ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2469.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2469/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Michaelou Voseckou Klečkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ječná 29a, PSČ 621 00, proti žalované Mgr. Z. B., zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, mladším, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 40/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2009, č. j. 7 Cmo 231/2008-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 7 Cmo 231/2008-73, změnil rozsudek ze dne 13. března 2008, č. j. 3 Cm 40/2007-43, jímž Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. února 2007, č. j. 3 Sm 291/2006-10, kterým původně žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu 666,70 Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §17 a §20 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a ustanovení §37 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jakož i na zjištění, která učinil z opakovaného výslechu svědka Ing. R. P. (remitenta) a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2008, č. j. 15 C 181/2007-73 – dospěl k závěru, podle něhož žalované přísluší ve vztahu k žalobkyni námitky vyplývající z mimosměnečných vztahů souvisejících s danou směnkou (tzv. kauzální námitky) a tyto jsou důvodné.
Zdůraznil, že směnka byla remitentem na žalobkyni převedena po splatnosti (v poměrech projednávané věci není pochyb ani o tom, že se tak stalo po uplynutí lhůty k protestu), pročež má indosament jen účinky obyčejného postupu. V situaci, kdy žalobkyně byla remitentem při nabývání směnky informována o důvodech vystavení směnky i o tom, že jde o směnku zajišťovací k pohledávce ze smlouvy o zprostředkování, dovodil, že žalobkyně při nabývání směnky jednala na škodu žalované; kauzální námitky žalované tak shledal přípustnými a přitakal rovněž názoru žalované, podle něhož je smlouva o zprostředkování ze dne 8. dubna 2005 (dále jen „smlouva“) absolutně neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 a 2 obč. zák., a to z důvodu nesrozumitelně a neurčitě vymezeného předmětu a pro nemožnost plnění. Jelikož pohledávka, kterou měla směnka zajišťovat, nevznikla, žalovaná se povinnosti plnit na směnku ubránila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, která má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř..
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož při nabývání směnky jednala na škodu žalované, akcentujíc, že zmíněný závěr odvolací soud dovodil proto, že žalobkyně využila svého práva jako účastník řízení nevypovídat a že odvolací soud „z neznámých důvodů patrně uvěřil účastnické výpovědi žalované týkající se mimosměnečných vztahů“. Podle dovolatelky svědek Ing. R. P. „nade vší pochybnost potvrdil, že v době nabytí směnky žalobkyně o okolnostech jejího vystavení ani o tom, že na směnku bylo částečně plněno, nevěděla a tehdy vědomě ke škodě dlužníka jednat nemohla“.
Konečně se dovolatelka neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu co do (ne)platnosti smlouvy o zprostředkování z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti předmětu „a tedy absolutní neplatnosti tohoto závazkového právního vztahu a tedy i směnky zajišťovací, jako závazku akcesorického“.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
V daném případě Nejvyšší soud předesílá, že již v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1636/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2007, pod číslem 151, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož i pro směnku opatřenou doložkou „bez protestu“ platí, že byla-li indosována teprve po protestu pro nezaplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, má takový indosament jen účinky obyčejného postupu (čl. I. §20 odst. 1 směnečného zákona). V takovém případě nabyvatel směnky (její nový majitel) vstupuje do práv a povinností předchozího majitele a dlužníku zůstávají zachovány i všechny námitky, které měl vůči předchozímu majiteli směnky před protestem nebo před uplynutím lhůty k protestu.
Za stavu, kdy směnka, splatná 1. dubna 2006, byla indosována až po splatnosti (k tomu viz výpověď svědka Ing. R. P.u jednání před odvolacím soudem 21. října 2008 a na základě této výpovědi učiněný a dovoláním nezpochybněný závěr odvolacího soudu o podrubopisování směnky), shledává Nejvyšší soud výhrady co do jednání žalobkyně při nabývání směnky vědomě na škodu žalované bez právního významu; přípustnost kauzálních námitek je totiž dána již tím, že směnka byla na žalobkyni převedena po uplynutí lhůty k protestu.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu, jejímž prostřednictvím dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy. Je tomu tak již proto, že dovolatelka se v dovolání omezila na kritiku závěru odvolacího soudu z hlediska neurčitosti a nesrozumitelnosti předmětu smlouvy a přehlédla, že odvolací soud vyhodnotil předmětnou smlouvu – mimo jiné – jako neplatnou i pro nemožnost plnění podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák., kterýžto závěr dovoláním zpochybněn nebyl (potud srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 512/2005, ve spojení s ustanovením §242 odst. 3 větou první o. s. ř.). Navíc závěr o neplatnosti smlouvy pro neurčitost a nesrozumitelnost odvolací soud učinil při respektování zásad pro výklad právních úkonů vyplývajících z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu