ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2817.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2817/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. L. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Zemanem CSc., advokátem se sídlem v Praze 13, Brdičkova 1913/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 23/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 11 Co 47/2008-275, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2006, č. j. 25 Cdo 642/2005-193, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, č. j. 39 Co 388/2003-140, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2002, č. j. 10 C 42/2000-109, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce 51.000,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení, věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení, jinak bylo dovolání odmítnuto. Dovolací soud dovodil, že vydání výpisu (opisu) z Rejstříku trestů obsahujícího objektivně nesprávné údaje neodpovídající stavu, který vyplynul z provedeného trestního řízení, je nesprávným úředním postupem, a stát odpovídá za škodu tím způsobenou bez ohledu na správnost postupu soudu ve vykonávacím trestním řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby zkoumal, v jakém období stav v evidenci Rejstříku trestů neodpovídal stavu trestního řízení, zda a kdy byl vydán nesprávný výpis a zda a v jakém rozsahu vznikla v příčinné souvislosti s tím žalobci škoda.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 30. 8. 2007, č. j. 10 C 23/2000-260, žalobu na zaplacení částky 51.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 2. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu ušlé mzdy za období od 1. 1. 2000 do 12. 9. 2000, kdy nemohl vykonávat povolání řidiče. Vyšel ze zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 22 Nt 9/2000, jež nabylo právní moci 8. 4. 2000, byl žalobci zahlazen trest odnětí svobody a nad rámec jeho žádosti též trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců; usnesením téhož soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Nt 26/2000, jež nabylo právní moci 29. 8. 2000 a jež bylo Rejstříku trestů doručeno 6. 9. 2000, byl zahlazen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke ztrátě na výdělku za období od 1. 1. 2000 do 12. 9. 2000, která měla vzniknout v důsledku toho, že zahlazené odsouzení bylo nesprávně uváděno ve výpisu z Rejstříku trestů, a žalobce proto nemohl vykonávat povolání řidiče, vůbec nedošlo, neboť v uvedeném období bylo teprve rozhodováno soudem o žádostech o zahlazení odsouzení, přičemž Rejstřík trestů tak nemohl provést záznam o zahlazení trestu bez rozhodnutí soudu; nebyl proto prokázán nesprávný úřední postup, spočívající v tom, že by v Rejstříku trestů byly uváděny údaje neodpovídající stavu trestního řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č. j. 11 Co 47/2008-275, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně v souladu s pokynem dovolacího soudu zkoumal, v jakém období stav v evidenci Rejstříku trestů neodpovídal stavu trestního řízení, zda a kdy byl vydán nesprávný výpis a zda a v jakém rozsahu vznikla v příčinné souvislosti s tím žalobcovi škoda; ve shodě s ním dovodil, že v rozhodném období, za něž je požadována náhrada, stav v evidenci Rejstříku trestů odpovídal stavu trestního řízení, neboť dokud nebylo zahlazeno odsouzení ve vztahu k trestu odnětí svobody, pak podle trestního zákona i judikatury vyšších soudů nelze zahladit odsouzení k trestu zákazu činnosti uloženému souběžně. Předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) tak nebyly naplněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že odvolací soud „nevzal v úvahu skutečnost výslovně uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu, totiž že nezákonnost postupu rejstříku byla již v dřívějším rozhodnutí vyslovena“. Nesprávný právní názor odvolacího soudu, kterým byla žalobci odňata možnost prokázat vzniklou škodu nesprávným úředním postupem, neodpovídá stanovisku Nejvyššího soudu vyslovenému v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 23. 4. 2008; dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu (zrušující rozhodnutí dovolacího soudu nemá z tohoto hlediska procesní význam); přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to takových, které mají zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak zejména pro rozhodování soudů v obdobných věcech vůbec. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na právním závěru, že nelze dovodit odpovědnost žalované za tvrzený ušlý zisk, jestliže v rozhodném období od 1. 1. 2000 do 12. 9. 2000 stav zápisu v Rejstříku trestů odpovídal skutečnosti za situace, kdy uložený trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel nebyl ve výpise vykazován protiprávně, neboť v té době nebyl ještě zahlazen trest odnětí svobody uložený vedle tohoto trestu. Nelze tedy přisvědčit jediné námitce, v níž spočívá dovolání žalobce, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje závazný právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v rozsudku ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 642/2005. Je naopak zřejmé, že odvolací soud z obecného závěru o nesprávnosti úředního postupu vydáním výpisu z Rejstříku trestů, který obsahuje objektivně nesprávné údaje neodpovídající stavu trestního řízení, ve svém rozhodnutí vychází, závazný právní názor dovolacího soudu respektuje, avšak podle zjištění, která soud prvního stupně na pokyn soudu dovolacího v tomto směru provedl, takovýto závadný stav, který by byl v příčinné souvislosti se ztrátou příjmu, v této konkrétní věci neshledal.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněné dovolací námitky nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a že dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu