ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3953.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3953/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) ing. V. V., b) B. V ., zastoupených JUDr. Bořivojem Kalinou, advokátem se sídlem ve Stupavě, Nová ulice 133, Slovenská republika, proti žalovanému G. K., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o odstranění protiprávního stavu a náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň–sever pod sp. zn. 8 C 81/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2008, č. j. 56 Co 454/2007-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Plzeň–sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2007, č. j. 8 C 81/2002-204, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 9. února 2007, č. j. 8 C 81/2002-211, uložil žalovanému povinnost, aby „odstranil část své střechy na chatě č. p. 41 nacházející se na parcele č. 235/1 v k. ú. L. u P. tak, aby nezasahovala nad pozemek st. p. č. 360 a p. č. 235/2 a zahrady p. č. 479/2 v k. ú. L. u P., a to do 60 dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I. rozsudku). Současně zamítl žalobu, kterou se žalobci dále domáhali: a) opravy rekreační chaty č. E 71 na st. p. č. 360 v k. ú. L. u P. (výrok II. rozsudku), b) zdržení se vstupu žalovaného na „pozemky st. p. č. 360, p. č. 235/2 a p. č. 479/2 v k. ú. L. u P. a zaplacení náhrady škody ve výši 17 500,- Kč“ (výrok III. rozsudku), c) odstranění ze svého pozemku p. č. 235/1 větví stromů, které zasahují na pozemek st. p. č. 360 a p. č. 235/2 a zahradu p. č. 479/2, vše v k. ú. L. u P. (výrok IV. rozsudku), d) uložení povinnosti žalovanému umožnit žalobcům „odběr vody ze studny a vodárny nacházející se na stavební parcele č. 235/1 a zaplatit žalobcům náhradu škody 7 000,- Kč“ (výrok V. rozsudku). Dále rozhodl o nákladech řízení a vrácení složené zálohy na znalecký posudek (výroky VI. – IX.).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 56 Co 454/2007-271, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, vyjma odvoláním nenapadeného výroku pod bodem VII, potvrdil, z toho ve výroku I. rozsudku v opraveném znění, že se žalovanému ukládá, aby „odstranil část své střechy na budově č. p. 286 nacházející se na stavební parcele č. 235/1 v k. ú. L. u P. tak, aby nezasahovala na pozemek st. p. č. 360 a č. parc. 235/2 a zahradu domu č. parc. 479/2 v k. ú. Ledce u Plzně a to do 60 dnů od právní moci rozhodnutí“ a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) (dále „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, zda stavební povolení a kolaudační rozhodnutí zakládá právo stavby na cizím pozemku, resp. zda lze nařídit podle §135c občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odstranění stavby, která byla řádně povolena a zkolaudována. Jinými slovy, dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení, jestli je pro klasifikaci stavby jako neoprávněné rozhodné či nikoliv, že měl stavebník stavební povolení (kolaudační rozhodnutí).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §135c odst. 1 – 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 3, str. 87 vyložil, že ustanovení §135c upravuje problematiku stavby, k jejímuž zřízení nebyl stavebník oprávněn podle soukromého práva a nebyl tu žádný právní důvod, na jehož základě by byl vlastník nucen strpět cizí stavbu na svém pozemku s tím, že takovým právním důvodem není stavební povolení vydané stavebním úřadem. Na uvedený závěr pak dovolací soud navázal v usnesení ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2660 formulací závěru, podle kterého pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebním měl stavební povolení či nikoliv. Mutatis mutandis je pro posouzení otázky neoprávněné stavby nutné stejně nahlížet na existující kolaudační rozhodnutí.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Byť tuto výtku dále podrobněji nerozvádí a v souvislosti s ní neformuluje otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání je zřejmé, že nesouhlasí s řešením, které nalézací soudy při rozhodování o neoprávněné stavbě přijaly, tj. nesouhlasí s odstraněním neoprávněné stavby.
Východiska pro úvahu o řešení neoprávněné stavby formuloval Nejvyšší soud v obecné rovině v rozsudku ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, sešit 6, pod pořadovým č. 42 tak, že při řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je třeba brát do úvahy především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv bylo neoprávněně zasaženo, což vyplývá mimo jiné i z konstrukce §135c obč. zák. a zejména pořadí, v jakém zákon uvádí jednotlivé způsoby vypořádání neoprávněné stavby s tím, že vznikne-li v důsledku neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten, kdo do práva neoprávněně zasáhl, nepodává-li se ze zákona opak.
Podle ustálené judikatury při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení uplynula (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, sešit 3, pod pořadovým č. 23; dále jen „R 23/2003“).
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – založil své rozhodnutí na skutkovém závěru (který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá přezkumu), že přestavba chaty v části přesahu střechy, jejíhož odstranění se žalobci domáhají, se nachází na pozemku žalobců, přičemž žalovaný neměl od žalobců souhlas k tomu, aby při realizaci rekonstrukce přístavby své chaty umístil část této přístavby způsobem zasahujícím přesahem střechy nad pozemek žalobců a žalobci opakovaně v průběhu rekonstrukčních prací stavebnímu úřadu zasílali své výhrady vůči postupu žalovaného. Dále vyšel ze zjištění, že v současné době nad pozemek žalobců přesahuje část střechy v rozsahu cca 0,4 m2 poté, kdy žalobce V. V. svépomocně přesahující část nosné konstrukce střešní krytiny v délce cca 3,5 m odstranil a se žalovaným uzavřel dohodu o náhradě škodě. Přihlédl též k tomu, že také dosavadní střecha chaty žalovaného před prováděnou rekonstrukcí byla zčásti umístěna na pozemku žalobců, přičemž žalovaný věděl již z projektové dokumentace týkající se rekonstrukčních prací, že dojde k přesahu střechy nad pozemek žalobců i v rámci prováděné rekonstrukce. Tuto okolnost ostatně potvrzuje i sám žalovaný, jestliže poukazoval na skutečnost, že i žalobci tento přesah měli zjistit z projektové dokumentace žalovaného (oproti závěru odvolacího soudu, že tento závěr žalobci ze stavební dokumentace nezjistili a ani nebyli schopni zjistit), z čehož dovozoval, že pokud tak neučinili, nemohou se domáhat odstranění neoprávněné stavby. Současně s tím nalézací soudy vyšly ze zjištění, že odstranění neoprávněné stavby v rozsahu, v němž zasahuje na pozemek žalobců, nijak výrazně nesníží hodnotu objektu žalovaného ať již z hlediska funkčního či estetického.
Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání neoprávněné stavby vyšel ve shodě s podrobným odůvodněním soudu prvního stupně z možností daných mu §135c odst. 1 až 3 obč. zák., přičemž při této úvaze respektoval kritéria rozhodná pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby podávající se ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky - R 23/2003.
Ustanovení §135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné stavby při respektování závěrů podávajících se z R 23/2003 přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v daném případě nejedná.
Odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně zabýval kritérii vymezenými zmíněnou judikaturou a svůj závěr o účelnosti odstranění neoprávněné přístavby podle názoru dovolacího soudu přesvědčivě odůvodnil způsobem, které nelze považovat za zjevně nepřiměřený.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu