ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4615.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4615/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, Praha 1, Letenská 15, PSČ 118 10, proti žalované Ing. I. K., zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 35, o zaplacení částky 147 201,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 67/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 28 Co 333/2006-84, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 28 Co 333/2006-84, v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. dubna 2006, č. j. 8 C 67/2005-47, ve výroku pod bodem III v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 33 655,56 Kč, úroky z prodlení ve výši 11,8 % ročně z částky 69 322,29 Kč od 18. 6. 2004 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 36 223,50 Kč od 18. 6. 2004 do 27. 6. 2004, z částky 36 023,50 Kč od 28. 6. 2004 do 22. 8. 2004, z částky 35 623,50 Kč od 23. 8. 2004 do 15. 9. 2004, z částky 35 423,50 Kč od 16. 9. 2004 do 28. 10. 2004, z částky 35 223,50 Kč od 29. 10. 2004 do 30. 11. 2004, z částky 35 023,50 Kč od 1. 12. 2004 do 26. 1. 2005, z částky 34 823,50 Kč od 27. 1. 2005 do 23. 2. 2005, z částky 34 623,50 Kč od 24. 2. 2005 do 3. 4. 2005, z částky 34.423,50 Kč od 4. 4. 2005 do 26. 4. 2005, z částky 34.223,50 Kč od 27. 4. 2005 do 29. 5. 2005, z částky 34 023,50 Kč od 30. 5. 2005 do 26. 6. 2005, z částky 33 823,50 Kč od 27. 6. 2005 do 21. 7. 2005, z částky 33 323,50 Kč od 22. 7. 2005 do 17. 8. 2005, z částky 32 823,50 Kč od 18. 8. 2005 do 28. 9. 2005, z částky 32 323,50 Kč od 29. 9. 2005 do 23. 10. 2005, z částky 31 823,50 Kč od 24. 10. 2005 do 23. 11. 2005, z částky 31 323,50 Kč od 24. 11. 2005 do 22. 12. 2005, z částky 30 823,50 Kč od 23. 12. 2005 do 24. 1. 2006, z částky 30 323,50 Kč od 25. 1. 2006 do 7. 2. 2006, z částky 29 823,50 Kč od 8. 2. 2006 do 29. 3. 2006, z částky 29 757,50 Kč od 30. 3. 2006 do zaplacení, a v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV, a ve výroku pod bodem II a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. dubna 2006, č. j. 8 C 67/2005-47, ve výroku pod bodem III ve shora uvedeném rozsahu, a ve výroku pod bodem IV se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 8 C 67/2005-47, řízení co do částky 6 900 Kč zastavil (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 140 301,35 Kč s úroky ve výši 13,2 % ročně z částky 69 322,29 Kč od 18. 6. 2004 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 11,8 % ročně z částky 69 322,29 Kč od 18. 6. 2004 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částek v rozsudku specifikovaných (výrok pod bodem III), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s Komerční bankou, a.s., smlouvu o postoupení pohledávky za žalovanou, která vznikla ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. 4. 2000. Na jejím základě žalovaná dostala od Komerční banky, a.s., spotřebitelský úvěr ve výši 80 000 Kč. Ve smlouvě o úvěru se žalovaná zavázala vrátit bance jistinu a uhradit úroky nejpozději do 20. 4. 2001. Dále bylo ujednáno, že s úhradou jistiny začne žalovaná dne 20. 6. 2000 a bude úvěr splácet vždy ke každému 20. dni v měsíci konstantní částkou ve výši 7 762 Kč. Úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 13,2 % ročně ze zůstatku jistiny. Pro případ prodlení s vrácením části nebo celé jistiny se žalovaná zavázala uhradit bance z částky jistiny po splatnosti úroky z prodlení ve výši rozdílu mezi vyhlašovanou sazbou pro úrok z prodlení podle Oznámení KB a úrokovou sazbou z úvěru. Dále si strany sjednaly, že změny smlouvy o úvěru se provádí písemnými dodatky. Součástí úvěrové smlouvy byly i Obecné obchodní podmínky Komerční banky, a.s., pro úvěry občanům, kde byly mimo jiné v článku II upraveny ceny za poskytování služby bankou dlužníkovi, které se dlužník zavazuje uhradit.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaná řádně neplatila sjednané splátky úvěru a na smlouvu o úvěru hradila pouze částky v rozmezí od 200 Kč do 500 Kč, které žalobkyně postupně od žalované částky odečítala. Jelikož žalovaná porušila sjednané podmínky splácení úvěru, banka ji vyzvala k úhradě celé dlužné částky včetně příslušenství dne 5. 6. 2001.
Smlouvu uzavřenou mezi Komerční bankou, a.s., a žalovanou posoudil soud prvního stupně podle §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu o úvěru. Žalovaná v řízení neprokázala, že by mezi ní a bankou došlo k uzavření (a to ani) ústního dodatku ke smlouvě o úvěru, podle něhož by byla žalovaná oprávněna poukazovat splátky pouze na úhradu jistiny, nikoliv úroků, jak v řízení tvrdila. Jediný písemný dodatek k úvěrové smlouvě ze dne 25. 7. 2000 se týkal změny adresy žalované. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně oprávněně, tedy v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou, započítala platby žalované částečně na úhradu jistiny a částečně na úhradu úroků. Pokud jde o úrok z prodlení, ten je podle závěru soudu prvního stupně požadován důvodně ve sjednané výši v souladu s §369 a §502 obch. zák. Poplatky za vedení účtu byly žalované účtovány v souladu s Obecnými obchodními podmínkami Komerční banky, a.s., s nimiž žalovaná souhlasila., tj. částkou 80 Kč měsíčně a částku 400 Kč za upomínky. Z těchto důvodů soud prvního stupně přiznal žalobkyni žalovanou částku v celém rozsahu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 28 Co 333/2006-84, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok pod bodem III) a ve výroku o nákladech řízení (výrok pod bodem IV) potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Pokud jde o postoupení pohledávky, ze spisu nevyplývá, že by původní věřitelka, Komerční banka, a.s., postoupení oznámila žalované. To však nemá podle §526 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vliv na jeho platnost, neboť postoupení bylo žalované oznámeno v soudním řízení. Námitky žalované ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně jsou proto irelevantní.
Žalovaná v řízení neprokázala uzavření ústní dohody s Komerční bankou, a.s., o započítávání jejích plateb pouze na jistinu, ač byla soudem v tomto směru poučena o své důkazní povinnosti. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že plnění poskytované žalovanou v minimálních částkách bylo žalobkyní správně započteno nejprve na úroky a potom na jistinu, a to v souladu s dispozitivním ustanovením §330 odst. 2 obch. zák. a smluvním ujednáním v článku III bodu 3 smlouvy o úvěru.
Odvolací soud dospěl dále k závěru, že úroky z prodlení nelze počítat podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb., jak žalovaná namítala, jelikož úvěrová smlouva mezi žalovanou a Komerční bankou, a.s., obsahovala zvláštní ujednání o výši úroků z prodlení. Námitky žalované poukazující na její sociální situaci zohlednil soud prvního stupně ve skutečnosti, že jí přiznal osvobození od soudních poplatků z odvolání, proto k nim v řízení již dále nepřihlížel. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované, aby jí byla povinnost k úhradě stanovena podle §160 odst. 1 o. s. ř. ve splátkách, neboť není zřejmé, v jakých částkách by žalovaná byla schopna svým povinnostem dostát, když po celou dobu splácela částky ve výši 200 až 500 Kč měsíčně, a to nepravidelně. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž uváděla důvody, pro něž nebyla schopna úvěr splácet, namítla, že se soud neměl žalobou zabývat, neboť žalobkyně v ní neuvedla adresu pro doručování zásilek žalované, ač ji znala, žalobkyně nezaplatila řádně soudní poplatek, uvedla, že rozsudek nebyl vynesen na základě práva a platných zákonů. Žalovaná označila 25% úrok z prodlení, kterého se žalobkyně žalobou domáhá, za lichvu. Na takovou výši úroku z prodlení se s Komerční bankou, a.s., ani s Českou konsolidační agenturou (dále jen „ČKA“), v žádném dokumentu nedohodla, takový úrok je podle jejího názoru v rozporu se zákonem. Žalovaná je přesvědčena, že žalobkyně má právo na úroky z prodlení pouze ve výši stanovené vládním nařízením č. 142/1994 Sb., tj. na dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou.
Dovolatelka dále namítla, že ji nikdo nekontaktoval z důvodu pohledávky Komerční banky, a.s., ve vlastnictví ČKA, že ČKA byla a je jí naprosto neznámá bez jakéhokoli smluvního vztahu s dovolatelkou. V souvislosti se smlouvou o postoupení pohledávky žalované nikdo žádné doklady nejen nepředal, ale ani do dne vynesení rozsudku neukázal. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že nikdy nepodepsala žádný dokument, ani jí nikdy nebyla fakturována žádná částka 8 000 Kč, či 9 500 Kč, ani 10 500 Kč, a s touto částkou proto nesouhlasí.
Dovolatelka rovněž uvedla, že měsíční náklady na půjčku, tak jak je počítá ČKA, činí v průměru 2 223 Kč, její měsíční příjem činí 1 658,33 Kč.
Dovolatelka dále upozorňuje, že soud výslovně upozornila, že dovolatelka nesouhlasí s okamžitým splácením celé částky, protože kdyby peníze měla, tak by již dluh ve správné výši splatila.
Dovolatelka dále poukázala na skutečnost, že předmětný úvěr splácí, a proto nebyl podle jejího názoru dán žalobní titul, také s ohledem na to, že do své „tragické finanční situace se nedostala svojí vinou, ale vinou státu“. Z toho důvodu je také podle ní irelevantní argument, že splácí malé částky. Dosud uhradila již 26 000 Kč a hodlá v tom i nadále pokračovat.
Další pochybení odvolacího soudu shledává žalovaná v tom, že její splátky měly být započteny na jistinu, což odpovídá zákonné úpravě, podle níž musí každá uhrazená částka snižovat dluh, tedy nejstarší jistinu. Vyúčtování pohledávky žalobkyně není podle názoru žalované provedeno v souladu se zákony, které upravují spotřebitelské úvěry, obchodní vztahy mezi subjekty a základní lidská práva na splacení závazku. Je likvidační a vykazuje zjevné znaky lichvy. Žádala o přepočet vyúčtování nezávislým znalcem, protože znalec, který jí přepočet provedl, dospěl k sumě diametrálně odlišné. Nezávislý výpočet soudním znalcem jí nebyl umožněn.
Za vadu řízení označila dovolatelka neprovedení svědecké výpovědi Ing. P.z Komerční banky, a.s., která s dovolatelkou uzavřela ústní dohodu o tom, že platby žalované budou započítávány pouze na jistinu.
Dovolatelka dále poukázala na okolnost, že ČKA koupila předmětnou pohledávka za jednu korunu a v řízení žádá přes 211 000 Kč, přestože dluh nečiní ani polovinu. Dovolatelka stejně jako v dosavadním řízení poukázala na svoji sociální situaci, kterou označuje jako „pod hranicí nouze“. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s výrokem soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po podání dovolání byla původní žalobkyně Česká konsolidační agentura podle §20 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře, dnem 31. prosince 2007 bez likvidace zrušena a jejím právním nástupcem se podle téhož ustanovení stal stát zastoupený Ministerstvem financí, na který přešla práva a závazky České konsolidační agentury ke dni jejího zániku. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 9. července 2009, č. j. 23 Cdo 4615/2007-130, podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude na straně žalobkyně pokračováno s Českou republikou – Ministerstvem financí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, který se s dovoláním učiněným podáním žalované ztotožnil (§241 odst. 1, 4 o. s. ř), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Nejvyšší soud dovodil, že v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 33 655,56 Kč (úroky z prodlení vyčíslené ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) a úroky z prodlení ve výši 11,8 % ročně z částky 69 322,29 Kč od 18. 6. 2004 do zaplacení a ve výši 25 % ročně z částek uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud při rozhodování o úrocích z prodlení rozhodl z níže uvedených důvodů v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je v této části tedy i důvodné.
Smlouva o úvěru byla uzavřena dne 25. 4. 2000, přičemž podle skutkového zjištění soudu prvního stupně měla žalovaná vrátit úvěr v měsíčních splátkách počínaje dnem 20. 6. 2000, přičemž úvěr měl být splacen nejpozději do 20. 4. 2001. Ke dni 1. 1. 2001 se stala účinnou novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb., která změnila jeho §262 odst. 2 následovně: „Nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštního právního předpisu něco jiného a je-li jenom jedna ze stran právního vztahu podle §261 odst. 1 nebo 3 podnikatelem, použijí se ustanovení této části na obě strany; ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele však je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem“.
Novelou provedenou zákonem č. 501/2001 Sb., která se stala účinnou ke dni 1. 1. 2002, byl změněn §262 obch. zák. tak, že jeho bývalý, výše citovaný odstavec 2, byl s úpravami přesunut do §262 odst. 4 ve znění: „Ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.“
Ani jedna z citovaných novel §262 obch. zák. neobsahuje specifické přechodné ustanovení, které by řešilo situaci, kdy smlouva vznikne před účinností novely a po její účinnosti jsou uplatňována práva z odpovědnosti smluvní strany, která není podnikatelem. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález jeho pléna ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.), z níž vychází i Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy a nároky, které z těchto vztahů vznikly před nabytím účinnosti nové právní normy, se řídí zrušenou právní normou.
Odvolací soud přiznal žalobkyni nárok na zaplacení smluvených úroků z prodlení ze zůstatku jistiny ve výši 11,8 % ročně vyčíslených pevnou částkou ke dni podání žaloby a smluvených úroků z prodlení ve výši 11,8 % ročně z částky 69 322,29 Kč od 18. 6. 2004 do zaplacení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí akceptoval dohodu o výši úroků z prodlení mezi žalobkyní a žalovanou obsaženou v úvěrové smlouvě. Tento závěr je ovšem správný pouze u úroků z prodlení, na něž vznikl nárok před účinností zákona č. 501/2001 Sb., tedy v rozsahu, ve kterém se žalovaná dostala do prodlení s vrácením části jistiny před 1. lednem 2001. Nároky na úhradu úroků z prodlení v rozsahu, ve kterém se žalovaná dostala do prodlení s vrácením zbývající části jistiny po 1. 1. 2001, měl odvolací soud poměřovat ustanovením §262 odst. 2 obch. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb. Měl tudíž posoudit, zda dohoda stran o smluvních úrocích z prodlení není pro žalovanou nevýhodná v porovnání se zákonnými úroky z prodlení. Pokud ano, neměl žalobkyni přiznat úroky z prodlení ve smluvené, ale v zákonné výši. Jde totiž o odpovědnostní závazek a vzhledem k tomu, že aplikace ustanovení občanského zákoníku by byla ve prospěch žalované, znamenalo by to, že odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku žalované by se řídila ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v občanském zákoníku v §517. Ohledně výše úroků z prodlení odkazuje občanský zákoník na prováděcí předpis. Ustanovení §517 obč. zák. má přitom kogentní povahu, jak vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006.
Soud prvního stupně navíc vyčíslil úroky z prodlení ve výši 11,8 % ročně od počátku prodlení ke dni vyhlášení rozsudku na částku 33 655,56 Kč, kterou zahrnul do částky 140 301,35 Kč, a tu uložil žalované zaplatit spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,8 % ročně z částky 69 322,29 Kč od 18. 6. 2004 do zaplacení. Žalobkyně ale podáním ze dne 12. 4. 2006 specifikovala žalované pohledávky tak, že požaduje na splátkách jistiny po splatnosti zaplacení částky 68 888,29 Kč, jelikož žalovaná ke dni 30. 3. 2006 na jistinu zaplatila částku 434 Kč.
Odvolací soud dále přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroků z prodlení ze zůstatku nezaplacených smluvních úroků ve výši 25 % ročně od 18. 6. 2004 do zaplacení. Možnost braní úroků z úroků, tzv. anatocismus, posuzoval Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2006. V něm velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že úroky z prodlení z úroků z prodlení ani úroky z prodlení ze smluvních úroků nelze přiznat. Velký senát dovodil, že právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) věřitel nemá proto, že ani občanský ani obchodní zákoník nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. Přiznal-li odvolací soud žalobkyni úroky z prodlení ze zůstatku smluvních úroků ve výši 25 % ročně, rozhodl v rozporu s hmotným právem a v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka dále namítala, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a), §242 odst. 3 o. s. ř.]. Konkrétně namítla, že se soud neměl žalobou zabývat, neboť žalobkyně v ní neuvedla adresu pro doručování zásilek žalované, ač ji znala, žalobkyně nezaplatila řádně soudní poplatek; nebylo umožněno, aby soudní znalec provedl nezávislý výpočet vyúčtování dlužné částky, nebyl proveden důkaz svědeckou výpovědí Ing. P., která s dovolatelkou uzavřela ústní dohodu o tom, že platby žalované budou započítány pouze na jistinu.
Námitky žalované jsou však neopodstatněné. Skutečnost, že žalobkyně uvedla v žalobě adresu trvalého pobytu žalované, ač se žalovaná v tomto místě nezdržuje, nepředstavuje vadu žaloby, pro níž by nebylo možno v řízení pokračovat. Soudní poplatek žalobkyně uhradila na základě výzvy soudu. Ostatní tvrzené vady řízení se nevztahují k té části rozsudku odvolacího soudu, proti níž je dovolání přípustné.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není ve výše uvedeném rozsahu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 33 655,56 Kč (úroky z prodlení vyčíslené ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) a úroky z prodlení ve výši 11,8 % ročně z částky 69 322,29 Kč od 18. 6. 2004 do zaplacení a ve výši 25 % ročně z částek uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II , a v závislých výrocích o nákladech řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v dané věci je posuzována konkrétní smlouva o úvěru, nemá rozhodnutí potřebný judikatorní přesah z hlediska podmínek stanovených v §237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu by tedy mohl být dán pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud přitom nemůže přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, těmito skutkovými zjištěními je vázán a musí z nich vycházet. Při zachování tohoto hlediska Nejvyšší soud neshledal, že by závěr odvolacího soudu o povinnosti žalované k úhradě dlužné jistiny, smluvních úroků z dlužné částky a poplatků ve výši 8 000 Kč byl učiněn v rozporu s hmotným právem. Pokud žalovaná namítala, že jí žalobkyní nebylo oznámeno postoupení pohledávky původní věřitelky Komerční banky, a.s., České konsolidační agentuře, dovodil soud prvního stupně (a tyto závěry potvrdil odvolací soud), že žalobkyně postoupení pohledávky v řízení prokázala (srov. v této souvislosti ustanovení §526 odst. 1 věty druhé obč. zák.). Tento závěr přitom dovoláním napaden nebyl. Nelze ani dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem z hlediska námitky žalované, že podle zákona mělo být její plnění započteno na jistinu. Podle ustanovení §330 odst. 2 obch. zák. se při plnění peněžitého závazku placení započte nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak. Toto ustanovení má přitom dispozitivní povahu, přednost má tedy dohoda stran, v daném případě učiněná v článku III bodu 3 smlouvy o úvěru. Ze skutkového zjištění soudů obou stupňů nelze dovodit, že by z tohoto hlediska bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem. Rovněž námitky směřující k údajným vadám řízení přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou, neboť k případným vadám řízení přihlíží dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě přípustného dovolání. Přípustnost dovolání by mohla být dána pouze v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro přiznání plnění uloženého žalované rozsudkem ve splátkách podle §160 odst. 1 o. s. ř. Posouzení této otázky nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodováno o lhůtě splatnosti přisouzené částky, není rozhodnutím ve věci samé (pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení rozhodnuto). Výrok o lhůtě splatnosti má charakter usnesení, proti němuž přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238, 238a a 239 o. s. ř.
Dovolání dále směřuje do výroku o náhradě nákladů řízení, který vynesl soud prvního stupně a odvolací soud jej potvrdil. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení, a to i v případě, že je součástí rozsudku (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání.
V rozsahu, ve kterém dovolání není přípustné, je proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu