ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3735.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3735/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobce V. H. , proti žalovanému P. f. ČR, o zaplacení 147.850,- Kč, vedené u Obvodní soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 143/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, č. j. 15 Co 452/2008-98, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 147.850,- Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobce se jako osoba oprávněná již dříve podanou žalobou vůči žalovanému úspěšně domáhal ve smyslu §14, §16 a §18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) poskytnutí peněžité náhrady ve výši 1,890.000,- Kč, která měla být žalobci v částce 10.000,- Kč vyplacena v hotovosti a zbytek ve formě cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. 9. 2005. Částka 10.000,- Kč byla žalobci vyplacena dne 2. 8. 2006 a téhož dne byla ministerstvem financí vystavena směnka na 1,880.000,- Kč, splatná nejdříve dne 2. 12. 2006. Žalovaný na výzvu žalobce odmítl zaplatit úroky z prodlení z částky 1,880.000,- Kč s tím, že se nejednalo o peněžité plnění.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „náleží-li restituentovi za nevydaný majetek peněžitá náhrada, jejíž část se v souladu s platnou právní úpravou vyplácí v penězích a část poskytuje v cenných papírech, není důvodu rozlišovat mezi právními následky prodlení s peněžitým plněním poskytnutým v penězích přímo a peněžitým plněním poskytnutým formou směnky jako „poukazu“ opravňujícího oprávněnou osobu k vyzvednutí další částky peněžní hotovosti v peněžním ústavu.“
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, a to jak do výroku I., tak i do výroku II. Přípustnost dovolání spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v tom, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Řízení podle §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb. je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky podle §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Povinnost platit úroky z prodlení (podle ustanovení občanského zákoníku) lze proto dovozovat až z právních skutečností, které P. f. ČR jako odpovědný orgán státu zavazují. Zákon č. 229/1991 Sb. nárok na zaplacení úroků neupravuje, a proto použití §517 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“) nepřichází v úvahu. Dovolatel poukázal v této souvislosti na shodný právní názor Nejvyššího soudu, obsažený v rozhodnutích sp. zn. 24 Cdo 1266/99 a 24 Cdo 715/99 (správně jde o jedno rozhodnutí, sp. zn. 24 Cdo 1266/99; 24 Cdo 715/2000). Cenné papíry nejsou plněním, jsou jen vyjádřením určitého peněžního nároku. Vystavení směnky není peněžitým plněním. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka, na jejímž řešení je založeno dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, má z hlediska právního zásadní význam. Jedná se o otázku, zda se osoba oprávněná k vydání finanční náhrady podle §14 až §16 a §18a zákona č. 229/1991 Sb., může úspěšně domáhat zaplacení úroků z prodlení se zaplacením této finanční náhrady podle §517 odst. 2 obč. zák., i když finanční náhrada byla poskytnuta ve formě cenných papírů. Odpověď na tuto otázku byla sice poskytnuta již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu, avšak z důvodů odlišných skutkových okolností zůstala poněkud skryta v jiných právních úvahách Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto považoval za nutné cestou připuštění dovolání v dané věci vyjasnit výklad dotčených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolaní však není důvodné.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se dovolací soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolatel žádné vady řízení nenamítal a z obsahu spisu se takové vady nepodávají, zabýval se dovolací soud posouzením důvodnosti dovolání z hlediska hodnocení právní otázky předložené v předmětném dovolání.
Již v rozhodnutích Nejvyššího soudu, kterými argumentuje i dovolatel (tedy v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1266/99; 24 Cdo 715/2000 a ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1289/2002, veřejnosti dostupných na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), bylo dovozeno, že „řízení podle §14 a §16 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.“ a že „odpovědnost za plnění má v případě, na nějž dopadá ustanovení §18a zákona o půdě, Pozemkový fond, a příslušná ustanovení občanského zákoníku o povinnosti platit úroky z prodlení lze proto dovozovat až z právních skutečností, které jej zavazují. Tím je buď závazek, který Pozemkový fond příslušným způsobem sám převzal (např. formou dohody s oprávněnými osobami), nebo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž mu bylo uloženo určeným způsobem v určené lhůtě plnit“ (rozsudek sp. zn. 24 Cdo 1266/99; 24 Cdo 715/2000). „Nepřichází proto v úvahu přiznání nároku na zaplacení úroků z prodlení peněžité částky do doby, než nastane splatnost peněžité částky, o jejímž zaplacení soud rozhodl“(rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1289/2002). Nejvyšší soud v tomto případě dále uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za nesprávné, neboť v dovoláním napadeném rozhodnutí přiznal osobě oprávněné „úroky z prodlení i za dobu před vykonatelností rozsudku.“
Z těchto rozhodnutí se výkladem a contrario (výklad vycházející z opaku) podává, že oprávněná osoba má právo na zaplacení úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady, pokud Pozemkový fond neplnil ve lhůtě, která mu byla poskytnuta v pravomocném soudním rozhodnutí ukládajícím mu povinnost poskytnout osobě oprávněné finanční náhradu v určité formě.
K prodlení Pozemkového fondu ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. tedy dochází dnem, kdy rozhodnutí ukládající povinnost poskytnout osobě oprávněné finanční náhradu, je vykonatelné, pokud ovšem Fond nesplnil svoji povinnost dříve. Tento závěr platí i pro situaci, kdy je P. f. ČR pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost plnit finanční náhradu v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů (§18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
Nejvyšší soud ostatně již dříve dospěl k totožnému závěru při interpretaci §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a jeho vztahu k §517 odst. 2 obč. zák. V rozsudku ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 723/96 (publikovaném v časopise Soudní judikatura, pod č. SJ 6/98, č. sešitu 3/98) vyjádřil Nejvyšší soud závěr, že „oprávněné osobě přísluší ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., úrok z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i když finanční náhrada byla poskytnuta v cenných papírech.“
Podle citované judikatury je zákon č. 87/1991 Sb. ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Ze vzájemného vztahu obou těchto zákonů vyplývá, že pro ně platí obecná zásada, že není-li některá otázka speciálním předpisem upravena (včetně takové úpravy, kterou je aplikace obecné normy v této otázce vyloučena), je třeba vycházet z její úpravy v obecné normě. Jestliže tedy zákon č. 87/1991 Sb. sankci za prodlení žalované s poskytnutím finanční náhrady nestanoví (na rozdíl od §19 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ani uplatnění této sankce nevylučuje (v této souvislosti srovnej §10 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., kterým je ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou vyloučeno uplatnění jiných nároků souvisejících s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně), je aplikace §517 odst. 2 obč. zák. v dané věci v souladu s výše uvedenou zásadou.
Finanční náhrada ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, je peněžitým dluhem. Okolnost, že zcela nebo zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, na tomto závěru nemůže nic změnit. Jde totiž jen o způsob úhrady finančního nároku (pohledávky) oprávněné osoby, který je stanoven danou peněžní částkou (výší pohledávky).
Uvedené právní závěry lze přitom analogicky aplikovat i na souzený spor, jenž se týká právního vztahu mezi osobou oprávněnou a P. f. ČR, jehož předmětem je vypořádání nároku na finanční náhradu osoby oprávněné podle zákona č. 229/1991 Sb. Pokud se jedná o vztah mezi zákonem č. 229/1991 Sb. a občanským zákoníkem, sám zákon č. 229/1991 Sb. ve svém §1 odst. 3 stanoví, že „pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 právními předpisy“. Jestliže tedy zákon č. 229/1991 Sb. neobsahuje speciální úpravu prodlení či povinnosti platit úroky z prodlení, je třeba aplikovat obecný právní předpis, jímž je občanský zákoník (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1715/97).
Jak již však bylo konstatováno, je řízení o přiznání finanční náhrady podle §14 až §16 zákona č. 229/1991 Sb. řízení o určitém způsobu vypořádání ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud není vůbec v tomto případě vázán návrhy účastníků. V tomto řízení totiž musí soud rozhodovat nejen o právu oprávněné osoby na náhradu a jeho výši, ale i o tom, jakou konkrétní formou z možných způsobů, uvedených v zákoně, bude náhrada poskytnuta (tzn., že vedle finanční náhrady může být poskytnuta náhrada i ve formě nemovitostí jsoucích ve správě Fondu – viz §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Odpovědnost za plnění má v případě, na nějž dopadá §18a zákona č. 229/1991 Sb., Pozemkový fond, a příslušná ustanovení občanského zákoníku o povinnosti platit úroky z prodlení lze proto dovozovat až z právních skutečností, které tento fond zavazují. Tím je buď závazek, který Pozemkový fond příslušným způsobem sám převzal (např. formou dohody s oprávněnými osobami), nebo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž mu bylo uloženo určeným způsobem v určené lhůtě plnit. Nárok na úroky z prodlení se splněním takové povinnosti proto vzniká dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta).
Dovolací soud proto obecně nepovažuje za správná taková řešení, v nichž je nárok na úroky z prodlení s plněním finanční náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. přiznán osobě oprávněné i za dny před uplynutím tzv. pariční lhůty. Jinými slovy řečeno, právní vztah věřitele a dlužníka mezi osobou oprávněnou a P. f. ČR vzniká dnem nabytí právní moci rozsudku, jímž byla P. f. ČR uložena povinnost vyplatit osobě oprávněné finanční náhradu ve smyslu §14 až §16 a §18a zákona č. 229/1991 Sb., pokud Fond nepřevzal tuto povinnost jiným způsobem (např. dohodou). Dnem, kdy uplynula lhůta k plnění stanovená pravomocným soudním rozhodnutím, a rozhodnutí se tedy stává vykonatelným, se Fond jako dlužník dostává do prodlení s plněním finanční náhrady, a osobě oprávněné vzniká právo požadovat úroky z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., bez ohledu na to, že finanční náhrada či její část má být vyplacena ve formě cenných papírů.
V souzeném sporu žalobce (jakožto osoba oprávněná) uplatnil a soud mu přiznal nárok na úroky z prodlení s plněním finanční náhrady ve formě cenných papírů, a to počínaje dnem 13. 9. 2005 (kdy uplynula tzv. pariční lhůta k plnění) do dne 1. 8. 2006 (neboť dne 2. 8. 2006 žalovaný splnil svou povinnost uloženou soudním rozhodnutím a vystavil směnku vlastní ve prospěch žalobce).
Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné, souladné se shora uvedenými právními závěry. Dovolání proto v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku I., podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu že rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovoláním napadeno i ve výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i v této části. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud tedy v tomto rozsahu dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu