ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.857.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 857/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně RPG Byty, s. r. o. , IČ: 27769127, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 3/2582, zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská 22, proti žalované M. R. , zastoupené Mgr. Martinem Šmukem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční 730/3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 316/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2007, č. j. 11 Co 432/2007-172, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2007, č. j. 11 Co 432/2007-172, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2006, č. j. 60 C 316/2002-157, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. srpna 2004, č. j. 60 C 316/2002-85, uložil žalované, aby vyklidila byt č. 1 v domě č. p. 581, I. kategorie, na Alšově náměstí 581, v O., o velikosti 1+1 s příslušenstvím, do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že původní žalobkyně OKD, a. s., je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt. Jeho nájemkyní byla M. P., která zemřela 19. 3. 1995, a právo nájmu přešlo na G. S. Její právo zaniklo dohodou o skončení nájmu uzavřenou s pronajímatelkou 28. 1. 2002 ke dni 31. 1. 2002. Byt nadále užívá žalovaná - její teta, která řádně platí nájemné i služby. Nájemní vztah skončil dohodou k 31. 1. 2002 podle §710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák.“) a v takovém případě nelze uvažovat o přechodu nájmu bytu na žalovanou.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 31. 1. 2005, č. j. 11 Co 803/2004-99, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že z výpovědi svědkyně R. K., zaměstnankyně žalobkyně, která dohodu o skončení nájmu 28. 1. 2002 sepsala, vyplývá, že úmyslem G. S. nebylo nájemní poměr ukončit, ale aby po jejím odstěhování nájem bytu přešel na žalovanou. Žalobkyně tak prostřednictvím své zaměstnankyně uvedla G. S. v omyl, když byla přesvědčena, že s žalovanou bude uzavřena nová nájemní smlouva. V tomto směru byla také poučena, když spolu se žalovanou byly dotazovány ohledně tříletého soužití ve společné domácnosti. V podání, které bylo soudu prvního stupně doručeno 18. 10. 2004, žalovaná namítla relativní neplatnost dohody ze dne 28. 1. 2002 podle §40a obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že jí toto právo svědčí jako osobě, která byla právním úkonem dotčena, a že námitku mohla uplatnit i v odvolacím řízení. Z těchto důvodů posoudil dohodu jako neplatnou a soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval námitkou žalované, že na ní právo nájmu předmětného bytu přešlo opuštěním společné domácnosti G. S. ve smyslu §706 a §708 obč. zák.
Podle usnesení ze dne 8. 6. 2006 č. j. 60 C 316/2002-129, pokračoval soud prvního stupně v řízení s právní nástupkyní původní žalobkyně, a to společností RPG RE Residental, s. r. o., po změně názvu obchodní firmy RPG Byty, s.r.o. Rozsudkem ze dne 19. 12. 2006, č. j. 60 C 316/2002-157, soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Za nesporné považoval, že dřívější nájemnice G. S., neteř žalované, přestala byt užívat 31. 1. 2002 a že v jeho užívání pokračovala žalovaná, která dosud řádně platí nájemné i služby. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná byla od 13. 1. 1997 v předmětném bytě přihlášena k trvalému pobytu a nejméně od roku 1998 její neteř pro účely úhrad spojených s užíváním bytu uváděla, že v něm bydlí dvě osoby. Žalovaná z důvodu dlouholetých neshod opustila domácnost, kterou vedla se svým manželem M. R. a synem M. R. v bytě v O., Havlíčkovo náměstí č. 14/739, přičemž manželství zaniklo rozvodem v roce 2001. Její tehdejší tvrzení, že manželství přestalo být souladné a funkční až krátce před podáním žaloby v roce 2001, hodnotil soud prvního stupně jako účelové, podporující její zamítavé stanovisko k probíhajícímu rozvodu. Stejně tak vyložil rozpor ve výpovědích svědků učiněných v obou řízeních. Protože se nepodařilo zjistit místo pobytu G. S., vycházel z výpovědí bývalého manžela žalované a zejména jejího syna, který hodnověrně vypověděl, že matka opustila jejich společnou domácnost v roce 1997, kdy maturoval. To koresponduje s výpověďmi ostatních svědků, zejména R. K., která uvedla, že jí bylo známo soužití žalované a její neteře v předmětném bytě a že předpokládala, že bude s žalovanou uzavřena nová nájemní smlouva, a R. G., která potvrdila, že žalovaná v předmětném bytě dlouhodobě žila s mladší blondýnou – zjevně neteří. I když nebylo možné zjistit přesné datum počátku tohoto soužití, měl je za prokázané nejpozději od roku 1998. Dospěl k závěru, že žalovaná splnila předpoklad tříletého soužití ve společné domácnosti s G. S. podle §706 odst. 2 obč. zák., přičemž postačuje, že šlo o trvalé soužití bez toho, aby tyto osoby nutně společně uhrazovaly náklady na své potřeby, a zároveň neměla vlastní byt. V roce 1998 opustila společnou domácnost vedenou s manželem v bytě v O., Havlíčkovo náměstí č. 14/739, čímž jí ze zákona zaniklo právo společného nájmu k tomuto bytu. Podle §706 a §708 obč. zák. na ni tedy přešlo právo nájmu k předmětnému bytu. Žalobu proto zamítl, i s poukazem na skutečnost, že v bytě dlouhodobě sama bydlí a řádně za jeho užívání platí.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. října 2007, č. j. 11 Co 432/2007-172, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením soudu prvního stupně. K námitkám žalobkyně uvedl, že podle §135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) je soud vázán výrokem rozhodnutím o osobním stavu, a nikoliv jeho odůvodněním. Proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže výpovědi učiněné v rozvodovém řízení hodnotil jako listinné důkazy (§132 o.s.ř.). V tomto řízení navíc bylo i dalšími důkazy prokázáno, že žalovaná, před tím než její neteř předmětný byt v roce 2002 opustila, s ní žila po dobu tří let ve společné domácnosti. Jen těžko si lze představit, že v listinách datovaných v letech 1997, 1998, 1999 a 2000 uváděla adresu předmětného bytu, ačkoliv v něm fakticky nebydlela, a připravovala se tak na právní situaci, která měla nastat. Za správný považoval i názor, že v té době neměla vlastní byt, neboť její právo společného nájmu k bytu, v němž bydlela se svým manželem a synem, zaniklo, když opustila společnou domácnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítá, že vzhledem k absenci výslechu G. S. nebylo možné relevantně zjistit její vůli a dovodit relativní neplatnost dohody o skončení nájmu bytu z 28. 1. 2002. Dále má za to, že žalovaná neprokázala splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu, a to zejména vedení společné domácnosti s G. S., což bylo rovněž možné zjistit pouze jejím výslechem, a lze mít pochybnosti i o faktické délce bydlení žalované v předmětném bytě. Nesouhlasí ani s tím, že by jí v kritické době roku 2002 nesvědčilo právo společného nájmu bytu, v němž bydlela s manželem a synem, když z výpovědi jejího syna vyplynulo, že do bytu docházela, ponechala si klíče a oběma jim vařila a prala. Nelze tedy uvažovat o trvalém opuštění domácnosti a zániku práva společného nájmu. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět „o.s.ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Takové vady nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že žalované se nepodařilo prokázat splnění zákonných podmínek nutných pro přechod nájmu předmětného bytu a nesprávný výklad pojmu trvalé opuštění společné domácnosti, jak je obsažen v §708 obč. zák.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Podle §708 obč. zák. ustanovení §706 odst. 1 a §707 odst. 1 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) vyplývá, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. (§179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním společenství.
Vznik společné domácnosti osoby vyjmenované v §706 obč. zák. s nájemcem bytu jako trvalého soužití nutně přepokládá, že došlo zániku společné domácnosti jako trvalého soužití, kterou tato osoba dosud vedla v jiném bytě, a to ať už jako společný nájemce nebo příslušník domácnosti. Pro daný případ to znamená, že pro úvahu zda vůbec a po jakou dobu žila žalovaná ve společné domácnosti v předmětném bytě s G. S., je třeba vyřešit otázku, zda a kdy došlo k opuštění společné domácnosti žalovanou, kterou vedla s manželem v bytě v O., Havlíčkovo náměstí č. 14/739.
Nejvyšší soud již ve zprávě z 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, uvedl, že „na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nestačí bez dalšího pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti. Trvalé opuštění společné domácnosti lze obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití“. Stejně tak v rozsudku z 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, publikovaném pod C 1334 v Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, dospěl k závěrům, že „trvalým opuštěním společné domácnosti se obecně rozumí jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit. Právní následky tohoto jednání nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli trvale opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém rozmezí.“
Soud prvního stupně učinil zjištění o úmyslu žalované v roce 1998 zrušit trvale společnou domácnost s manželem v bytě v O., Havlíčkovo nám č. 14/739, a již ji neobnovit, které převzal i odvolací soud. Dovodil jej z již uvedených okolností: že se žalovaná již v roce 1997 přihlásila k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu, že G. S. uváděla pro účely výpočtu vodného, že v předmětném bytě od roku 1998 bydlí dvě osoby, že předmětný byt žalovaná užívala a že z bytu na Havlíčkově náměstí č. 14/739 odešla pro dlouhodobé neshody s manželem, které vyústily v rozvod jejich manželství v roce 2001. Pokud žalovaná uváděla v řízení o rozvod manželství, zahájeném k návrhu manžela v roce 2001, že jejich manželství přestalo být funkční a souladné až v roce 2001, hodnotil její tvrzení jako účelová, daná jejím zamítavým postojem k rozvodu manželství.
Uvedené zjištění však nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř., lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícím z ustanovení §132, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti nebo eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá opru v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (popřípadě i procesního) práva.
Soudy obou stupňů totiž pominuly další okolnosti, které vyšly v řízení najevo: žalovaná byla v evidenčních listech pro výpočet nájemného a úhrad za plnění poskytovaných s užíváním bytu v Ostravě, Havlíčkovo náměstí č. 14/739, vedena jako osoba spolubydlící v tomto bytě s nájemcem M. R. i od roku 1997 až do července roku 2001 (spolu se synem), teprve od srpna 2001 je vedena jako spolubydlící osoba družka S. J. Podle zápisu sepsaného pronajimatelem 30. 7. 2001 M. R. sdělil, že žádá odhlášení manželky a syna, která v červnu 2001 odstěhovala z bytu své věci do bytu v O. na Alšově náměstí 581. Dne 18. 7. 2001 podali žalovaná a syn M. R. návrh na projednání přestupku, kterého se měl dopustit M. R. tím, že byli 21. 5. 2001 vystěhováni z bytu v O., Havlíčkovo náměstí č. 14/739, tím, že vyměnil fabku v bytě a byli tak nuceni se nedobrovolně vystěhovat do podnájmu k neteři na adresu O., Alšovo náměstí 581. Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy z 2. 12. 2001 bylo zamítnuto odvolání žalované a syna proti rozhodnutí o zastavení řízení o tomto přestupku, odůvodněné tím, že skutková podstata přestupku nebyla naplněna a odvolatelé se mohou domáhat ochrany u soudu. V řízení o rozvod manželství také M. R. uvedl, že společně s manželkou hospodařili do dubna 2001. V tomto následném řízení jako svědek vypověděl, že v roce 1997 si žalovaná odstěhovala k neteři své osobní věci, se svojí budoucí manželkou se poznal v roce 2000 a manželství uzavřeli v roce 2001. V kontextu s těmito skutečnostmi soudy ani nehodnotily jednání žalované, která až do května 2001 měla klíče od bytu a do bytu docházela. Kromě toho žalovaná sama při jednání soudu prvního stupně dne 14. 12. 2006 vypověděla, že se původně chtěla vrátit k manželovi do bytu na Havlíčkově náměstí, nepředpokládala, že si najde známost, rozvádět se nechtěla.
Z uvedeného vyplývá, že zjištění odvolacího soudu o úmyslu žalované trvale opustit společnou domácnost vedenou s manželem v bytě na O., Havlíčkovo náměstí 14/739, už v dubnu 1998 nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a nelze o něm uvažovat dříve než v roce 2001.
To znamená, že právo nájmu k bytu v O. na Alšově náměstí č. 581 nemohlo přejít na žalovanou v roce 2002, kdy G. S. opustila uvedený byt, pro nesplnění předpokladu trvání jejich společné domácnosti pod dobu 3 let podle §708 a §706 odst. 1 obč. zák.
Vhledem k opodstatněnosti dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. byl rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu