ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4862.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4862/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce Ing. K. G., správce konkursní podstaty úpadce Odbytové družstvo CENTRUM v likvidaci, IČ 25194887, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, AK Korbel Tuháček a partneři, s. r. o., se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Mojné, se sídlem Mojné 72, Velečin, IČ 60838451, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem se sídlem Pražská tř. 7, České Budějovice, PSČ 370 04, o zaplacení 81.123,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 252/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2008, č. j. 22 Co 854/2008-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2008, č. j. 22 Co 854/2008-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 24. ledna 2008, č. j. 9 C 252/2007-49, rozhodl, že řízení co do částky 14.904,- Kč se zastavuje (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 66.219,- Kč (výrok II.). Ve výrocích III. – V. rozhodl soud prvního stupně o povinnostech žalovaného k náhradě nákladů řízení a úhrady soudního poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že mezi Odbytovým družstvem CENTRUM a žalovaným byla uzavřena kupní smlouva ze dne 23. 10. 2002, podle níž měl žalovaný dodat v jednotlivých čtvrtletích roku 2003 celkem 52.000 kg jatečních zvířat a (pozdější) úpadce proto uplatnil nárok na smluvní pokutu podle č. l. VII. smlouvy za nedodané množství 27.041 kg, které představuje rozdíl mezi 95% smluveného množství a množstvím skutečně dodaným. Na majetek úpadce Odbytového družstva CENTRUM v likvidaci byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2006 č. j. 12 K 163/2005-66.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, námitka promlčení vznesená žalovaným je oprávněná pouze v rozsahu I. čtvrtletí 2003, v kterémžto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět. V dalším rozsahu nárok žalobce není promlčen, neboť neuplynula čtyřletá promlčecí doba podle §397 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) Smluvní pokuta byla sjednána v souladu s §300 an. obch. zák. a žalovaný se dostal do prodlení s plněním, sankcinovaným vymáhanou smluvní pokutou. Nopak žalovanému se nepodařilo prokázat konkrétní prodlení s odběrem ze strany žalobce.
Soud prvního stupně proto žalobě v podstatě (až na promlčenou část) vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku v odstavci I., změnil tak, že žalobu o zaplacení 66.219,- Kč zamítl a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů, jakož i nahradit náklady řízení státu kromě soudního poplatku.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce má vůči žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty, sjednané v kupní smlouvě z 23. 10. 2002. Podle názoru odvolacího soudu bylo v řízení výslechy svědků prokázáno, že účastníci vůči sobě v průběhu celé spolupráce smluvní pokutu za nedodané či neodebrané množství jatečních zvířat neuplatňovali. Těmito důkazy bylo prokázáno, že množství zvířat bylo ve smlouvě sjednáno pouze orientačně, když skutečně odebrané množství se mezi účastníky upřesňovalo telefonicky podle jejich množství a podmínek na trhu. Bylo tedy prokázáno, že mezi účastníky bylo jejich obecnou obchodní zvyklostí ve smyslu §264 odst. 1 obch. zák. sjednanou smluvní pokutu neúčtovat. K těmto obchodním zvyklostem bylo třeba jako k dopňku smluvní ujednání přihlédnout a budiž žalované návrh není důvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „v plném rozsahu“ s odhadem na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) s tím, že napadený rozsudek je postižen vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §264 odst. 1 a 2 obch. zák. o obchodních zvyklostech. V daném případě byla smluvní pokuta sjednána písemně při uzavření kupní smlouvy v souladu s §300 an. obch. zák. a ve spojení s ust. §544 an. obch. zák. a je vyloučena možnost, aby se účastníci od cit. ustanovení odchýlili, jak plyne i z §263 odst. 2 obch. zák. Výkladem právního úkonu (smlouvy) nelze učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi stranami existovaly obecné či konkrétní obchodní zvyklosti. Tvrzená praxe – neuplatňování smluvní pokuty jako obchodní zvyklost – nebyla používána ani v jiných družstvech, obchodujících s jatečními zvířaty.
Podle názoru dovolatele, ustanovení §264 odst. 2 obch. zák. nelze na daný případ použít, neboť pak by se obchodní zvyklosti musely stát součástí smluvního ujednání a měly tak stejný právní význam jako smluvní ustanovení. Avšak i takové zvyklosti by měly přednost pouze před dispozitivními právními normami, které nemají donucující povahu a nemohly se se dotknout kogentního ustanovení o smluvní pokutě. I kdyby byla prokázána existence obchodních zvyklostí o neuplatňování smluvních sankcí, bylo by to v rozporu s ust. §263 obch. zák., podle něhož se nelze odchýlit od závazných zákonných úprav tam vyjmenovaných včetně zákonných ustanovení předepisujících povinnou písemnou formu, jak je tomu u smluvní pokuty.
Dovolatel uzavírá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že vzhledem k situaci na trhu v letech 2002 a 2003 při kolísající poptávce se vytvořila obchodní zvyklost mezi úpadcem a jeho jednolivými členy, že sankce za neodebrání či nedodání smluveného množství nebudou realizovány a tato skutečnost byla podle názoru žalovaného v řízení prokázána provedenými důkazy.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 č. l. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. předpisů účinných před 1. 7. 2009. Tak je tomu i v daném případě.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je též důvodné.
Dovolatel uplatnil výslovně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézou (skutkovou podstatu) příslušné právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku aplikace obchodní zvyklosti na daný případ.
Především je namístě poukázat na ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. o rozsahu působnosti obchodního zákoníku. Obchodní závazkový vztah, o který i v tomto případě nepochybně jde, se řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Teprve nelze-li některé otázky řešit podle obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského a nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů (tj. občanského zákoníku) posoudí se podle obchodních zvyklostí. Ustanovení obchodního zákoníku, popř. ustanovení smlouvy sjednané v souladu s obchodním zákoníkem, jsou tudíž primární (mají přednost před obchodními zvyklostmi.) Přitom obchodní zvyklost, která je obsahem smluvního ustanovení, se stává primárním ustanovením obchodněsmluvním.
To vyplývá též z ustanovení §264 odst. 1 a 2 obch. zák. Při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem. Obchodní zvyklosti, ke kterým se má přihlížet podle smlouvy, se použijí před těmi ustanoveními obchodního zákoníku, jež nemají donucující povahu.
O takovou obchodní zvyklost však v předmětném případě nejde. Sankční ujednání v č. l. VII. předmětné kupní smlouvy ze dne 23. 10. 2002 o smluvní pokutě (za nedodané nebo neodebrané množství jatečních zvířat) neobsahuje ujednání o neuplatňování smluvní pokuty (vyjma případu tzv. vyšší moci.) Pokud by proto neuplatňování smluvní pokuty mezi stranami mělo být obchodní zvyklostí, muselo by jako obchodní zvyklost existovat v daném odvětní (oboru) přinejmenším v dotyčném regionu, taková skutečnost však v důkazním řízení v tomto případě prokázána nebyla. Samotná v řízení prokazovaná okolnost, že smluvní pokuta ve vztahu mezi oběma účastníky v rozhodném období účtována a vymáhána nebyla, existenci tvrzené obchodní zvyklosti neprokázala, jelikož tu chyběla podmínka, že šlo o „ustálená pravidla“, používaná nejen mezi stranami, ale obecně v příslušném odvětví či oboru (srov. kupř. výklad in. Štenglová I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník, Komentář, 12, vydání, Praha, C. H. Beck 2009, str. 846.).
Poněvadž pak v předmětné kupní smlouvě se na žádnou obchodní zvyklost nepoukazuje resp. neodkazuje, není aplikovatelné ani ustanovení §264 odst. 2 obch. zák.
Důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) je tak naplněn a Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí (ve věci samé i v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vycházet ze závazného právního názoru, že v posuzovaném případě o obchodní zvyklost nešlo (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 posl. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu