ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3693.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3693/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15, proti žalovanému L. U. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 175/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 55 Co 533/2007-73, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč k rukám JUDr. Jana Křečka, advokáta se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 18. 7. 2007, č. j. 13 C 175/2006-53, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 1. 6. 2005 týkající se nájmu bytu č. 1 o velikosti 2+1 s příslušenstvím nacházejícího se v I. nadzemním podlaží domu č. p. 187 v k. ú. B. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) je neplatná“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník domu, v němž se předmětný byt nachází. Původní nájemkyní bytu byla babička žalobce V. V., k níž se žalobce nastěhoval v roce 1995. Matka žalobce A. K. vypověděla jako svědkyně, že žalobce se od ní tehdy přestěhoval k její matce, neboť ta potřebovala pomoc a kromě toho svědkyně bydlela v bytě 1+1 ještě s dalšími dvěma syny. Předpisy nájemného z let 1995 a 1997, výměrem záloh na služby poskytované s užíváním bytu a vyúčtováním služeb z roku 1997 bylo doloženo, že předmětný byt užívaly dvě osoby. V. V. zemřela. Žalobce uzavřel 28. 2. 2001 nájemní smlouvu na předmětný byt na dobu neurčitou s regulovaným nájemným, kterou za žalovaného jako pronajímatele podepsal tehdejší správce domu R. M. V červnu roku 2005 žalovaný v doprovodu nového správce domu P. D. žalobci sdělil, že nájemní smlouva z 28. 2. 2001 je neplatná, protože podle příkazní smlouvy o správě nemovitosti z 10. 8. 2000 nebyl Robert Makalouš oprávněn nájemní smlouvy jeho jménem uzavírat, a že je nutné, aby podepsal novou nájemní smlouvu, jinak se musí bez náhrady vystěhovat. Týden na to účastníci uzavřeli nájemní smlouvu s datem 1. 6. 2005 na dobu určitou od 1. 6. 2005 do 31. 5. 2007 za nájemné ve výši 6.000,- Kč. Dopisy z 21. 6. 2005 a 4. 7. 2005 žalobce žalovanému sdělil, že nájemní smlouvu z 1. 6. 2005 považuje za neplatnou pro nejasnost, neurčitost, že ji uzavřel v tísni a že jej žalovaný uvedl v omyl. Dopisem z 30. 8. 2005 žalobce žalovanému oznámil, že odstupuje od smlouvy z 1. 6. 2005 z důvodu tísně a dopisem z 12. 9. 2005 se dovolal její neplatnosti z důvodu omylu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalobce přešlo po smrti jeho babičky V. V. 20. 12. 2000 právo nájmu předmětného bytu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále „obč. zák.“). Nájemní smlouvu z 28. 2. 2001 shledal neplatnou, neboť R. M. nebyl oprávněn za žalovaného nájemní smlouvy uzavírat. Dále konstatoval, že žalobce neuzavřel nájemní smlouvu z 1. 6. 2005 v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nová nájemní smlouva sice byla méně výhodná, avšak měl minimálně týden, aby své právní postavení zkonzultovat s advokátem, případně s jinou osobou. Pouhé tvrzení o možnosti vystěhování u něj nemohlo vyvolat tíseň, a proto nemohl od této smlouvy ani z tohoto důvodu podle §49 obč. zák. odstoupit. Nájemní smlouvu z 1. 6. 2005 neshledal neplatnou z důvodu omylu žalobce podle §49a obč. zák., který měl vyvolat žalovaný tvrzením, že k přechodu nájmu bytu na žalobce nedošlo, a jejíž relativní neplatnosti se podle §40a obč. zák. vůči žalovanému dovolal. Úmyslem žalovaného nebylo uvést žalobce v omyl. Z výpovědi žalovaného bylo zjištěno, že „v tomto ohledu postrádá základní orientaci v příslušných právních předpisech a právní úpravu nezná“. Z jeho strany se tak jednalo nikoliv o úmysl, nýbrž o pouhou neznalost, i když u vlastníka domu zarážející.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem z 19. 2. 2008, č. j. 55 Co 533/2007-73, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný uvedl žalobce v omyl tvrzením, že v předmětném bytě bydlí bez právního důvodu a pokud neuzavře novou nájemní smlouvu, musí byt vyklidit. Ve skutečnosti žalobci svědčilo právo nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. a neplatnost smlouvy z 28. 2. 2001 byla v tomto ohledu bez významu. Žalovaný tedy vyvolal omyl, který byl rozhodující pro následný právní úkon žalobce - uzavření nájemní smlouvy z 1. 6. 2005, která ho podstatně znevýhodnila. Přitom nedostatek právního vědomí o přechodu nájmu bytu u žalovaného a správce domu nemá žádný vliv na vyvolání omylu u žalobce. Žalobce se neplatnosti nájemní smlouvy dovolal dopisy ze 4. 7. 2005 a 12. 9. 2005. Odvolací soud uzavřel, že nájemní smlouva z 1. 6. 2005 je neplatným právním úkonem podle §49 obč. zák., jejíž neplatnosti se žalobce vůči žalovanému podle §40a obč. zák. dovolal. Změnil proto rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na určení její neplatnosti vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedené dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Aby žalobce jednal v omylu, musel by mít mylnou představu o skutkových okolnostech, týkajících se přechodu nájemního práva. Musel by se mýlit v tom, zda-li nastaly, či nenastaly, okolnosti zakládající jeho přechod, tedy jestli žil s babičkou ve společné domácnosti nebo nemá vlastní byt. To však nebylo v řízení prokázáno. Žalobce nepochybně věděl, zda žil s babičkou ve společné domácnosti a v době jejího úmrtí neměl vlastní byt, jeho omyl nemohla vyvolat pouhá neznalost hmotného práva o přechodu nájmu bytu. Zároveň nebylo prokázáno, že by žalovaný vyvolal omyl na straně žalobce nebo o něm alespoň věděl. V případě účastníků se mohlo jednat pouze o omyl právní, když se oba domnívali, že právo nájmu bytu na žalovaného po smrti jeho babičky nepřešlo. Pak ovšem nepřichází v úvahu aplikace §49a obč. zák., který vyžaduje přinejmenším povědomí o omylu na straně adresáta. Odvolací soud dále vycházel z toho, že nájemní vztah založený předmětnou smlouvou výrazně zhoršil právní postavení žalobce oproti vztahu založenému přechodem práva nájmu k tomuto bytu. V řízení však nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by byly splněny předpoklady pro přechod práva nájmu bytu na žalobce. Skutková zjištění jsou naprosto nedostatečná, nebylo zjištěno, kdy žalobce začal předmětný byt užívat a zda neměl vlastní byt, přičemž tyto skutečnosti měl tvrdit a prokazovat právě žalobce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2009., s. 1920-1921).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Zjištění, že žalobce se k Virginii Vytvarové nastěhoval v roce 1995, učinil soud prvního stupně (které odvolací soud převzal) z výpovědi svědkyně Alexandry Kondvárové a také předpisu nájemného platného od července roku 1995. Skutečnost, že žalobce nedisponoval v době smrti jeho babičky titulem, který zakládal jeho právo na bydlení, vyplývá z jím tvrzeného přechodu nájmu bytu. V rozsudku z 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 1999, Nejvyšší soud uvedl, že tvrdí-li osoba, že na ni přešlo právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. i proto, že neměla vlastní byt, je na účastníku řízení, který to popírá, aby prokázal opak.
Právní posouzení věci je nesprávné [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
K výkladu §706 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, uveřejněném pod C 42 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2001, že soužití osoby, na níž má přejít právo nájmu, s nájemcem bytu ve společné domácnosti nevyžaduje podmínku spotřebního společenství ale musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, ničím neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství.
V projednávané věci soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že původní nájemkyní předmětného bytu byla babička žalobce Virginia Vytvarová, ke které se žalobce nastěhoval v roce 1995 z jednopokojového bytu, ve kterém žily ještě další tří osoby, aby jí pomáhal. Tyto okolnosti svědčí o úmyslu vést trvalé životní společenství. Virginia Vytvarová zemřela 20. 12. 2000 a žalobce neměl v době její smrti vlastní byt. Za této situace je závěr o přechodu nájmu předmětného bytu na žalobce správný.
Dále žalovaný napadl právní závěr odvolacího soudu, že smlouva z 1. 6. 2005 je relativně neplatná v důsledku omylu na straně žalobce (§49a a §40a obč. zák.).
Nejvyšší soud již v usnesení z 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněném pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, sešit 7, ročník 1997, uvedl, že „přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů; namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností) jiná osoba, tímto ustanovením určená“.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, usnesení ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněné pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004).
Pro daný případ z toho vyplývá, že žalobce nemohl platně uzavřít nájemní smlouvu k předmětnému bytu v červnu 2005, neboť šlo byt, který nebyl právně volný. Žalobci svědčilo nájemní právo k předmětnému bytu vzniklé v roce 2000 z titulu přechodu nájmu předmětného bytu a nájemní smlouva z 1. 6. 2005 neobsahovala žádné ujednání o tom, že mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah k předmětnému bytu. To plyne již z toho, že žalovaný existenci nájemního práva žalobce k předmětnému bytu neuznával.
Nájemní smlouva z 1. 6. 2005 je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák., neboť byla uzavřena ohledně bytu, který nebyl právně volný (byl zatížen existujícím právem nájmu žalobce). Absolutní neplatnost právního úkonu nastává bez dalšího přímo ze zákona a o relativní neplatnosti téhož úkonu nelze uvažovat. Relativně neplatný právní úkon působí totiž právní následky jakoby byl platný, pokud jich nebyl zbaven tím, že se ten, kdo byl neplatností dotčen, jednostranným úkonem relativní neplatnosti dovolá (§40a obč. zák.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy věcně správné, i když odvolací soud měl v první řadě z úřední povinnosti, tj. bez návrhu, přihlédnout k absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy z 1. 6. 2005 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 ročníku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dovolateli se prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §5 písm. d), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 5.000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem 5.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu