byl užíván v době zřízení služebnosti, byl rozšířen rozsah služebnosti, který je nutný posoudit podle míry potřebné pro původní účely. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu Rv 311/39, podle něhož ze skutečnosti, že v době zřízení nemohla být předvídána doprava automobily, neplyne, že by byl výkon služebnosti motorovými vozidly vyloučen. Je tedy rozhodující pro řešení sporu, zda služebný pozemek je jízdou motorovým vozidlem více zatížen, než by tomu bylo při výkonu služebnosti. Podle dovolatelky lze dovodit, že jízda vozidlem není rozšířením stávajícího věcného břemene, neboť jízda automobilem nečiní na pozemek větší nároky než selské vozy, koňské potahy či honění dobytka. V této souvislosti pak poukazuje dovolatelka na rozsudek Okresního soudu v Karviné sp. zn. 12 C 365/1970 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1043/2004, 3 Cdon 269/96, 22 Cdo 1663/99 a 22 Cdo 1665/99. Dovolatelka má za to, že z provedených skutkových zjištění vyplývá, že v daném případě se nejedná o rozšíření věcného břemene. Na základě uvedeného navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se ztotožnili se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhli, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. května 2007. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Podle ustáleného výkladu při posuzování formulace petitu žalob na ochranu výkonu práv odpovídajících věcným břemenům je třeba sladit požadavky na určitost petitu na straně jedné a na účinnou ochranu práva poskytovanou bez nadměrného formalismu na straně druhé (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář, 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1031 nebo publikaci: Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 66). Požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 2375). Vychází–li odvolací soud ve svém rozhodnutí ze závěru, že žalobní návrh, aby žalovaní umožnili žalobkyni užívání věcného břemena spočívajícího v právu jízdy po pozemku p. č. 616, neodpovídá obsahu věcného břemene sjednaného smluvně právními předchůdci účastníků (a ust. §151n odst. 1/ obč. zák.) potud, že věcnému břemenu (dříve služebnosti) chodníku, cesty vozové a honění dobytka odpovídá povinnost výkon takové služebnosti strpět, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu žalobkyní odpovídá správně povinnost jej „strpět“ ze strany žalovaných, což vyplývá přímo i z dikce ustanovení §151n obč. zák. Nicméně s ohledem na výše uvedené závěry nebrání tato okolnost věcnému projednání návrhu žalobkyně, neboť z celého dosavadního řízení je zřejmé (a uvedená okolnost je ostatně zjevně nesporná), že žalobkyně se domáhá ochrany práva odpovídajícího věcnému břemenu před zásahy do tohoto práva ze strany žalovaných. Soud je proto oprávněn uvedenou skutečnost vystihnout v rámci formulace výroku rozsudku, přestože se žalobkyně nedomáhá uložení povinnosti „strpět“ ale „umožnit užívání věcného břemene spočívajícího v právu jízdy“ (k tomu srovnej : Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 67). Odvolací soud naproti tomu přehlédl neurčitost žalobního návrhu, jak se podává z výkladu obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky ( www.nsoud.cz ), podle kterého žalobní návrh, že „se ukládá povinnost umožnit žalobcům a), b) v k. ú. Ú. u V. strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu právu cesty,“ není určitý. Právo odpovídající věcnému břemeni cesty lze totiž vykonávat různými způsoby (zejména různými typy vozidel – např. osobními automobily, nákladními automobily různé tonáže, traktory apod.) a v různou dobu (denní či roční apod.). Uložením povinnosti strpět výkon práva cesty v tomto případě nemůže být spor odklizen. Součástí žaloby musí být vymezení rozsahu a způsobu výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jehož ochranu žalobce žádá; pokud toto určení z žaloby nevyplývá, je třeba vést žalobce k jejímu upřesnění (§43 o. s. ř.). Žalobkyně se v řízení domáhala „umožnění užívání věcného břemene spočívajícího v právu jízdy“; přestože v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v obecné rovině naznačila, jakým způsobem hodlá výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu realizovat (průjezd přes zatížený pozemek za účelem příjezdu ke svému domu osobním automobilem, případně za účelem dopravy nového nábytku či jiného vybavení do svého domu prostřednictvím nákladního vozidla), nelze takové vymezení z hlediska určení rozsahu a způsobu výkonu považovat za dostatečně určité a bylo na místě jeho upřesnění postupem podle §43 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně takto nepostupoval a odvolací soud toto pochybení přehlédl, zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a k níž dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 o. s. ř.). Poukazoval-li odvolací soud na skutečnost, že část žalobního návrhu, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se jednání, kterým žalobkyni v „užívání věcného břemene brání“, není dostatečně určitá, neboť nespecifikuje, jakého konkrétního jednání se mají žalovaní zdržet, uvedená skutečnost nebrání věcnému projednání nároku žalobkyně. Spočívá-li totiž věcné břemeno v nikoliv výlučné možnosti užívat cizí věc, může se oprávněný domáhat, aby vlastníkovi byla uložena povinnost trpět žalobci v žalobě konkretizovaný výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu, případně zdržet se v žalobě uvedeného konkretizovaného rušení a odstranit jeho následky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 443/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 556 nebo Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 69). Z uvedeného pak vyplývá, že osoba, jíž svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, se může domáhat ochrany širším požadavkem na strpění konkretizovaného výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, aniž by bylo nutno v žalobním petitu výslovně uvádět, jakým způsobem je do výkonu tohoto práva zasahováno, nebo konkrétním požadavkem na zdržení se individualizovaného rušebního konaní (s případným odstraněním jeho následků). Podle názoru dovolacího soudu je z dosavadního řízení jednoznačné, že žalobkyně se domáhá ochrany práva odpovídajícího věcnému břemenu v uvedeném širším pojetí a nikoliv jen ochrany před individualizovaným rušením, byť konkrétní formu rušení v žalobě uvádí; tato však zjevně slouží jako tvrzení o tom, že je do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu zasahováno, aniž by se však žalobkyně omezovala výhradně na ochranu před uvedenou formou zásahu do práva odpovídajícího věcnému břemenu. Měl-li by ostatně odvolací soud pochybnost o tom, o jakou formu ochrany práva žalobkyně před zásahy do práva odpovídajícího věcnému břemenu ze strany žalovaných se jedná, nebránila mu žádná okolnost dotazem na žalobkyni tuto okolnost jednoznačně vyjasnit. Z odůvodnění napadeného rozsudku je ovšem zřejmé, že k uvedenému postupu odvolací soud nepřistoupil, neboť z jiných důvodů žalobu zamítl. Jestliže však uvedený důvod zamítnutí žaloby dovolací soud neshledal správný, jak bude uvedeno dále, podal dovolací soud výklad vážící se k formulaci žalobního petitu a výroku rozhodnutí v daném případě s ohledem na princip procesní ekonomie v dalším řízení. Dovolací soud se neztotožnil se závěry odvolacího soudu ve směru, že žaloba, v části, v níž žalobkyně uplatnila „právo průjezdu po pozemku p. č. 616 v k. ú. Č. T. v neomezeném rozsahu“, tj. bez specifikace okruhu dopravních prostředků, jejichž průjezd jsou žalovaní povinni přes svůj zatížený pozemek strpět, vede k zamítnutí žaloby. Odvolací soud tento závěr odůvodnil tím, že obsah původní služebnosti zřízené v roce 1929 podle obecného zákoníku občanského, tj. za situace, kdy tato právní úprava průjezd motorovými vozidly prakticky nepředvídala, jelikož držba či vlastnictví motorových vozidel fyzickou osobou byly v době zřízení posuzované služebnosti ojedinělými výjimkami, nelze ve smyslu §484 o. z. o. rozšiřovat nad rámec povahy a účelu zřízení věcného břemene. Pokud žalobkyně nespecifikuje dopravní prostředky, jejichž prostřednictvím hodlá právo odpovídající věcnému břemenu vykonávat, nelze vyloučit výkon práva nad rámec „povahy a účelu“ zřízení věcného břemene. Otázka, zda právo vozové cesty, zřízené v době, kdy doprava automobily nemohla být předvídána, resp. předvídána být mohla, ale nikoliv ve vztahu k oprávněné osobě, zahrnuje právo přejíždět přes cizí pozemek automobilem, případně jiným motorovým vozidlem, byla vyřešena judikaturou již za platnosti obecného zákoníku občanského tak, že z toho, že v době zřízení služebnosti doprava automobily nemohla být předvídána, neplyne nepřípustnost výkonu služebnosti motorovými vozidly. Přípustnost použití motorových vozidel při výkonu služebnosti je třeba řešit podle vlastností půdy, cesty a užívání panujícího pozemku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. května 1939, sp. zn. Rv. I 311/39, Vážný 8770). Také současná platná judikatura se k tomuto řešení přihlásila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004, publikované v časopise Právní rozhledy v čísle 6, ročník 2006, uveřejněné též na stránkách www.nsoud.cz ) a stejný závěr se prosazuje i v odborné literatuře (srovnej např. Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 44-45 a tam i citovanou „prvorepublikovou“ judikaturu). Nebylo-li v době, kdy nebylo možno předvídat výkon práva průjezdu motorovým vozidlem, nic sjednáno ohledně dopravního prostředku, kterým bude právo průjezdu vykonáváno, lze motorové vozidlo použít v míře, která nepředstavuje výrazné zvýšení zatěžování služebného pozemku. Při posouzení totožnosti výkonu práva odpovídajícímu věcnému břemeni není rozhodující naprostá totožnost způsobu jeho výkonu; jde i o to, že tímto výkonem nesmí být povinný zatěžován nad dojednanou míru, popř. nad míru, se kterou zřizovatelé věcného břemena měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat ( srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář, 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1034). Jinak řečeno, slouží-li použitý dopravní prostředek k naplnění hospodářského účelu, k němuž byla původní služebnost zřízena a nepřekračuje-li současně původní míru zatížení služebného pozemku, lze připustit výkon věcného břemene i jinými dopravními prostředky než těmi, které původně zřízená služebnost či věcné břemeno zřejmě v době svého zřízení předpokládaly. Při řešení uvedené otázky je totiž nutno poměřovat a sladit zájem oprávněné osoby na využití objektivních výsledků technického pokroku s oprávněným zájmem povinného na tom, aby nebyl takovým výkonem práva zatěžovat nad míru předvídanou při jeho zřízení z hlediska vyššího zatížení služebného pozemku. V posuzovaném případě, kdy účelem služebnosti je zajištění dopravní obslužnosti a přístupu k obytnému domu č.p. 338 postavenému na pozemku p.č. 618, v k. ú. Č. T., a to jak pěšky tak prostřednictvím jednoduchých dopravních prostředků, kterými měly být podle původního výkladu z doby zřízení předmětné služebnosti trakaře a koňské potahy, přičemž ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně se domáhala po žalovaných strpění výkonu práva průjezdu přes zatížený pozemek toliko za účelem příjezdu ke svému domu na pozemku p. č. 618 osobním automobilem, případně za účelem dopravy nového nábytku či jiného vybavení do svého domu prostřednictvím nákladního vozidla, což lze považovat za běžnou dopravní obsluhu domu pro soukromé potřeby, nelze bez dalšího dospět k závěru, že by tento výkon práva již svou povahou překračoval míru zatížení pozemku žalovaných dosavadní služebností, a to zvláště s přihlédnutím k tvrzení samotných žalovaných uplatněných např. v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že žalobkyně práva z věcného břemene využívá maximálně dvakrát ročně, vždy na dobu jednoho až dvou týdnů. Nicméně konečné posouzení této otázky bude spojeno s upřesněním žalobního návrhu žalobkyní a konkrétním vymezením rozsahu a způsobu výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť teprve posouzení takového konkrétního požadavku umožní závěr, zda by nebyl povinný takovým výkonem práva zatěžován nad míru předvídanou při jeho zřízení z hlediska vyššího zatížení služebného pozemku. Z uvedených důvodů je třeba považovat závěr odvolacího soudu, že nelze připustit možné rozšíření posuzovaného věcného břemene nad rámec původně předvídaného rozsahu právě a jen proto, že není specifikován okruh dopravních prostředků, kterými je a bude průjezd prováděn, a že nutným důsledkem je zamítnutí žaloby, za nesprávný, neboť uvedený nedostatek žalobního návrhu je odstranitelný postupem podle §43 o. s. ř., jenž nemůže nikdy vyústit v zamítnutí žaloby. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl ze strany žalobkyně uplatněn právem. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. ledna 2010 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2010
Spisová značka:22 Cdo 1518/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1518.2008.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Věcná břemena
Dotčené předpisy:§151n odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09