ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5386.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5386/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalované R. V., zastoupené advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 301/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2008, č. j. 6 Co 547/2008-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2008, č. j. 6 Co 547/2008-144, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 7 C 301/2005-113, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále jen „SJM“) – účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci specifikované ve výrokové části rozsudku a finanční částku získanou prodejem televizoru značky Samsung ve výši 300,- Kč; celkem věci v hodnotě 29 880,- Kč (výrok I. rozsudku) a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci specifikované ve výroku rozsudku a dále částky získané prodejem movitých věcí taktéž konkretizovaných ve výroku rozsudku ve výši 890,- Kč, celkem věci v hodnotě 20 120,- Kč (výrok II. rozsudku). Žalobci přikázal k zaplacení zůstatek dluhu vůči Finančnímu úřadu v P z titulu daně z příjmu fyzických osob, a to včetně neprominutého penále ve výši 74 000,- Kč ke dni 13. 12. 2003 (výrok III. rozsudku). Žalované přikázal k zaplacení zůstatek úvěru ze stavebního spoření poskytnutého Stavební spořitelnou České spořitelny, a.s., číslo úvěrového účtu 61313-8408270 ve výši 56 000,- Kč ke dni 13. 12. 2003 (výrok IV. rozsudku). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 2 425,50,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI. rozsudku).
Soud prvního stupně odůvodnil způsob vypořádání jednotlivých movitých věcí a vypořádávaných hodnot, kdy z větší části se jednalo o rozhodování na základě shodných stanovisek účastníků. Spornou byla především žalobcem tvrzená pohledávka za rodiči žalované ve výši 200 000,- Kč. Ve vztahu k této částce soud prvního stupně uvedl, že patřila do společného jmění, neboť byla součástí kupní ceny, kterou účastníci obdrželi za prodej bytu na Mírovém náměstí v P., který byl jejich vlastnictvím. Tuto částku účastníci ještě za trvání společného jmění manželů předali rodičům žalované jako úhradu za užívání bytu na K. v P. za dobu, kdy tento byt užívali bezplatně po dobu přibližně pěti let v době, kdy patřil rodičům žalované. Tyto finanční prostředky pak nelze považovat za vynaložené ze společných prostředků účastníků na věc ve výlučném vlastnictví žalované, neboť byt v Kollárově ulici v P. nebyl za tuto částku získán, a nelze ji považovat ani za zálohu na kupní cenu z titulu budoucí kupní smlouvy.
Ve vztahu k dluhu vůči finančnímu úřadu vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že výše společného dluhu, včetně vyměřeného a neprominutého penále, činila ke dni zániku společného jmění částku 74 000,- Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že do společného dluhu vůči finančnímu úřadu nelze započíst neprominuté penále, neboť daň z příjmu, ačkoliv je závazkem společným, byla Finančním úřadem v P. určena k úhradě žalobci a žalobci bylo rovněž rozhodnutím Finančního úřadu v P. povoleno tuto daň splácet a byl mu určen splátkový kalendář. Za nesporné považoval, že žalobce splácel dluh vůči finančnímu úřadu a žalovaná splácela dluh ze stavebního spoření. Pokud se pak žalobce dostal do prodlení s úhradou některých splátek a bylo mu vyměřeno penále za prodlení, nelze toto penále přičítat k tíži žalované. Proto pro účely vypořádání byl dluh vůči finančnímu úřadu snížen o neprominuté penále ve výši 13 091,- Kč a společným závazkem pro účely vypořádání je dluh ve výši 60 909,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. května 2008, č. j. 6 Co 547/2008-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k tvrzené pohledávce ve výši 200 000,- Kč odvolací soud po opakování dokazování dospěl k některým odlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně a odlišnému právnímu posouzení. Vzal za prokázáno, že částka 200 000,- Kč byla předána rodičům žalované žalovanou, s čímž žalobce souhlasil za předpokladu, že byt bude „přepsán“ na oba účastníky, což žalovaná také žalobci přislíbila, ale později si celou záležitost rozmyslela a byt její rodiče převedli jenom na ni. Toto však vůle žalobce nebyla, a lze tedy tento právní úkon podřadit pod §145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž může být stižen relativní neplatností. Té se žalobce dovolal žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 13. 12. 2005, nicméně žalovaná uplatnila námitku promlčení, kterou odvolací soud posoudil podle §100 a §101 obč. zák. Její počátek je pak vázán na den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. na den následující po předání peněz. K tomuto úkonu došlo v únoru roku 2002 a žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty dne 13. 12. 2005. Ve vztahu k odvolací námitce týkající se nevypořádání penále vážícího se k dluhu vůči finančnímu úřadu odvolací soud toliko uvedl, že toto penále vzniklo po rozvodu manželství a žalobkyně za něj nemůže odpovídat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jehož naplnění spatřoval v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva žalobce dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu. Podle názoru dovolatele tento s předáním finančních prostředků souhlasil a nelze tedy tento úkon považovat za relativně neplatný. Takovým se mohl stát nejpozději ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, když k tomuto dni muselo být žalobci zřejmé, že žalovaná na něj oproti původní dohodě polovinu bytu nepřevede.
Současně žalobce namítl nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem pokud jde o nevypořádání penále potud, že uvedené penále představuje příslušenství společného dluhu, a proto musí sdílet právní režim vypořádání jako hlavní závazek. Je přitom nerozhodné, zda tento závazek po rozvodu splácel žalobce. Je nepřijatelný závěr, aby tímto penále byl zatížen ten z účastníků, který alespoň část společného dluhu splácel, nikoliv i ten, jenž nesplácel nic. Na základě uvedených skutečností navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. května 2008.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud otázku vypořádání pohledávky za rodiči žalované a vypořádání příslušenství dluhu vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, resp. ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Žalobce v řízení uplatnil k vypořádání tvrzenou pohledávku za rodiči žalované ve výši 200 000,- Kč. Skutkově tento nárok odůvodnil poukazem na skutečnost, že po dohodě s žalovanou a jeho souhlasem byla rodičům žalované předána částka 200 000,- Kč s tím, že dojde k převedení bytu na oba účastníky. Jestliže pak byl následně převeden byt pouze na žalovanou, zůstává k vypořádání pohledávka za rodiči žalované.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která dovolatel nenapadá a dovolací soud tak z nich vychází, že žalovaná se souhlasem žalobce předala rodičům žalované částku 200 000,- Kč s tím, že byt bude převeden na účastníky, k čemuž nedošlo, neboť žalovaná si celou záležitost rozmyslela a její rodiče byt převedli pouze na ni, což nebyla vůle žalobce a tento právní úkon žalované lze podřadit pod §145 odst. 2 obč. zák. Přestože odvolací soud výslovně neuvádí, s jakým konkrétním právním úkonem žalované pojí možné uplatnění námitky relativní neplatnosti ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. ze strany žalobce, podle názoru dovolacího soudu vůbec aplikace §145 odst. 2 obč. zák. v daném případě nepřipadá do úvahy.
Podle §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem vyplývá, že aplikace uvedeného zákonného ustanovení z povahy věci mohla být v daném případě vztažena pouze ke dvěma úkonům: a) předání částky 200 000,- Kč rodičům žalované, b) k právnímu úkonu, jímž byl převeden byt na žalovanou. Ve vztahu k předání částky 200 000,- Kč rodičům žalované je aplikace §145 odst. 2 obč. zák. vyloučena již z toho důvodu, že je podmíněna nesouhlasem jednoho z manželů v záležitostech přesahujících obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů. Odvolací soud však učinil závěr, že částka 200 000,- Kč byla předána se souhlasem žalobce a tuto skutečnost také žalobce sám tvrdí. Nemůže tudíž jít o případ relativní neplatnosti, ve vztahu ke kterému by bylo možno uvažovat o promlčení. Jestliže pak odvolací soud uvažoval o aplikaci §145 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k blíže nespecifikovanému úkonu, na základě kterého měla nabýt žalovaná byt od svých rodičů, ani zde nepřichází aplikace §145 odst. 2 obč. zák. do úvahy, neboť nabývaný majetek v době nabytí netvoří ještě součást společného jmění manželů a nabývací úkon tak nemůže představovat správu majetku náležejícího do společného jmění manželů. Již z tohoto důvodu nemůže závěr odvolacího opírající se o promlčení námitky relativní neplatnosti, v důsledku které nelze vypořádat částku 200 000,- Kč jako součást společného jmění manželů, obstát. Za této situace je již zjevně nadbytečné se zabývat posouzením, zda obstojí úvaha odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby, kterou dovolatel v dovolání taktéž napadá.
Nicméně vlastní argumentace odvolacího soudu je rozporná. Naznačuje existenci právního vztahu založeného příslibem převodu bytu ze strany rodičů žalované na účastníky ve vazbě na poskytnutí částky 200 000,- Kč a současně konstatuje, že tento vztah "nebyl realizován", ačkoliv k předání uvedené částky došlo a tato zůstala v dispozici rodičům žalované. Bez ohledu na skutečnost, že tento základní právní vztah nijak blíže nerozvádí co do uvedení obsahu práv a povinností jednotlivých jeho účastníků a ani neprovádí jeho právní charakteristiku, schází v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nezbytná úvaha o tom, na základě čeho nepředstavuje částka 200 000,- Kč, tvořící součást společného jmění manželů, pohledávku účastníků za rodiči žalované. Jinými slovy řečeno, jestliže nebyl naplněn důvod, pro který byla částka 200 000,- Kč poukázána rodičům žalované a došlo tak k odpadnutí naznačeného důvodu plnění, bylo na odvolacím soudu, aby vyložil, z jakého důvodu nelze částku poskytnutou rodičům žalované ze společných prostředků považovat za pohledávku účastníků za nimi. V dalším řízení proto bude nezbytné, aby se odvolací soud zaměřil především na posouzení právního vztahu, na základě kterého byla poukázána částka 200 000,- Kč, z hlediska práv a povinností účastníků tohoto vztahu s tím, že se musí vyjádřit také k právnímu režimu částky 200 000,- Kč. V této části tak byl důvod nesprávního právního posouzení věci dovolatelem uplatněn právem.
Na nesprávném právním posouzení věci spočívá i závěr odvolacího soudu týkající se vypořádání příslušenství společného dluhu. Předmětem řízení v daném směru bylo vypořádání společného dluhu vůči finančnímu úřadu a jeho příslušenství spočívající v penále. Soud prvního stupně na základě provedených skutkových zjištění přikázal žalobci k zaplacení zůstatek dluhu vůči finančnímu úřadu z titulu daně z příjmu fyzických osob, včetně neprominutého penále ve výši 74 000,- Kč ke dni 13. 12. 2003, tj. ke dni nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Naproti tomu odvolací soud učinil závěr, že penále vzniklo již po rozvodu manželství a žalobkyně za něj nemůže odpovídat. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není jakkoliv zřejmé, jakým způsobem odvolací soud k tomuto závěru dospěl, když z protokolů o jednání před odvolacím soudem nevyplývá, že by k tomuto vypořádávanému dluhu prováděl jakékoliv dokazování. V daném směru je tak rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Nicméně dovolací soud nesouhlasí ani s právním závěrem odvolacího soudu potud, jestliže tento ve vztahu k příslušenství společného dluhu uzavřel, že nelze vypořádat příslušenství vzniklé po zániku společného jmění manželů, neboť v daném ohledu je takový závěr v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky se k otázkám vypořádání příslušenství společného dluhu v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjádřil v rozsudku ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113. Obsah uvedeného rozhodnutí vystihuje závěr, podle kterého mimo jiné s tal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetn ě úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu. Není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetn ě do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků). Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které ustálené soudní praxi také odpovídá, že byl-li společný dluh účastníků splacen až po zániku jejich společného jmění, pak v případ ě , že byl splacen před rozhodnutím soudu o vypořádání, žádnému z účastníků se k zaplacení nepřikazuje. To je v souladu se zásadou, že lze přikázat jen existující majetek; nelze tedy rozhodnutím soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku stejn ě jako zničenou v ě c. Pokud se však některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu §149 odst. 2 věty druhé obč. zák. Tato eventuální skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů. Z vedeného lze dovodit, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namíst ě , aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, event. co na společné pohledávce získal, a aby rozhodl i o příslušenství vypořádávané částky.
Charakter penále jako příslušenství daně vyplývá z §58 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle kterého se příslušenstvím daně rozumí penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty uložené podle tohoto nebo jiného daňového zákona. Příslušenství daně, s výjimkou pokut, sleduje osud daně, nestanoví-li správce daně svým rozhodnutím jinak. Zvláštní zákon může stanovit u příslušenství daně jeho rozpočtové určení odchylně od rozpočtového určení daně, k němuž bylo vyměřeno.
Z tohoto rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá pro věc určující právní závěr, že pro vypořádání pohledávky a jejího příslušenství není vždy určující stav existující ke dni zániku společného jmění manželů, ale stav pozdější. Nicméně v dané souvislosti dovolací soud opětovně zdůrazňuje, že závěr odvolacího soudu o tom, že se má jednat o příslušenství vzniklé v období po zániku společného jmění manželů nemá oporu ve zjištěních vyplývajících z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když naopak soud prvního stupně učinil zjištění, že se jedná o dlužné příslušenství na společném závazku vzniklé do dne zániku společného jmění.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že z hlediska vypořádání příslušenství společného dluhu je i rozhodnutí soudu prvního stupně vnitřně rozporné, neboť ve výroku svého rozsudku soud prvního stupně přikázal žalobci k úhradě společný dluh včetně celého příslušenství ve výši existující ke dni zániku společného jmění manželů (tj. i toto příslušenství učinil předmětem vypořádání), v odůvodnění svého rozhodnutí však naproti tomu výslovně uvádí, že do společného dluhu „nelze započíst“ penále; jinými slovy k příslušenství společného dluhu nebylo podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně při vypořádání fakticky přihlédnuto. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento jeho závěr byl veden úvahou o zavinění žalobce na vzniku příslušenství z důvodu prodlení se splácením jistiny. V této souvislosti nicméně dovolací soud opětovně poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 14/2006, ze kterého vyplývá, že podle okolností konkrétního případu případné zavinění jednoho z účastníků na nadm ě rném zadlužení společného jmění manželů by se mělo odrazit v rozhodnutí soudu vyjádřením tomu odpovídající nerovnosti podílů účastníků na vypořádávaném společném jmění manželů, nikoliv v okolnosti, že dluh (závazek) tvořící společné jmění manželů nebude z tohoto důvodu vypořádán.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu