ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1529.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1529/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ČSOB Investment Banking Services, a. s., člen skupiny ČSOB , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, IČ 27081907, proti žalovanému O. Š., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147, o zaplacení částky 550.939,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 81/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 2 Cmo 49/2006-157, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24.450,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Dulíčka, advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. října 2005 č. j. 38 Cm 81/2004-126, zastavil řízení ohledně částky 1.197,50 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně IPB Leasing, a. s., v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, IČ 60192372, domáhala po žalovaném zaplacení částky 549.741,50 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 8. 1999 leasingovou smlouvu, podle níž žalobkyně dodala žalovanému otočný pluh GASSNER a žalovaný se mimo jiné zavázal hradit dohodnuté leasingové splátky. Protože žalovaný tuto povinnost řádně neplnil, žalobkyně smlouvu ke dni 2. 4. 1999 vypověděla. Žalovaný předmět leasingu žalobkyni dne 10. 12. 1999 vrátil tak, že jej vlastním nákladem dopravil na určené místo u dodavatele předmětu leasingu, s nímž měla žalobkyně uzavřenu rámcovou kupní smlouvu na zpětný odkup. Tzv. „celkovou bilancí leasingové smlouvy k datu8. 10. 2001“ ze dne 21. 11. 2001 žalobkyně vyčíslila žalovanému jednak vícenáklady spojené s předčasným ukončením leasingové smlouvy v celkové výši 15.220,80 Kč (za odebrání předmětu leasingu 1.120,80 Kč, za znalecký posudek 2.100,- Kč a za provizi za prodej 12.000,- Kč), jednak škodu ve výši 535.718,82 Kč (nesplacená část pořizovací ceny ve výši 645.049,- Kč plus nesplacená část pojistného ve výši 33.248,- Kč plus nesplacená část úroků ve výši 147.721,82 Kč plus provize 9.700,- Kč minus částka 300.000,- Kč získaná prodejem předmětu leasingu). Další bilancí ze dne 9. 12. 2004 pak byla výše škody snížena na částku 534.520,82 Kč. Soud prvního stupně především uzavřel, že na uplatněné vícenáklady nemá žalobkyně právo, neboť žalovaný nemůže nést její náklady spojené s prodejem předmětu leasingu třetí osobě, jenž byl uskutečněn s odstupem dvou let od ukončení leasingového vztahu, ačkoliv žalobkyně měla s dodavatelem uzavřenu smlouvu o zpětném odkupu. Námitku promlčení práva na náhradu škody ve výši 534.520,82 Kč posoudil jako důvodnou, neboť dovodil, že žalobkyně již v březnu 1999, kdy ukončila leasingový vztah výpovědí, znala všechny skutečnosti rozhodné pro výši škody, totiž pořizovací cenu předmětu leasingu, výši zaplacené akontace, výši základu zaplacených tří leasingových splátek, výši kupní ceny předmětu leasingu sjednanou ve smlouvě o zpětném odkupu, výši pojistného za dobu trvání leasingu a výši zaplaceného pojistného a rovněž celkovou výši úroků zaplacených za dobu trvání leasingu a výši úroků zaplacených žalovaným. V téže době bylo žalobkyni známo, že osobou odpovědnou je žalovaný. Čtyřletá promlčecí doba práva na náhradu škody podle ustanovení §397 a §398 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) tedy běžela již od této doby a žaloba byla dne 10. 12. 2003 podána po jejím uplynutí.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 2 Cmo 49/2006-157, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II a III potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který (po zopakování důkazu příslušnou listinou) doplnil o zjištění, že leasingová smlouva byla vypovězena ke dni 2. 4. 1999 a žalovaný byl ve výpovědi vyzván, aby do 12.00 hod. pracovního dne následujícího po výpovědi připravil předmět leasingu k vrácení. Z ustanovení článku 9 odst. 2.2, odst. 4 a odst. 6 Všeobecných podmínek finančního pronájmu movitých předmětů (dále jen „obchodní podmínky“) jako součásti leasingové smlouvy odvolací soud dovodil, že žalobkyní uplatněný nárok je nárokem na plnění závazků vypočtených v článku 9 odst. 4 všeobecných obchodních podmínek, které žalovanému vznikly v důsledku ukončení leasingové smlouvy výpovědí, a pojem „škoda“ se zde používá v obecném významu a charakterizuje, že jde o náhradu majetkové újmy vzniklé ukončením leasingové smlouvy výpovědí, a že rozsah této majetkové újmy se rozumí tak, jak je vymezen v obecné právní úpravě. Přitom však nejde o náhradu škody ve smyslu ustanovení §373 a násl. obch. zák., nejedná o závazek z odpovědnosti, nýbrž jde o právo žalobkyně na plnění závazků podle leasingové smlouvy. Promlčecí doba práva na splnění závazku podle ustanovení §392 odst. 1, věty první, obch. zák. běží od splatnosti závazku. Protože doba splatnosti těchto závazků není ve smlouvě ani v obchodních podmínkách stanovena a nestanovila ji ani žalobkyně, jak to předpokládá článek 9 odst. 6 obchodních podmínek, shledal odvolací soud skutečnost, jež založila běh promlčecí doby, ve vypovězení smlouvy. Námitky žalobkyně, že v té době ještě nemohla znát výši způsobené škody, posoudil odvolací soud jako irelevantní s poukazem na to, že pro uplatnění nároku na náhradu škody není třeba znát přesnou výši škody, nýbrž postačuje taková povědomost o jejím rozsahu, která umožňuje uplatnit právo na její náhradu. V této otázce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně ke dni výpovědi takovou povědomost o rozsahu škody měla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnila tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně namítla, že soudy nižších stupňů dostatečně nepřihlédly k jednotlivým právům a povinnostem vyplývajícím z leasingové smlouvy a že nesprávně „aplikovaly“ počátek běhu promlčecí doby, jestliže k němu mělo dojít ještě před vrácením předmětu leasingu. Poukázala na to, že podle článku 9 odst. 5 obchodních podmínek byla oprávněna požadovat po žalovaném okamžité vydání předmětu leasingu, žalovaný jej však vydal až 10. 12. 1999 zpětnému odkupci. Protože zpětný odkup nebyl úspěšně realizován, dostal se předmět leasingu do dispozice žalobkyně až v srpnu 2001. Pokud nebude vzat jako rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby tento okamžik, je podle jejího mínění třeba počítat počátek běhu promlčecí doby od 10. 12. 1999, kdy žalovaný vydal předmět leasingu zpětnému odkupci. Do té doby totiž nebylo zřejmé, zda dojde k vydání předmětu leasingu, a výši škody proto nebylo možno reálně stanovit. Definitivní výši škody žalobkyně zjistila až po prodeji předmětu leasingu třetí osobě. V době výpovědi leasingové smlouvy nebyla zřejmá ani část škody představující revolvingové úroky placené žalobkyní bance za peněžní prostředky poskytnuté na danou leasingovou smlouvu, které žalobkyně hradí dosud a jejichž výpočet byl ve vyčíslení škody proveden ke dni prodeje předmětu leasingu třetí osobě. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání poukázal na to, že rozsudek odvolacího soudu je založen na dvou právních závěrech, totiž že uplatněný nárok je právem na plnění závazku a že promlčecí doba takového nároku běží od doby jeho splatnosti, a vyslovil přesvědčení, že první z těchto závěrů je z dovolacího přezkumu vyloučen, protože žalobkyně tuto právní otázku v dovolání neoznačila. Právní otázkou napadenou dovoláním je otázka počátku běhu promlčecí doby, která je v případě práva na splnění závazku upravena v ustanovení §392 odst. 1, větě první, obch. zák., podle něhož promlčecí doba běží ode dne, kdy závazek měl být splněn nebo kdy mělo být započato s jeho plněním. Pokud odvolací soud řešil otázku běhu promlčecí doby podle tohoto ustanovení, pak aplikoval správné zákonné ustanovení. Jestliže pak na základě zjištění, že doba splnění závazku nebyla stanovena, odvolací soud vyložil ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. tak, že rozhodnou skutečností zakládající počátek běhu promlčecí doby je vypovězení leasingové smlouvy, k němuž všeobecné obchodní podmínky upínají v článku 9 odst. 4 vznik oprávnění žalobkyně požadovat splnění tam uvedených závazků, je takový výklad souladný s právní praxí, podle níž není-li doba splnění závazku stanovena, je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný okamžik vzniku závazku. Z toho pak žalovaný dovodil, že právní posouzení odvolacího soudu je správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Usnesením ze dne 13. srpna 2008, č. j. 32 Cdo 1529/2007-196, Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) rozhodl podle ustanovení §107 odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že na straně žalobkyně bude jako s účastníkem v řízení pokračováno se společností ČSOB Investment Banking Services, a. s., členem skupiny ČSOB, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, IČ 27081907, jako s procesní nástupkyní původní žalobkyně IPB Leasing, a. s., která podle zjištění soudu sloučením se společností ČSOB Investment Banking Services, a. s., členem skupiny ČSOB, zanikla a v důsledku toho ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení jako s žalobkyní se společností ČSOB Investment Banking Services, a. s., členem skupiny ČSOB.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou (účastníkem řízení) řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním, dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 13). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.Nejvyšší soud neshledal správným argument žalovaného, že otázka povahy (právního důvodu) žalobou uplatněného nároku (popř. nároků) není otevřena dovolacímu přezkumu. Byť žalobkyně řešení této otázky odvolacím soudem nezpochybnila explicitně, je z obsahu dovolání zřejmé, že napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem též v této otázce. Upíná-li se její polemika s právní závěrem odvolacího soudu k okamžiku, kdy se dozvěděla (mohla dozvědět) o škodě, tedy ke znaku obsaženému v hypotéze ustanovení §398 obch. zák., upravujícího (mimo jiné) počátek běhu promlčecí doby práva na náhradu škody, pak je nutno dovodit, že její námitky proti správnosti právního závěru odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby zpochybňují též posouzení uplatněného nároku jako jiného práva než práva na náhradu škody.
Protože povaha právních vztahů, které vznikají mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem v případě předčasného ukončení leasingového vztahu, a navazující otázka, s jakou skutečností se v takovém případě pojí počátek běhu promlčecí doby, je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, má rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání v projednávané věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodné však není, neboť napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné.
Byť se ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nezabývaly výslovně otázkou, pod jaký právní režim posuzovaný závazkový vztah spadá, z ustanovení hmotného práva, která oba soudy aplikovaly, je zřejmé, že tento vztah posoudily (v souladu s označením obou účastníků v žalobě a v leasingové smlouvě jako podnikatelů a též v souladu se zcela zřejmým účelovým určením předmětu leasingu jako stroje určeného k zemědělské výrobě) podle ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. jako obchodní závazkový vztah. Správnost tohoto posouzení nebyla dovolatelkou zpochybněna, není tedy otevřena dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho ve svých úvahách vychází. V otázkách, které neupravuje leasingová smlouva (a obchodní podmínky a splátkový kalendář jako její součást), se tedy posuzovaný vztah řídí především ustanoveními obchodního zákoníku (§1 odst. 2, věta první, obch. zák.).
Pro účely vyřešení předložené právní otázky je nejprve třeba se vypořádat s ujednáním v čl. 9 odst. 9.2. obchodních podmínek, jež upravují oprávnění leasingového pronajímatele ukončit leasingovou smlouvu a v němž je příslušný právní úkon leasingového pronajímatele označen jako výpověď (týž výraz je v souvislosti s navazujícím vypořádáním užit v čl. 9.4. obchodních podmínek). Výklad tohoto ujednání podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. vede k závěru, že ve skutečnosti (z povahy věci) nejde o výpověď leasingové smlouvy (§582 odst. 1 obč. zák.), nýbrž o odstoupení od smlouvy (§344 a násl. obch. zák.). Obsahem leasingové smlouvy totiž není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo závazek zdržet se určité činnosti nebo strpět určitou činnost, na něž míří ustanovení §582 odst. 1 obč. zák., upravující zánik závazku výpovědí, a vzhledem k charakteru předmětných závazků nelze dovodit, že v případě výpovědi by se tato nedotýkala vzájemných práv a povinností před účinností výpovědi. Nelze totiž oddělit práva a povinnosti vzniklé před účinností této „výpovědi“ a práva a povinnosti po účinnosti tohoto právního úkonu. V těchto případech je nutno provést vzájemné vypořádání účastníků daného závazkového vztahu.
Důsledky zániku nesplněného obchodního závazku odstoupením upravuje ustanovení §351 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).
Ustanovení §351 obch. zák. je ustanovením dispozitivním (srov. §263 odst. 1 obch. zák.). Úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy obsaženou v leasingové smlouvě, resp. v obchodních podmínkách, na něž leasingová smlouva odkazuje, je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků vyplývajících z ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. Z tohoto pohledu je třeba v projednávané věci hodnotit článek 9 odstavec 9.4. obchodních podmínek stanovící, že vypoví-li pronajímatel smlouvu v souladu s ustanovením odstavce 9.2., je oprávněn požadovat všechny nesplacené splátky ke dni předčasného ukončení leasingové smlouvy, výdaje pronajímatele spojené s výpovědí nebo odstoupením a vymáháním pohledávek, smluvní pokuty, náhradu škody a ušlý zisk. Plnění poskytnutá druhou stranou před odstoupením od smlouvy, která jsou strany leasingového vztahu povinny si podle ustanovení §351 obch. zák. vrátit, přitom bez zřetele na to, jak jsou označena v leasingové smlouvě (v příslušných obchodních podmínkách), vyplývají ze samotné podstaty finančního leasingu.
Závazky stran zrušené leasingové smlouvy vrátit si poskytnutá plnění jsou závazky synallagmatickými (srov. §325 obch. zák.), z čehož plyne, že vzájemné nároky, jejichž předmětem je plnění téhož druhu, tj. plnění peněžité, se zúčtují, aniž bylo třeba započtecího úkonu; ze zúčtování pak vychází jediný peněžitý závazek, závazek té ze stran zrušeného leasingového vztahu, jejíž peněžité závazky, s nimiž vstoupila do vypořádání, byly vyšší. Z tohoto výkladu se pak podává, že nároky smluvních stran založené předčasným ukončením leasingového vztahu jsou bez zřetele na to, jak jsou označeny v leasingové smlouvě (v projednávané věci též jako „náhrada škody a ušlý zisk“), právy vzniklými odstoupením od smlouvy. U práv, jež vznikají odstoupením od smlouvy, se běh promlčecí doby řídí ustanovením §394 odst. 1 obch. zák.; promlčecí doba běží ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil. Se zřetelem na objektivní povahu skutečnosti, s níž toto ustanovení pojí počátek běhu promlčecí doby, je právně bezvýznamné, kdy se žalobkyni dostalo informací, z nichž mohla usoudit na výši vypořádacího nároku. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba je v případě tohoto nároku čtyřletá (srov. §397 obch. zák.), nelze mít za to, že takováto interpretace právních předpisů nešetří ústavně zaručených práv žalobkyně.
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalobkyní uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody, a skutečnost, jež založila běh promlčecí doby, shledal ve vypovězení smlouvy, je jeho právní posouzení správné, bez zřetele na to, že k tomuto závěru dospěl ne zcela přesnou úvahou.
Správnost právního posouzení, na jehož základě odvolací soud shledal promlčeným celý žalobou uplatněný nárok, ačkoliv žalovaný namítl promlčení (srov. §388 odst. 1 obch. zák.) jen vůči jeho části ve výši 534.520,82 Kč, označené žalobkyní jako nárok na náhradu škody (srov. podání žalovaného ze dne 22. 8. 2005 na č. l. 92 spisu), dovoláním zpochybněna nebyla, toto posouzení tedy není otevřeno dovolacímu přezkumu a Nevyšší soud se jím zabývat nemohl.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Žalovaný, jenž byl v dovolacím řízení zcela úspěšný, má podle ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení vynaložil a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odměna advokáta určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §18 odst. 1, věty první, uvedené vyhlášky a činí (po zaokrouhlení dle §16 odst. 2 vyhlášky) 24.150,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud proto uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24.450,- Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu