ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2006.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2006/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. Z. M ., jako správce konkursní podstaty úpadce A. P., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti žalovanému JUDr. K. H ., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. P. - v likvidaci, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55/26 Cm 9/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2008, č. j. 9 Cmo 245/2007-524, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. února 2008, č. j. 9 Cmo 245/2007-524, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 21. června 2007, č. j. 55/26 Cm 9/98-492, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení věcí uvedených „v příloze, která je nedílnou součástí rozsudku“ (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Z. d. P. v likvidaci (dále jen „úpadce“).
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení §13 a §14a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), §233 a §234 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, uzavřel, že žalobci nesvědčí právo, které by vylučovalo zápis sporných věcí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Přitom zdůraznil, že A. P. se nestalo vlastníkem sporných věcí, když dohody o vypořádání majetkových nároků (rozuměj dohody uzavřené 6. dubna 1994, 29. dubna 1994, 29. července 1994 a 30. září 1994), jimiž měly být vypořádány nároky původně 96 „oprávněných osob“ z transformace (tyto „oprávněné osoby“ pohledávky z transformace postupními smlouvami uzavřenými podle ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě převedly na A. P.), jsou neplatné. Všechny „oprávněné osoby“ se totiž, jak plyne z nesporných tvrzení účastníků, staly členy transformovaného družstva a jejich majetkový podíl z transformace se stal součástí obchodního majetku transformovaného družstva jako vklad jednotlivých členů. „Oprávněné osoby“ poté již neměly žádné pohledávky, které by smlouvou podle §33a odst. 1 zákona o půdě mohly převést na A. P. a to se následně nemohlo platně dohodnout na vypořádání postoupených pohledávek převodem majetku – sporných věcí. Považuje za nevýznamnou rovněž výhradu žalobce, podle níž se soud prvního stupně nezabýval jeho tvrzením, že majetkové podíly „oprávněných osob“ z transformace byly úpadci pouze pronajaty a maje za neplatnou pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. rovněž dohodu o převzetí věci v souvislosti s převzetím návratné půjčky ze dne 30. prosince 1995 (pro neurčitě vymezený předmět dohody – věcí, které měly být převedeny do vlastnictví A. P.), shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jeho zásadní význam spatřuje v tom, že „řeší v rozporu s hmotným právem otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a že napadeným rozhodnutím dochází k poškození majetkových práv těch oprávněných osob, které se po transformaci družstva členy transformovaného družstva nestaly, a tudíž na ně nelze pohlížet stejně jako na členy, kteří se po transformaci členy družstva stali“.
Dovolatel především namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], když soud prvního stupně odmítl provést jím navrhovaný důkaz účetní evidencí úpadce.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] spatřuje v tom, že „soudy vycházely z toho zjištění, že osoby, které byly členy družstva před transformací, se automaticky staly členy družstva po transformaci, a tudíž je možné na ně aplikovat v plném rozsahu zjištěné skutečnosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu“ (rozuměj rozsudek ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 209/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 58).
Z účetní evidence je zřejmé, že „z uváděných 96 osob existuje 39 oprávněných osob, které nebyly členy Z. d. P. - v likvidaci. Dále by se zjistilo, že z těchto 39 oprávněných osob je 13 oprávněných osob, které byly sice členy Z. d. v B. před transformací, ale nestaly se členy Z. d. P. - v likvidaci po transformaci, a dále, že z těchto 39 oprávněných osob existuje 26 osob, které nikdy nebyly členy Z. d. v B. před transformací a nestaly se členy ani Z. d. P. - v likvidaci po transformaci.“ Majetkové podíly těchto osob činí dohromady částku 12,359.804,69 Kč, z toho majetkové podíly oprávněných osob, které nebyly členy družstva ani před transformací ani po transformaci, činí 9,529.937,32 Kč a majetkové podíly oprávněných osob, které sice byly členy družstva před transformací, ale nestaly se členy družstva po transformaci, činí dohromady 2,829.867,37 Kč.
Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti dohody o převzetí věci v souvislosti s převzetím návratné půjčky ze dne 30. prosince 1995 a poukazuje na skutečnost, že tuto dohodu „akceptoval orgán státní správy – Ministerstvo zemědělství“. Poukazuje na skutečnost, že půjčku ve výši 1,448.000,- Kč splatil a vyjadřuje názor, podle něhož „buď je dohoda neplatná a potom přichází o majetek ve věcné podobě a musí mu být nahrazena splacená půjčka v penězích, nebo je dohoda platná a pak musí být majetek z konkursní podstaty Z. d. P. - v likvidaci vyloučen“.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahově vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak lze nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti (posuzováno i ve spojení s jím tvrzenou vadou řízení, spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl navrhovaný důkaz) polemizuje se skutkovým stavem, z něhož soudy nižších stupňů při formulaci svých právních závěrů vycházely. Jinými slovy, zpochybňuje správnost právního posouzení věci s poukazem na skutkový stav, který mohl být zjištěn, provedly-li by soudy jím navrhované dokazování účetnictvím úpadce. Ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ale u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 58.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom Nejvyšší soud neshledává zásadně právně významným ani co do závěru ohledně neplatnosti dohody o převzetí věci ze dne 30. prosince 1995, když v tomto směru jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které postrádá potřebný judikatorní přesah (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž závěr o neplatnosti dotčeného právního úkonu pro neurčitost Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními §37 odst. 1 a §35 odst. 2 obč. zák.). Argumentace dovolatele vztahující se k tvrzení o splacení půjčky je pak z hlediska posouzení otázky platnosti dotčené dohody bez právního významu a může případně zakládat pouze pohledávku na vrácení plnění realizovaného na základě neplatného právního úkonu (srov. ustanovení §451 a §457 obč. zák.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu