Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2010, sp. zn. 22 Cdo 5377/2007 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5377.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5377.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 5377/2007 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. K. , zastoupeného advokátem, proti žalované J. K. , zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 663/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 20 Co 506/2006-401, takto: I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 20 Co 506/2006-401, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 1. října 2004, č. j. 9 C 663/2003-162, ve věci samé a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá . II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 20 Co 506/2006-401, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 1. října 2004, č. j. 9 C 663/2003-162, ve věci samé, se zamítá . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2004, č. j. 9 C 663/2003-162, vypořádal společné jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil zn. Opel Senator, rok výroky 1986, č. karoserie W OL 000029 E 1161098, č. motoru 0047619, SPZ BNI 80-13, elektrický vysavač a tři blíže označené knihy, vše v ceně 36.000,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal blíže označené věci movité včetně dvou ortopedických matrací Machala o rozměrech 85 x 195 cm a dva lamelové rošty o rozměrech 84 x 190 cm, vše v ceně 47.200,- Kč. Žalobci uložil, aby zaplatil dluhy u České spořitelny, a. s. se sídlem v P., ze smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu č. 5. ze dne 2. 2. 2001 ve výši 16.000,- Kč a ze smlouvy o úvěru č. 0173820883/0800 ze dne 9. 11. 2000 ve výši 30.301,80 Kč a dluh u H. C. F., a. s. se sídlem v B., K., ze smlouvy č. 5103210390 o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne 30. 4. 2001 ve výši 30. 230,- Kč. Žalované uložil, aby zaplatila dluhy u G. C. M., a. s. se sídlem v P., V., ze smlouvy o úvěru č. 3073532060 ze dne 26. 7. 2001 ve výši 30.895,- Kč a smlouvy o úvěru č. 1254513484 ze dne 15. 12. 1999 ve výši 15.877,- Kč, dále u P. F., s. r. o. se sídlem v P., O., ze smlouvy o půjčce ze dne 29. 3. 2001 ve výši 15.250,- Kč a dluhy u R. D. V., s. r. o. se sídlem v P., V., z blíže označených kupních smluv ve výši 21.506,- Kč. Žalované uložil, aby žalobci na vypořádání jeho podílu zaplatila částku 2.399,40 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že manželství účastníků, uzavřené dne 28. 11. 1998, zaniklo rozvodem dne 21. 3. 2002. K dohodě o vypořádání společného jmění účastníků nedošlo. Do společného jmění účastníků patří věci movité, které soud učinil předmětem vypořádání. Za trvání manželství žalobce uzavřel ve výroku rozsudku uvedené smlouvy o poskytnutí úvěrů a kupní smlouvy se společností R. D. V., s. r. o., vyjma smlouvy ze dne 9. 11. 2000 uzavřené oběma účastníky, které ke dni zániku společného jmění účastníků nebyly zcela zaplaceny. Věci movité přikázal soud tomu z účastníků, který je má ve svém držení. Přestože žalovaná tvrdila, že o uzavření smluv o úvěrech žalobcem s H. C. F., a. s., a G.C. M., a. s., ze dne 15. 12. 1999 nevěděla a souhlas s jejich uzavřením nedala, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že žalobce uzavřením těchto smluv „nepřesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, nejedná se o závazek výlučně žalobce, ale závazek společný, spadající do společného jmění manželů“. S uzavřením ostatních smluv o úvěrech žalovaná souhlasila, příp. smlouvu také sama uzavřela, závazky z nich vyplývající jsou tedy závazky společnými, stejně tak jako závazky z kupních smluv, kdy jednotlivé kupní ceny činily částky v rozmezí 320,- až 1.398,- Kč. Zaplacení dluhů z poskytnutých úvěrů soud rozdělil mezi účastníky a při vypořádání zohlednil také částku 595,- Kč, představující dluh na pojistném ke dni zániku společného jmění účastníků, který následně zaplatil žalobce. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č. j. 20 Co 261/2005-262, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, do výlučného vlastnictví žalobce dále přikázal jednu ortopedickou matraci Machala o rozměrech 85 x 195 cm a jeden lamelový polohovací rošt o rozměrech 84 x 190 cm, blíže označené magnetofonové kazety, VHS kazety a knihy, žalobci uložil, aby zaplatil dluh u P. F., s. r. o., ze smlouvy ze dne 29. 3. 2001 ve výši 15.250,- Kč, žalované uložil, aby žalobci vydala matraci Machala a lamelový rošt a na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 1. 430,90 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 3. října 2006, č. j. 22 Cdo 14/2006-349, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č. j. 20 Co 261/2005-262, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že „1) Stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které vzniknou teprve v budoucnu.“ a „2) Není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané ke dni rozhodování soudu.“. Odvolací soud po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, č. j. 20 Co 506/2006-401, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí patřících do společného jmění účastníků, připadá do výlučného vlastnictví žalobce dále jedna ortopedická matrace Machala o rozměrech 85 x 195 cm a jeden lamelový polohovací rošt o rozměrech 84 x 190 cm, magnetofonové kazety SanMonds, T. is Dwing, Hvězdy americké country, Pohoda a harmonie, Legendy populární hudby, VHS kazety Nejkrásnější národní parky světa, Tygrův příběh, Město andělů, Dokonalá vražda, knihy Kdy, kde, proč a jak se stalo v Českých dějinách, Almanach tajemna a Léčíme se s přírodou. Žalované uložil, aby žalobci vydala matraci Machala a polohovací rošt. Žalobci uložil, aby zaplatil dluh na sporožirovém účtu u České spořitelny, a. s., č. 5., ve výši 37.387,- Kč, dluh u H. C. F., a. s., ve výši 27.106,- Kč, dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 29. 3. 2001 u P. F., s. r. o., ve výši 8. 250,- Kč a dluh u R. D. V., s. r. o., ve výši 23.518,- Kč. Žalované uložil, aby zaplatila dluh z úvěrů č. 1254513484 a č. 3073532060 u G. C. M., a. s., ve výši 28.905,- Kč a 46.238,- Kč. Žalobci uložil, aby žalované zaplatil na vyrovnání podílů částku 1.022,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že za trvání manželství i po jeho rozvodu užívala pro svoji potřebu jen jednu matraci Machala a jeden polohovací rošt a že tedy není důvodu, aby do jejího vlastnictví byl přikázán druhý rošt s matrací, zakoupený pro potřeby žalobce. Protože druhý rošt s matrací se nacházejí u žalované, odvolací soud jí uložil, aby tyto věci vydala žalobci. Dále do vlastnictví žalobci přikázal věci zakoupené žalobcem u společnosti R. D. V., s. r. o., v době, kdy účastníci již nežili ve společné domácnosti (společná domácnost účastníků trvala do září 2001). Tyto věci ke dni rozvodu manželství existovaly a byly v držení žalobce. Ohledně dluhů ke dni rozhodnutí odvolací soud zjistil - ze zprávy České spořitelny, a. s., že dluh na sporožirovém účtu žalobce č. 5. (nové číslo 1.) činí včetně úroků částku 37.387,- Kč. Dluh z úvěru č. 1. ve výši 38.635,50 Kč byl zaplacen žalobcem, - ze zprávy H. C., a.s., že dluh na účtu žalobce činí částku 27.106,- Kč. Na pohledávku, která existovala ke dni rozvodu manželství účastníků, žalobce zaplatil částku 65.750,- Kč a další celkem částku 5.600,- Kč, - ze zprávy G. C. M., a. s., že dluh činí u úvěru č. 3073532060 částku 30.895,- Kč a u úvěru č. 1254513484 částku 15.877,- Kč. Do dne rozhodnutí odvolacího soudu činí úroky podle rozsudků soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 11 C 1072/2002 a sp. zn. 12 C 206/2004 u úvěru č. 3073532060 částku 36.343,- Kč a u úvěru č. 1254513484 částku 27.028,- Kč. Žalovaná po rozvodu manželství zaplatila na úvěr č. 3073532060 částku 21.000,- Kč a na úvěr č. 1254513484 částku 14.000,- Kč, - ze zprávy P., s. r. o., že dluh činí částku 8.250,- Kč a že žalovaná po rozvodu manželství zaplatila na dluh částku 7.000,- Kč, - ze zprávy R. D. V., s. r. o., že dluh činí částku 20.937,- Kč a že tato společnost dále vymáhá úroky ve výši 2.581,- Kč. Odvolací soud žalované přikázal k zaplacení dluhy, které splácí, žalobci pak zbývající. Při vypořádání odvolací soud přihlédl k tomu, že to byl žalobce, který větší mírou zatížil společné jmění účastníků dluhy. Téměř polovina všech pasiv vznikla po skončení společné domácnosti na základě smluv o půjčkách uzavřených žalobcem. Prostředky z těchto smluv užil žalobce výhradně pro svoji potřebu. Po odpočtu aktiv společného jmění manželů proto jednu třetinu dluhů uložil zaplatit žalované a dvě třetiny žalobci. Žalobci byly přikázány věci movité v ceně 51.821,- Kč a dluhy ve výši 96.261,- Kč. Žalované byly přikázány věci movité v ceně 41.000,- Kč a dluhy ve výši 75.143,- Kč. Odvolací soud zohlednil, že žalobce po rozvodu manželství na dluhy ze společného jmění zaplatil celkem 109.986,- Kč a žalovaná celkem 42.000,- Kč. Námitky žalobce, týkající se investic do osobních automobilů zn. Nissan a zn. Opel a použití částky 16.000,- Kč z půjčky u České spořitelny, a. s., a H. C. F., a. s., odvolací soud neshledal důvodnými. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že odvolací soud nerespektoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, č. j. 22 Cdo 14/2006-349. Odvolací soud nesprávně přikázal do jeho vlastnictví ve výroku blíže označené magnetofonové kazety, VHS kazety a knihy. Protože tyto věci má v držení žalovaná, jsou převážně zničené a na jejich zničení, případně znehodnocení, se podílela svým jednáním žalovaná, měly být přikázány do vlastnictví žalované. Ze stejného důvodu také nebylo na místě, aby dluh u R. D. V., s. r. o., byl přikázán k zaplacení žalobci. Do výlučného vlastnictví žalované měly být přikázány obě matrace Machala a oba polohovací rošty, neboť s pořízením těchto věcí žalobce nikdy nevyslovil souhlas a nikdy je neužíval. Setrval na svém tvrzení, že prostředky získané půjčkou od České spořitelny, a. s., na které je dluh ve výši 37.387,- Kč, byly výhradně na úhradu nákladů pohřbu matky žalované. Pokud jde o ostatní dluhy, na jejich úhradě by se účastníci měli podílet rovným dílem. Společné jmění manželů mělo být vypořádáno včetně náhrady škody žalobcem vyčíslené, zejména v souvislosti s jeho „vyhozením“ z bytu ve Vlašimi v domě č. p. 1707 a provozem osobních automobilů značek Opel, Moskvič a Nissan. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 5. 2007. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 12]. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal další blíže označené věci movité a žalovanému uložil, aby dále zaplatil dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 29. 3. 2001 u P. F., s. r. o., a dluh u R. D. V., s. r. o., které podle rozsudku soudu prvního stupně měla zaplatit žalovaná, žalobci neuložil povinnost zaplatit dluh České spořitelně, a. s., podle smlouvy o půjčce ze dne 9. 11. 2000, neboť již byl žalobcem zaplacen, na rozdíl od soudu prvního stupně uložil žalobci zaplatit dvě třetiny dluhů a žalované jejich jednu třetinu, a v důsledku těchto změn uložil žalobci, aby žalované na vyrovnání podílů zaplatil částku 1.022,- Kč. Ve vztahu ke všem ostatním částem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je odvolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu v případě přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. K tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 5042. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel nevymezil žádnou právní otázku ani neuplatnil konkrétní relevantní právní (tedy nikoli skutkovou) námitku. Pak ovšem dovolacímu soudu nezbývalo, než dovolání ve vztahu k uvedené části rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítnout [§218 písm. c), §243b odst. 5 o. s. ř.]. Pokud se odvolatel dovolával skutečnosti, že dovolací soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí shledal dovolání přípustným, s tím, že se ve věci řeší otázka zásadního právního významu, pak tato otázka se týkala části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (vypořádání dluhů účastníků), nikoli potvrzen. Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (k tomu srov. rozhodnutí č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž šlo o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení §133 až 135 o. s. ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 44. Dovolatel v dovolání nijak nekonkretizoval, která skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ani v čem konkrétně spatřuje procesní vady, resp. porušení procesních předpisů, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř.]. Přikázání magnetofonových kazet žalobci odvolací soud opřel o skutkové zjištění, že tyto věci žalobce nakoupil za trvání manželství v době, kdy již nežili s žalovanou ve společné domácnosti a ke dni rozvodu manželství účastníků byly v jeho držení. Toto skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování, zejména ve zprávě společnosti R. D. V., s. r. o., seznamu odebraného zboží a výpovědi žalobce před odvolacím soudem. Pokud dovolatel namítal, že dluh u R. D. V., s. r. o., měl být přikázán k úhradě žalované, pak podle názoru dovolacího soudu odvolací soud nepochybil, když dluh u této společnosti za nezaplacené odebrané věci v době od 9. 5. 2001 do 22. 1. 2002 uložil zaplatit žalobci, neboť podstatnou část věcí žalobce odebral a nezaplatil v době po zrušení společné domácnosti v září 2001. Rovněž přikázání ortopedické matrace a lamelového polohovacího roštu žalobci má oporu ve skutkovém zjištění nalézacího soudu o důvodech a účelu pořízení těchto věcí. Není pochyb o tom, že dluh z úvěru na sporožirovém účtu žalobce u České spořitelny, a. s., č. 57733248/0800, je společným dluhem účastníků, neboť šlo o půjčku, z níž jsou zavázáni oba účastníci. Jak bylo s vypůjčenými prostředky naloženo, je věc jiná, přičemž při způsobu, jak účastníci nezávisle na sobě smlouvy o půjčkách uzavírali a půjčené peníze využívali, nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu o uložení povinnosti žalobci tento dluh zaplatit za nesprávné. Odvolací soud rovněž postupoval správně, když po odpočtu aktiv společného jmění účastníků jednu třetinu dluhů přikázal zaplatit žalované a dvě třetiny žalobci. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru zcela odpovídá skutkovému zjištění, že to byl žalobce, který po ukončení společné domácnosti uzavíral smlouvy, na základě kterých vznikly dluhy společného jmění, představující včetně příslušenství (a uhrazených částek) téměř polovinu všech pasiv společného jmění účastníků. Odvolací soud se také zcela správně vypořádal s námitkami vznášenými žalobcem v průběhu řízení i v dovolání, týkajícími se investic do osobního automobilu Opel, půjčky ve výši 16.000,- Kč od České spořitelny, a. s., a půjčky od H. C. F., a. s., a nelze než odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem (§149 obč. zák.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalované náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. ledna 2010 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2010
Spisová značka:22 Cdo 5377/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5377.2007.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Přípustnost dovolání
Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
§150 odst. 3 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09