ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3268.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3268/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČ 42196451, proti žalované: Alpiq Generation (CZ) s.r.o. , se sídlem v Kladně, Dubí, Dubská 257, IČ 26735865, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o 588.983,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 205/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 6 Cmo 194/2006-128, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. 7. 2004, č. j. 6 Cmo 180/2003-45, Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 21. 5. 2003, č. j. 48 Cm 205/2002-26, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu na náhradu škody způsobené exhalacemi na lesních porostech za rok 2000 ve výši 588.983,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, a věc vrátil krajskému soudu s tím, že byl prokázán vznik škody na lesních porostech žalobce v příčinné souvislosti s provozní činností žalované a v dalším řízení je třeba se zabývat výší škody a tvrzenými liberačními důvody.
Rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 48 Cm 205/2002-74, Krajský soud v Praze opětovně zamítl žalobu na zaplacení částky 588.983,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Provedl důkaz žalobcem dodatečně předloženým posudkem Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, J. – S., jenž přestože podporuje tvrzení žalobce, připouští, že ke zjištění a výpočtům imisní škody za rok 2000 na každé organizační jednotce žalobce by bylo zapotřebí mít k dispozici kromě potřebného kvalitního softwarového vybavení i několik odborných pracovníků, kteří by odhadem tuto činnost vykonávali několik měsíců. Ač vázán právním názorem odvolacího soudu o prokázání vzniku škody v příčinné souvislosti s provozní činností žalované, přiklonil se soud prvního stupně k závěru revizního znaleckého posudku v dalším řízení ustanoveného znaleckého ústavu PROFI-TEN, a. s., že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností žalované a vznikem eventuální škody, jež mohla žalobci vzniknout na lesním porostu v roce 2000. Současně konstatoval, že byl-li by v plném rozsahu akceptován právní názor odvolacího soudu, pak by se podle §420a odst. 3 obč. zák. žalovaná zprostila své odpovědnosti za škodu, neboť škodní dopady imisí jsou plně závislé na neodvratitelných událostech nemajících původ v samotném provozu žalované.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 6 Cmo 194/2006-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů. Po částečném zopakovaní dokazování a jeho doplnění výslechem pracovníka ustanoveného znaleckého ústavu se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž při rozhodování vycházel z revizního znaleckého posudku, neboť tyto závěry jsou zcela odlišné od dosavadních závěrů znalců vyjádřených v jiných obdobných případech, a to aniž by výchozí podmínky pro znalecké zkoumání doznaly zásadních změn odůvodňující takový odklon. Neshledal tak důvodu pro změnu právního názoru uvedeného též ve zrušovacím usnesení, že žalobci v důsledku provozní činnosti žalované, která v roce 2000 vypustila do ovzduší látky (4.788,61 t SO2 a 2.867,54 t NOx) toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu, vznikla na lesních porostech, jejichž je správcem, škoda za niž odpovídá žalovaná podle §420a obč. zák. Při rozhodování o výši škody postupem podle §136 o.s.ř. vyšel ze závěrů znaleckého posudku RNDr. Hadaše, v němž neshledal nedostatky vytýkané revizním znalcem, a žalobci přiznal náhradu škody ve výši odpovídající účasti provozní činnosti žalované na výsledné škodě způsobené více škůdci, a to na základě tzv. Gaussova matematického modelu a rozptylové studie. Při zohlednění skutečnosti, že aplikace metody používající indikátor H+ vykazuje vyšší úroveň metodické chyby v řádu desítek procent, stanovil částku náhrady škody ve výši 300.000,- Kč.
Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání, jež odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud nepřihlédl k některým důkazům (zejména znaleckému posudku revizního znalce) a skutkovým tvrzením žalované, ani k rozporům obsaženým v tvrzeních a důkazech předložených žalobcem, aniž tento postup řádně odůvodnil. Dovolatelka dále namítá, že splňuje emisní limity, nepřekračuje je v souladu s §8 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb., z čehož dovozuje, že dochází pouze ke znečišťování životního prostředí, resp. jeho složky – ovzduší, nikoliv k jeho poškozování, jak tyto pojmy zaměňuje žalobce i odvolací soud. V souvislosti s výkladem pojmu poškozování životního prostředí poukazuje na čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, z nichž vyvozuje spolu se shora uvedeným, že existují určité zásahy do životního prostředí, kterým nelze nijak předejít, a jež jsou v určité míře státem vyžadovány (resp. připuštěny jako neodvratitelný důsledek státem vyžadované činnosti), a tedy a priori předpokládány a tak i zákonem povoleny, přičemž přiměřené znečišťování životního prostředí je aprobováno i normami ústavní síly. Podle dovolatelky se nelze domáhat náhrady za produkci emisí vypouštěných do ovzduší na soukromém subjektu jednajícím v souladu s právním řádem, nýbrž na státu, neboť vybírá za produkci emisí poplatky a existuje zde obecná povinnost státu použít tyto prostředky na nápravu škod způsobených těmito emisemi; nelze přiznat ani jakoukoliv náhradu škody žádnému ze subjektů, neboť by byl neopodstatněně zvýhodněn oproti ostatním subjektům na trhu. Z výše uvedených důvodů je dovolatelka přesvědčena, že žalobou je požadováno plnění bez právního důvodu. Namítá nesprávný výklad a aplikaci §420a obč. zák. (potažmo i §415 obč. zák.), když vlivy provozu ve smyslu §420a obč. zák. se rozumí pouze vlivy právní normou či úředně nepovolené, popř. vlivy povolené, avšak překračující jejich povolený rozsah. Za citace odborné literatury dovozuje nenaplnění předpokladů občanskoprávní odpovědnosti za škodu, je-li zřejmé, že dodržovala povinnosti stanovené zákonem, a že díky značným investicím do nových technologií vyvíjí maximální úsilí k omezení množství vypouštěných emisí. Je přesvědčena, že v daném případě nedošlo k prokázání vzniku či výše škody (výpočet škody je neobjektivní, nepřesný a věcně nesprávný), když veškeré podklady poskytnuté žalobcem vychází pouze z obecného tvrzení, že dochází ke zhoršování stavu předmětných lesů oproti stavu, kdy by na ně nepůsobily žádné vnější negativní vlivy, a to není doloženo žádným konkrétním důkazem prokazujícím, že v roce 2000 skutečně došlo ke vzniku tvrzené škody. Výši škody prokazoval žalobce pouze interními podklady, aniž doložil způsob získání primárních dat, z nichž vychází i znalecký posudek RNDr. Hadaše, jenž se nedostatečně či vůbec nezabýval vlivem dalších faktorů na vznik celkové škody, jejich kumulací a dalšími otázkami, navíc předložil pouze výsledky a nikoliv hodnoty dosazované do matematických vzorců, soud však jeho závěry bez bližšího zkoumání a dostatečného odůvodnění akceptoval, přičemž námitkami vycházejícími z revizního znaleckého posudku se nezabýval. Dovolatelka dále tvrdí, že svojí činností znečišťuje složku životního prostředí (ovzduší), za což platí poplatky; k poškozování lesů dochází přímo až vlivem některé ze složek životního prostředí, které na ně působí, ty nejsou jakožto veřejné statky ve vlastnictví žalované, která nemůže garantovat jejich kvalitu, což činí stát, nelze jí tak činit odpovědnou za působení ovzduší, jež je působením objektivním a zhoršení v důsledku takových vlivů nelze vnímat jako škodu, jejíž náhradu lze nárokovat. V opačném případě by bylo namístě, domáhat se regresní náhrady na státu, který svým legislativním aktem umožnil vznik škody na straně žalobce. Za nesprávnou shledává aplikaci §136 o.s.ř. při posuzování výše škody, když revizní znalec vznik škody a příčinnou souvislost s činností dovolatelky vyloučil a soud prvního stupně dvakrát žalobu v plném rozsahu zamítl; úvaha soudu o výši přiznaných nároků žalobce navíc není nijak odůvodněna a rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. S odkazem na judikaturu uvádí, že po dovolatelce objektivně nemůže být požadováno podání negativného důkazu o tom, že žádná škoda na lesích nevznikla, a nelze jí klást tuto skutečnost k tíži. Rovněž příčinná souvislost mezi škodou a provozní činností dovolatelky nebyla v řízení prokázána; odvolací soud se jí zabýval pouze obecně, dovozuje ji ze zákona o lesích, resp. z vyhlášky č. 55/1995 Sb., z nichž vůbec nevyplývá. Poukazuje na pluralitu faktorů způsobujících znečistění (druhovou skladbu lesního porostu, druhy půd lesního podloží, působení kůrovce atd.), přičemž shledává původ škody na lesích v klimatických podmínkách (suchu), popř. nesprávném způsobu hospodaření žalobce, s těmito tvrzeními se však odvolací soud bez odůvodnění neztotožnil. Odvolací soud také neřešil otázku příčinné souvislosti mezi depozicemi H+ v půdě, k nimž došlo před rokem 2000, a poškozením lesa, a tak činí dovolatelku odpovědnou za celou řadu faktorů, na jejichž existenci nemá a nemůže mít vliv, což považuje za hrubě nezákonné. Konečně je přesvědčena o existenci liberačního důvodu podle §420a odst. 3 obč. zák.; s citací odborné literatury tvrdí, že za neodvratitelnou událost nemající původ v provozu je třeba považovat i neodvratitelné jednání třetí osoby; pokud stát povolil provoz dovolatelky, bylo již tehdy s ohledem na stav vědeckotechnického poznání zjevné, že při tomto provozu budou vypouštěny emise, jež mohou za určitých okolností, které nejsou pod kontrolou dovolatelky, způsobit škodu ostatním subjektům, nemůže dovolatelka při vyvinutí maximálního úsilí, jaké lze po ní spravedlivě požadovat, má-li pokračovat v provozu, vypouštění emisí zcela eliminovat. Nemá rovněž možnost ovlivnit celou řadu faktorů, bez jejichž existence by ke vzniku škody nedošlo. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., rozhodnutí přezkoumal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Provozní činností se podle této úpravy rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu, která - i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí jejího provozu a faktické činnosti. Předpokladem odpovědnosti zde není porušení právní povinnosti, nýbrž určitá zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody. Touto skutečností je právě provozní činnost, která je ze své povahy potenciálně nebezpečná a hrozí vznikem škod pro okolí, proto zákonodárce zakládá odpovědnost provozovatele bez ohledu na to, zda takovou činnost vyvíjí v rozporu s předpisy či normami, které jsou pro ni případně předepsány či nikoliv. Jsou tedy bez významu dovolací námitky zdůrazňující, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, neboť to nepatří mezi předpoklady, na nichž je založena její odpovědnost.
Ke zproštění odpovědnosti za použití tzv. liberačního důvodu upraveného v §420a odst. 3 obč. zák. může dojít za situace, že konkrétní okolnosti, jimiž byla škoda způsobena, nejsou tímto provozem vyvolány a vznikly mimo vlastní provozní činnost. Neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je okolnost, která objektivně nemá svůj původ „uvnitř“ provozu a která nesouvisí s organizací, řízením a realizací provozu. Může jít o události způsobené zejména vnějšími přírodními silami, např. o živelní událost, které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit. V takových případech jde o zásah „zvenčí“, nikoliv o okolnost mající původ ve vlastním provozu. Jde v podstatě o tzv. kvalifikovanou (nikoliv prostou) náhodu, neboli vyšší moc (vis maior). Byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost, nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné události bez ohledu na to, zda škodě mohlo či nemohlo být zabráněno.
Podle §1 zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (předpis účinný v roce 1999), zákon upravuje práva a povinnosti právnických a fyzických osob při ochraně vnějšího ovzduší před vnášením znečišťujících látek lidskou činností a způsob omezování příčin a zmírňování následků znečišťování.
Podle §17 odst. 1 tohoto zákona za znečišťování ovzduší jsou povinni provozovatelé zdrojů znečišťování platit poplatky podle množství a druhu vypouštěných znečišťujících látek. Výši poplatků, jejich výpočet a způsob placení stanoví zákon České národní rady.
Z této úpravy je zřejmé, že smyslem předpisů o ochraně ovzduší je vytvoření právního rámce pro ochranu vnějšího ovzduší před znečišťováním a jinými škodlivými vlivy, neboť znečištěné ovzduší má negativní dopad nejen na lesní porosty, ale i na porosty jiné, jakož i na zdraví živočichů a obyvatel. Proto se stanoví systém povinností provozovatelům malých, středních i velkých zdrojů znečišťování, definují se limity znečišťování a do rukou orgánu ochrany ovzduší se dávají kontrolní mechanizmy, včetně použití správních sankcí. Součástí tohoto systému jsou i správní poplatky za znečišťování ovzduší, které tak představují jeden z nástrojů systému komplexní veřejnoprávní ochrany ovzduší, jehož cílem je minimalizovat negativní vliv škodlivých látek na životní prostředí a stanovit pouze nezbytný rozsah přípustných emisí. Finanční prostředky odtud plynoucí jsou příjmem státního rozpočtu. Toto vrchnostenské působení státu v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům však nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou emisemi škodlivých látek škůdce na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li samozřejmě splněny všechny občanskoprávní podmínky odpovědnosti za škodu, ani ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a příjemcem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodní událost projevila negativním způsobem. I z toho je zřejmé, že ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného. Nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že plněním povinností plynoucích jí z předpisů o ochraně ovzduší a placením poplatků za znečišťování ovzduší fakticky hradí škodu způsobenou provozní činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nikterak nesouvisí s výší způsobené škody a nemůže mít ve vztahu k ní reparační charakter, jednak jejich adresátem je stát, nikoliv konkrétní vlastník poškozeného lesa, byť v této posuzované věci jde o státní podnik, tj. od státu odlišnou právnickou osobu s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu (§2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění předpisů pozdějších). Tyto závěry jsou výrazem ustálené judikatury dovolacího soudu, jak o tom svědčí i rozsudek dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, publikovaný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009.
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci, které dovolatelka rovněž vznáší, jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
Nelze přehlédnout, že námitky v dovolání proti skutkovým zjištěním jsou pouze opakováním tvrzení, s nimiž se odvolací soud vypořádal, a v tomto směru lze na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Obsah posudku znaleckého ústavu PROFI-TEN, a. s., na nějž dovolatelka poukazuje, sice zpochybňuje některá východiska, na nichž je postaven posudek RNDr. Hadaše, z nějž vyšel odvolací soud, je nicméně postaven na nesprávné premise, že vztah příčinné souvislosti mezi škodlivým působením exhalací a újmou na lesních porostech nelze prokázat. Nehledě na to, že se znalecký ústav nepřípustně vyjadřuje k otázkám právním („na žalovaném nemůže být vymáhána náhrada za škodu způsobenou jeho provozní činností“ – tedy vykládá možnost použití §420a obč. zák.), jeho posudek především zaměňuje otázku prokázání samotné této podmínky odpovědnosti za škodu se spolehlivým zjištěním jejího dopadu, tj. vlivu na rozsah škod a potažmo na výši náhrady. To je zřejmé například z jeho znaleckého závěru k otázce 4, kde se na jedné straně zmiňuje vypouštění škodlivin provozním zařízením žalované do ovzduší, na druhé straně se poukazuje na okolnost, že nelze prokázat, jaký podíl na znečištění lesních porostů měly právě předmětné exhalace.
Odvolací soud za této situace zcela opodstatněně vyšel v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu z toho, že vztah příčinné souvislosti mezi provozní činností spojenou s vypouštěním škodlivých exhalací do ovzduší a škodou na lesních porostech je dán a že za dosud nejpřesnější způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie a rozptylové studie Českého hydrometeorologického ústavu, který s přihlédnutím ke kritériím v něm popsaným umožňuje soudu dospět ke zjištění výše škody ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924). Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. ustanovení §136 o.s.ř.).
Odvolací soud ostatně výhrady znaleckého ústavu k přesnosti zjištění konkrétních dopadů na lesní porosty (především v otázce působení kyselé depozice H+) zohlednil tím, že aplikoval ustanovení §136 o.s.ř. (lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy) a rozsah náhrady určil odůvodněnou volnou úvahou, tedy ne zcela podle posudku RNDr. Hadaše.
Protože hodnocení důkazů soudem (§132 o.s.ř.) není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem, nelze v dané věci dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. není tudíž dán.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu