ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2706.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2706/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Agropodnik Mašovice, a. s. se sídlem v Mašovicích 154, IČ 13693476, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti vydat pozemky, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 1326/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2008, č. j. 17 Co 306/2006-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2008, č. j. 17 Co 306/2006-78, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 5. 2006, č. j. 12 C 1326/2005-54, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 2. 2008, č. j. 17 Co 306/2006-78, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 5. 2006, č. j. 12 C 1326/2005-54, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost převést do vlastnictví žalobkyně k uspokojení jejích nároků na vydání náhradních pozemků za pozemky, které se podle zákona č. 229/1991/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) nevydávají, a to pozemky blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastnicí předmětných pozemků, jejichž vydání se žalobkyně po žalovaném domáhá, je Česká republika a správu těchto nemovitostí - pozemků zajišťuje žalovaný Pozemkový fond České republiky. Vzal za prokázané, že žalobkyně, dříve s názvem Zemědělské družstvo Mašovice, je oprávněnou osobou vůči žalovanému, neboť je právní nástupkyní původních oprávněných osob podle zákona o půdě, a to na základě platných smluv o postoupení pohledávek těchto oprávněných osob vůči Zemědělskému družstvu Mašovice v celkové výši 151.260,82 Kč. Odvolací soud též zjistil, že podle rozhodnutí Pozemkového úřadu, Okresního úřadu ve Znojmě, č. j. PÚ 1100/92/4 - Šm ze dne 25. 7. 1995 těmto původním oprávněným osobám pozemky ze zákona nebylo možno vydat (např. byly zastavěny stavbou vodní nádrže Bezkov), a bylo proto rozhodnuto, že jim budou poskytnuty jiné náhradní pozemky, případně poskytnuto náhradní plnění (§11 odst. 2, §16, 17 zákona o půdě). Věc posoudil ve smyslu §11 odst. 1, 2 zákona o půdě s odůvodněním, že náhradní pozemky jsou ve vlastnictví státu, proto nemůže oprávněná osoba požadovat bezúplatný převod konkrétního pozemku, který si sama vybrala, přičemž takovou volbu může učinit pouze jejich vlastník, t. j. stát, který tím realizuje své vlastnictví a záleží pak na oprávněné osobě, zda takovou nabídku přijme či nikoliv . V dané souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1478/2000 s tím, že pokud oprávněná osoba s nabídkou na náhradní pozemky nesouhlasí, připadá v úvahu postup podle §14 a 16 zákona o půdě.
Podle odvolacího soudu nárok na vydání nemovitostí podle §6 postupem podle §9 zákona o půdě je však třeba odlišit od nároků na náhradní pozemky. Zaujal názor, že u prvního nároku jde o nemovitosti, které oprávněné osobě či jejímu předchůdci patřily a ze zákona jí proto vzniká nárok na vydání těchto konkrétních nemovitostí, avšak náhradní pozemky jsou ve vlastnictví státu a oprávněná osoba k nim neměla nikdy žádný přímý vztah. Uzavřel, že Nejvyšší soud České republiky ve své judikatuře dospěl k závěru, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr konkrétních náhradních pozemků. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 522/1996 a sp. zn. 24 Cdo 212/2000. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z §11 odst. 2 zákona o půdě nelze dovodit, že by si oprávněný mohl vybírat, které náhradní pozemky bude požadovat, naopak stát jako vlastník sám rozhoduje, který z náhradních pozemků na uspokojení nároku na náhradní pozemek oprávněné osobě nabídne. Dospěl k závěru, že v dané věci nelze žalobě vyhovět již z důvodu, že žalobkyně požaduje po žalovaném bezúplatně převedení konkrétních pozemků do svého vlastnictví, které si sama vybrala, aniž s tím Pozemkový fond ČR souhlasil, neboť jí je nenabídl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do výroku I.) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že oprávněná osoba nemůže požadovat bezúplatný převod konkrétního (náhradního) pozemku, který si sama vybrala. Vytýkala odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně je obchodní společností, která se plně zabývá zemědělskou výrobou. Mezi portfolio jeho činností patří z oblasti živočišné výroby chov prasat a jatečních kuřat a z oblasti rostlinné výroby pěstování pšenice, ječmene, kukuřice, slunečnice, řepky, hrachu, máku a vinné révy (žalobce je mj. vlastníkem ochranné známky „ŠOBES“). Podle dovolatelky požadované konkrétní pozemky v daném katastrálním území sousedí s pozemky ve vlastnictví žalobkyně, jejich vydání tak umožní rozšířit její výrobní základnu o zemědělskou půdu, kterou skutečně hospodářsky využije. Namítala, že získala restituční nároky na vydání náhradních pozemků nikoli ze spekulativních důvodů, nýbrž v úmyslu provozovat na nich zemědělskou výrobu. Konstatovala, že pokud by jí nebyla dána možnost vybrat si vhodné konkrétní pozemky, nedošlo by k naplnění účelu zákona o půdě. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/200, v němž byl vysloven závěr „účel zákona o půdě, a tedy i veřejný zájem, spočívající ve zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu, obnovením původních vlastník vztahů k půdě a upravení vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmu hospodářského rozvoje venkova žalobkyně naplnila, získala-li nároky na vydání pozemků od původních vlastníků, resp. jejich dědiců, s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství a tím přispět k lepší péči o půdu a hospodářskému rozvoji venkova. Uvedený účel zákona je sice podřazen účelu primárnímu, totiž nápravě majetkových křivd, a musí mu v případném konfliktu ustoupit, nicméně v dané věci konflikt chybí, a tudíž nic nebrání, aby se sekundární účel zákona samostatně prosadil.“ Podle dovolatelky je rovněž jejím cílem rozšířit své zemědělské hospodářství a tím přispět k lepší péči o půdu i k hospodářskému rozvoji venkova. Splnění vytčeného cíle žalobci nejen umožní rozšířit své hospodářství, ale také mu napomůže udržet si postavení sociálního garanta v regionu, neboť na jeho existenci závisí 180 zaměstnanců a svojí činností (zejména poskytováním služeb a darů) podporuje rozvoj okolních obcí a jejich společenského života.
Dovolatelka poukazovala v této souvislosti na závěry téhož rozhodnutí, podle něhož „Nižší míra rizikovosti podnikatelské aktivity, symbolická výše náhrady, uplatnění nároku před restituční tečkou a naplnění jednoho z účelů zákona o půdě na straně žalobkyně zakládá porušení spravedlivé rovnováhy mezi zabavením majetku žalobkyni a obecným zájem na stabilizování majetkových poměrů a tím i na porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 10 Ústavy…“.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přezkoumal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, před novelou provedenou zák. č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 a §241 o. s. ř., zabýval se tím, zda je přípustné (§237 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolacímu soudu nelze upřít poctivou snahu při aplikaci v úvahu přicházejících zákonných ustanovení, o která své rozhodnutí opřel. Dovolací soud ovšem při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě nemohl pominout změnu v judikatorním přístupu k řešení otázky, která byla základem pro posouzení věci odvolacím soudem, jak bude dále rozvedeno. Dospěl proto k závěru o přípustnosti dovolání, které je třeba považovat v této konkrétní věci rovněž za opodstatněné.
Předně ve vztahu k prvně uvedené dovolací námitce, se sluší připomenout závěry plynoucí z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 z 9. 12. 2009. Podle nich totiž „odvolací soud vycházel ze závěrů doposud zastávaných judikaturou samotného Nejvyššího soudu, totiž že vydání konkrétního pozemku osobě oprávněné podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., lze sice realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ale jen tehdy, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce. Jelikož v daném případě bylo zjištěno, že předmětné pozemky nebyly v takové veřejné nabídce uvedeny a že žalobce odmítl plnění ve formě vydání jiných pozemků, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Nebylo proto z pohledu jeho právního posouzení ani třeba zabývat se tím, zda žalovaný ve vztahu k vyřizování nároku žalobce postupoval liknavě či svévolně a otázka vady řízení v postupu odvolacího soudu se stává druhotnou. Dovolací soud zde totiž posuzuje především, zda se osoba oprávněná může podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. u soudu úspěšně domáhat vydání konkrétního pozemku, aniž by tento pozemek byl Pozemkovým fondem České republiky nabídnut k převodu ve veřejné nabídce .
Již ve svém dřívějším rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že „považuje problematiku převodů náhradních pozemků podle zákona o půdě za složitou, a to i s ohledem na změny, k nimž docházelo novelami zákona o půdě i zákony, na něž zákon o půdě odkazoval, včetně návazných rozhodnutí Ústavního soudu“ (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007) a dále uvedl, že „jde o vztahy účastníků, spadající do oblasti občanského práva, přičemž rozhodování o nich nebylo svěřeno žádnému státnímu orgánu, a spadá proto do působnosti obecných soudů podle §7 odst. 1 o. s. ř.“ Již ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), přitom Nejvyšší soud dovodil, že „nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu“.
Stejně tak je namístě připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3453/2007 ze dne 4. 11. 2009, podle nichž „Rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé vychází z prvního názoru, že od doby účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. (tj. od 14. 4. 2006), jímž byl zákon o půdě novelizován a nově do něj bylo včleněno ust. §11a, nemohou již oprávněné osoby své právo na převod jiného (náhradního) pozemku realizovat prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního pozemku.
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zákona č. 95/1999 Sb. právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (znovu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008). I po účinnosti zákona č. 161/2006 Sb. pokládá Nejvyšší soud za aktuální a nadále použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32, popř. nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem, podrobněji, než tomu bylo dříve . I nadále platí, že nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před prodejen pozemků jiným osobám. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).
Se správným posouzením nároků žalobce v této věci souvisí úzce i jeho postavení osoby, která získala své nároky postoupením nároků od postupitelů – původních oprávněných osob, učinila tak však nikoliv ze spekulativních důvodů, nýbrž v zájmu udržení a rozšíření své vlastní zemědělské výroby, kterou dosud provozuje a míní ji rozšiřovat. Lidskoprávní aspekt, který byl akcentován v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, jeví se této konkrétní věci rovněž naplněn, bez ohledu na právní formu žalobkyně. V tomto směru lze odkázat na její tvrzení (ostatně zčásti plynoucí ze spisu), podle nichž je právní nástupkyní původního Zemědělského družstva Mašovice, které hospodařilo na pozemcích získaných podle platných smluv od původních oprávněných osob. Za významné lze pak v daných souvislostech považovat případné důsledky plynoucí z argumentace uvedené v dovolání vztahující se k počtu zaměstnanců a významu hospodářského postavení žalobkyně pro konkrétní společenské poměry v regionu. Pak ovšem nelze ponechat stranou závěry shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 436/2007, ze dne 30. 11. 2007. Ve světle těchto závěrů nelze upřít opodstatnění dovolacím námitkám dovolatelky, která ve smyslu zmíněného závěru spadá do kategorie postupníků, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívající právě v nároku na náhradní pozemek. Je třeba klást důraz na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. V posuzované věci nelze považovat za bezvýznamné, že požadované konkrétní pozemky v daném katastrálním území sousedí s pozemky ve vlastnictví žalobkyně a jejich vydání tak umožní rozšířit její výrobní základnu o zemědělskou půdu, kterou skutečně hospodářsky využije. O absenci nějakých spekulačních důvodů v případě žalobce jistě nelze, s ohledem na skutková zjištění v této věci, pochybovat.
Aplikováno na posuzovaný případ jeví se argumenty dovolatelky jako důvodné a doložené, nasvědčující možnosti vyhovění žaloby v té podobě, jak byla podána. Odlišné rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe nevycházelo. Hledisky přicházejícími v úvahu v této konkrétní věci se odvolací soud nezabýval a dovolací soud proto nemohl jeho právní závěry rozhodnutí v tomto směru přezkoumat.To platí i pro úvahy soudu prvního stupně. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně.
V dalším řízení bude nezbytné provést dokazování v rozsahu plynoucím z tvrzení účastníků a důsledkům plynoucím ze shora uvedených citovaných právních závěrů. (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Po doplnění řízení rozhodne soud znovu, a to i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu