ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4633.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4633/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně PhDr. H. V. P ., zastoupené advokátem, proti žalovanému N. p. ú., státní příspěvkové organizaci, o 22.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 88/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2006, č. j. 16 Co 263/2006-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze 18. 10. 2006, č. j. 16 Co 263//2006-301, k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2006, č. j. 16 C 88/2005-160, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 22.000,- Kč, žalovanému uložena povinnost vydat žalobkyni obraz M. B. (specifikovaný podrobně ve výroku) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně považoval za neopodstatněný nárok na zaplacení částky 22.000,- Kč, která byla žalobkyni odcizena na pracovišti v kanceláři hradu Bouzov, kde ji měla asi půl roku uloženu, aby ji schovala před svým manželem, s nímž měla neshody. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil prekluzi nároku marným uplynutím patnáctidenní lhůty podle §204 odst. 2 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.), odvolací soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §204 ani §187 odst. 1 zák. práce, neboť žalobkyně si peníze neodložila v souvislosti s plněním pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním. Protože nebylo prokázáno, že by škodu způsobili zaměstnanci žalovaného jednající jeho jménem, nepřichází v úvahu ani odpovědnost žalovaného podle §187 odst. 2 zák. práce a konečně nelze dovodit ani porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. (žalobkyně je spatřuje ve znemožnění přístupu do kanceláře, v níž bylo naopak umožněno pohybovat se jiným osobám), které by zakládalo obecnou odpovědnost žalovaného podle §420 obč. zák. Podle odvolacího soudu totiž při inventuře prováděné v kanceláři žalobkyně postupovali zaměstnanci žalovaného podle opatření stanovených pro inventarizaci a dodrželi pravidlo o vstupu do místnosti v počtu nejméně dvou osob i o zapečetění nezkontrolovaných místností předsedou komise. Žalobkyně navíc sama připustila, že když jí před zapečetěním kanceláře bylo umožněno vzít si kabelku, viděla obálku s hotovostí v pootevřené zásuvce stolu; nic jí tedy nebránilo vzít si hotovost s sebou, případně alespoň upozornit žalovaného, že tam má uschovány vlastní peníze, což neučinila ani ve výzvě k vydání osobních věcí ani v korespondenci odeslané žalovanému 22. 6. 2004. Nenalezla-li následně dne 23. 6. 2004 inventarizační komise v kanceláři žádnou hotovost, muselo logicky dojít k jejímu odcizení pachatelem (z okruhu osob zajišťujících inventarizaci), jehož totožnost nebyla zjištěna. Odpovědnost žalovaného je tak podle §420 odst. 2 obč. zák. vyloučena, neboť použitá osoba nejednala v rámci činnosti právnické osoby nebo v jejím zájmu, nýbrž v zájmu vlastním, jde tedy o tzv. exces spojený s přímou odpovědností pachatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a odůvodňuje je podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že aniž by odvolací soud provedl nějaké důkazy, ztotožnil se se závěrem soudu prvého stupně, že její nárok na zaplacení částky 22.000,- Kč není důvodný, avšak z jiných důvodů, než dovodil soud prvního stupně, a tímto byla porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho závěr o způsobení škody tzv. excesem nemá oporu v provedených důkazech, neboť nebylo zjištěno, za jakých okolností byla částka 22.000,- Kč odcizena a kdo ji odcizil. Odvolací soud věc posuzoval, aniž by měl k dispozici výpověď svědka B., z níž plyne, že sporná částka byla uložena v místnosti, která byla žalovaným přenechána do užívání odborové organizaci podle §25c odst. 4 zák. práce, k této výpovědi tak nepřihlížel, stejně jako soud prvního stupně, který věc nesprávně právně posuzoval podle ustanovení §204 zák. práce. Podle dovolatelky se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly vztahem žalovaného jako zaměstnavatele a odborové organizace, které byla místnost, kde se peníze nacházely, přenechána do užívání; tato otázka není doposud judikaturou posuzována a má podle dovolatelky po právní stránce zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé. Dovozuje tak, že žalovaný jednal v rozporu s ustanovením §415 obč. zák., neboť byly-li peníze uloženy v místnosti, která byla přenechána odborové organizaci, nemohla zde být provedena inventarizace bez vyrozumění odborové organizace a bez přítomnosti jejího člena. Dále podle dovolatelky z provedených důkazů vyplývá, že v případě inventarizace nebyl ani sepisován komisionální zápis o věcech nacházejících se v místnosti, kde měla uloženou částku 22.000,- Kč, což mohl odvolací soud zjistit, pokud by přihlédl k výpovědi svědkyně T. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v části, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 22.000,- Kč, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka namítá především nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů ohledně způsobu provedení inventury, nejedná se tedy o posouzení věci po právní stránce, tím méně pak o právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tj. o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci; stejně tak k namítané vadě řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti tím, že se bez provedení důkazů ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby, avšak z jiných důvodů, že odvolací soud nepřihlížel k výpovědi svědka B. a že se soudy nezabývaly vztahem žalovaného jako zaměstnavatele a odborové organizace), nejde-li o procesní otázku zásadního významu, lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.).
Otázku vztahu žalovaného zaměstnavatele a odborové organizace, které byla do užívání přenechána (§25c odst. 4 zák. práce) místnost, kde se peníze nacházely, stejně tak jako otázku, jak má být za takové situace postupováno při inventuře, za zásadně právně významné považovat nelze, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž na základě skutkového stavu, jehož správnost (jak shora uvedeno) nepodléhá dovolacímu přezkumu, nepochybil při aplikaci ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., takže bez ohledu na posouzení dovolatelkou předestřených otázek nastupuje přímá odpovědnost osoby použité, která vylučuje odpovědnost žalovaného.
Dovolání žalobkyně tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu