ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2683.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2683/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně INPRA Pardubice s. r. o. , se sídlem v Rybitví, Masarykova 76, PSČ 533 54, identifikační číslo 64790495, zastoupené JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, PSČ 530 02, proti žalovaným 1/ Ing. J. Č ., 2/ J. B ., a 3/ J. M ., všem zastoupeným JUDr. Věrou Šedivákovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Palackého 578, PSČ 530 02, o zaplacení částky 797.471,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 179/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. února 2008, č. j. 18 Co 567/2007 - 585, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ve věci samé ze dne 25. února 2008, č. j. 18 Co 567/2007-585, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. srpna 2007, č. j. 15 C 179/2003-536, uložil Okresní soud v Pardubicích žalovaným (1/ Ing. J. Č., 2/ J.B. a 3/ J.M.) zaplatit žalobkyni (INPRA Pardubice, s. r. o.) společně a nerozdílně částku 792.348,57 Kč se 7 % úrokem z prodlení z částky 5.112,48 Kč za dobu od 29. ledna 2002 do 24. března 2006 a se 7 % úrokem z prodlení z přiznané jistiny od 29. ledna 2002 do zaplacení (bod I. výroku), dále zamítl žalobu co do požadavku na úhradu dalších 5.112,48 Kč a ve výroku specifikovaných úroků z prodlení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku), a o nákladech státu (bod IV. výroku) a o soudním poplatku (bod V. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Společnost Stavitelství Č. CH. M. a. s. (dále též jen „úpadkyně“) si k 29. srpna 2000 zadala vyhodnocení svého současného stavu za účelem vyšší efektivity „controllingového systému řízení společnosti“.
2/ Podle účetní rozvahy zpracované k 31. prosinci 2000 dosahoval vlastní kapitál pozdější úpadkyně záporné hodnoty (-16.092.000,- Kč).
3/ Podle výkazu zisků a ztrát skončilo hospodaření pozdější úpadkyně za účetní období roku 2000 ve ztrátě v celkové výši 18.020.000,- Kč.
4/ V roce 2000 nebyly v účetní závěrce pozdější úpadkyně činěny opravné položky, ačkoliv měla za svými dlužníky pohledávky z obchodního styku více než 180 dní po splatnosti ve výši 7.459.309,- Kč a její závazky z obchodního styku po lhůtě splatnosti více než 180 dní činily celkem 15.052.924,- Kč.
5/ Pozdější úpadkyně nemohla mít jiné výnosy z pokračující podnikatelské činnosti než ty, které vykázala v průběhu roku 2001.
6/ Žalobkyně jako zhotovitelka uzavřela s pozdější úpadkyní jako objednatelkou dne 19. června 2001 smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“), podle které se žalobkyně zavázala provést sjednané dílo oproti závazku pozdější úpadkyně zaplatit sjednanou cenu díla ve výši 1.102.500,- Kč, přičemž konečná faktura měla být vystavena k 31. srpnu 2001, se splatností 40 dnů.
7/ Žalovaní byli v době uzavření smlouvy o dílo členy představenstva pozdější úpadkyně.
8/ Valná hromada pozdější úpadkyně, která se konala 30. června 2001, schválila účetní závěrku za rok 2000 s tím, že úhrada ztráty bude provedena z budoucích výnosů.
9/ Společnost Central group a. s. (dále též jen „společnost C“) odstoupila 25. září 2001 od smluv uzavřených s pozdější úpadkyní pro neuspokojivou situaci při realizaci a v rámci vypořádání vzájemně poskytnutých plnění vyúčtovala pozdější úpadkyni smluvní pokutu z titulu prodlení s dokončením díla.
10/ Pozdější úpadkyně dne 17. října 2001 uznala pohledávku žalobkyně ze smlouvy o dílo vyúčtovanou fakturami číslo 003/2001 (57.128,25 Kč), 015/2001 (3.150,- Kč), 018/2001 (64.667,80 Kč), 034/2001 (95.025,- Kč), 039/2001 (105.000,- Kč), 042/2001 (157.500,- Kč) a 044/2001 (315.000,- Kč).
11/ Pozdější úpadkyně odstoupila 6. listopadu 2001 od smlouvy uzavřené se společností CZ Stavební holding a. s.
12/ Usnesením ze dne 19. prosince 2001, č. j. 42 K 29/2001-206, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně, a to i na základě návrhu žalobkyně z 22. října 2001.
13/ Žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávku ze smlouvy o dílo ve výši 847.090,05 Kč (včetně příslušenství), která byla zjištěna v plném rozsahu jako nevykonatelná pohledávka druhé třídy bez nároku na oddělené uspokojení.
14/ Podle rozvrhového usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2006, č. j. 42 K 29/2001-1345 (které nabylo právní moci dne 24. března 2006), byla na uspokojení pohledávky žalobkyně přikázána v rozvrhu částka 5.122,48 Kč.
15/ Usnesením ze dne 6. června 2006, č. j. 42 K 29/2001-1380, zrušil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně po splnění rozvrhového usnesení.
Na tomto základě soud – cituje ustanovení §1 a §3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dovodil, že:
1/ Pozdější úpadkyně byla nejpozději od 31. prosince 2000 v úpadku ve formě předlužení.
2/ Žalovaní jako členové statutárního orgánu pozdější úpadkyně se měli a mohli seznamovat s měsíčními výsledky obsahujícími výsledky hospodářské činnosti pozdější úpadkyně, takže není pravděpodobné, že by se o předlužení dozvěděli až na valné hromadě pozdější úpadkyně konané 30. června 2001.
3/ Pozdější úpadkyně nemohla očekávat výnos z pokračující podnikatelské činnosti, který by zvrátil její předlužení.
4/ Žalovaní nejpozději k 31. prosinci 2000 porušili povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně.
5/ Pohledávky žalobkyně vůči pozdější úpadkyni vznikly v příčinné souvislosti s porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu.
6/ Výše vzniklé škody vchází z výše neuspokojené pohledávky žalobkyně, která se po podání žaloby snížila z částky 797.471,05 Kč na 792.348,57 Kč (o 5.122,48 Kč vyplacených žalobkyni z konkursní podstaty úpadkyně).
7/ Zákon nevyžaduje, aby žalobkyně prokázala zavinění žalovaných; na žalovaných naopak bylo prokázat, že škodu nezavinili, což se nestalo.
8/ Nebylo prokázáno spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody, konkrétně to, že by žalobkyně byla obeznámena se stavem majetku a závazků pozdější úpadkyně v době uzavření smlouvy o dílo.
9/ Žalobkyni náleží právo na zaplacení 7% úroku z prodlení ode dne následujícího po dni doručení žaloby žalovaným, přičemž sazba úroku z prodlení je určena dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení.
10/ Vznik povinnosti žalovaných k úhradě žalované částky nelze dovozovat z ustanovení §193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), zrušeného s účinností k 31. prosinci 2000. Nepřiléhavou je i aplikace §194 odst. 6 obch. zák., k čemuž žalobkyně nevylíčila v žalobě žádné skutečnosti o škodě vzniklé pozdější úpadkyni.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., IV. a V. (první výrok), změnil jej v bodě III. výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přitakal jeho právním závěrům. K tomu dále dodal, že:
1/ Soud prvního stupně na věc správně použil ustanovení §3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném od 1. května 2000).
2/ Odpovědnost osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Obrana žalovaných, že žalobkyně neprokázala zaviněné porušení povinnosti, proto neobstojí.
3/ Nedůvodná je argumentace žalovaných ustanoveními §193 odst. 2 a §194 odst. 5 a 6 obch. zák., když jde o ustanovení, jež na věc nedopadají a jež soud prvního stupně nepoužil.
4/ Nepřípadný je poukaz žalovaných na ustanovení §384 obch. zák., podle něhož měla žalobkyně učinit opatření k odvracení nebo zmírnění škody a neuzavírat s pozdější úpadkyní další smlouvy a poskytovat jí další plnění, jestliže neuhradila plnění předchozí. Pohledávka žalobkyně vznikla z jediné smlouvy (ze dne 19. června 2001), takže o dalších plněních a dalších smlouvách nelze hovořit. Nadto nejde o odpovědnost žalovaných ze závazkového vztahu (§370 a násl. obch. zák.), nýbrž o občanskoprávní odpovědnost za škodu.
5/ Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že již k 31. prosinci 2000 vykazovala pozdější úpadkyně výrazné předlužení (18 miliónů Kč ztráty, neoprávněně účetně snížené o 6 miliónů Kč). Kdyby žalovaní vykonávali působnost členů představenstva pozdější úpadkyně s náležitou péčí, museli by předlužení zjistit daleko dříve a ještě před uzavřením smlouvy o dílo. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaní měli povinnost zajistit průběžné vedení účetnictví a mohli (měli) se seznamovat s měsíčními výkazy o výsledcích hospodářské činnosti pozdější úpadkyně. Své odpovědnosti se nemohou zprostit poukazem na činnost pracovníků jimi řízených odborných útvarů pozdější úpadkyně.
6/ Z toho, že žalovaní v srpnu uzavřeli obchodní smlouvu se společností GIST s. r. o. (dále též jen „společnost G“), která měla připravit řešení hospodářské situace pozdější úpadkyně a zlepšit její řízení, plyne, že si byli vědomi minimálně značných hospodářských „problémů“ pozdější úpadkyně. Program řešení hospodářských potíží, který pozdější úpadkyni sám o sobě nemohl vymanit z předlužení, však žalované nezbavoval povinnosti stanovené v §3 odst. 2 ZKV ani je nezprostil odpovědnosti za škodu způsobenou porušením této povinnosti.
7/ Nebyla-li pozdější úpadkyně v letech 2000 a 2001 schopna plnit veškeré své závazky a byl-li stav nedokončené výroby v roce 2001 nulový, je odtud zřejmé, že nebylo možno předpokládat takový výnos z pokračující činnosti, který by při zahrnutí do majetku společnosti mohl vést k jejímu vymanění z předlužení. Jiný výsledek by nebylo možno očekávat ani kdyby společnost C neodstoupila od smlouvy v ceně díla nepřesahující 2 milióny Kč ani s přihlédnutím ke sporné pohledávce pozdější úpadkyně vůči městu Pardubice.
8/ Pro definici úpadku ve formě předlužení není podstatná námitka žalovaných, že pozdější úpadkyně nezastavila platby a nebyla v platební neschopnosti. Tvrdí-li žalovaní v odvolání, že pro ně bylo prakticky nemožné zjistit, že pozdější úpadkyně je v úpadku, i když měli neomezený přístup ke všem účetním dokladům a dokumentům pozdější úpadkyně, pak je namístě závěr, že nevykonávali „svou činnost statutárního orgánu dlužníka“ jak zákon předvídá. 9/ Soud prvního stupně přijal správný závěr, že v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných podat návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdější úpadkyně (která byla „nepochybně“ v úpadku nejpozději k 31. prosinci 2000) došlo ke vzniku pohledávek žalobkyně za pozdější úpadkyní, přičemž tyto pohledávky v rozsahu částky 792.348,57 Kč nebyly řádně a včas splněny jen pro úpadek pozdější úpadkyně. Uvedená částka, jejíhož uspokojení se žalobkyně v konkursu nedomohla, představuje skutečnou škodu způsobenou žalobkyni. Rozhodnutí soudu prvního stupně je též v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 33/2008“).
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacímu soudu „v plném rozsahu“ dovolání, jež mají za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelé namítají, že:
1/ Odvolací soud se nevypořádal s bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně.
2/ Odvolací soud nesprávně posoudil otázku jejich odpovědnosti za škodu způsobenou žalobkyni tím, že jako členové představenstva pozdější úpadkyně nepodali včas návrh na prohlášení konkursu na její majetek. Dovolatelé míní, že v řízení bylo prokázáno, že v roce 2000 přijali opatření, která měla zabezpečit pokračování prosperity společnosti (potud odkazují na opatření zpracovaná společností G, jimi následně realizovaná).
3/ V dané době, tedy v roce 2000 a 2001, neměli ani nemohli mít informace o tom, že jejich společnost je ve stavu splňujícím podmínky pro prohlášení konkursu, když tato skutečnost byla zřejmá až po ukončení hospodářské činnosti, tedy až v proběhu konkursního řízení, po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně.
4/ Nesouhlasí se závěrem, že návrh na prohlášení konkursu měli podat nejpozději k 31. prosinci 2000, akcentujíce, že možnost seznámit se s účetní závěrkou za rok 2000 měli až na valné hromadě konané 30. června 2001 (připomínají, že například s účetní závěrkou za rok 1999 /podle níž byl vykázán zisk ve výši 879.298,98 Kč/ se seznámili až na valné hromadě konané dne 15. prosince 2000).
5/ Soudy při rozhodování vycházely z informací o hospodářské situaci pozdější úpadkyně, které nebyly známy v letech 2000 a 2001.
6/ Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že vykonávali funkci členů statutárního orgánu pozdější úpadkyně s péčí řádného hospodáře (respektive s náležitou péčí), v souladu s ustanovením §194 odst. 5 obch. zák.
7/ Žalobkyně věrohodně neprokázala, že dovolatelé porušili povinnost podat (údajně do 31. prosince 2000) návrh na prohlášení konkursu.
8/ R 33/2008 (stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005) na poměry dané věci nedopadá.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolatelé výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech státu a o soudním poplatku, a ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu však dovolání není objektivně přípustné (k výrokům o nákladech řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Nejvyšší soud je potud bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v této věci přípustné jen podle 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a Nejvyšší soud je také připustil k vysvětlení těch aspektů výkladu §3 odst. 2 ZKV, jimiž se v dosud vydaných rozhodnutích na dané téma nezabýval.
U dovolání, jehož přípustnost může být (a zde i byla) založena jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je vyloučen dovolací přezkum v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. přímo dikci tohoto ustanovení), takže tímto dovolateli uplatněným důvodem se Nejvyšší soud dále již nezabývá.
Pro dovolací řízení bezcenným shledává Nejvyšší soud též argument, že se odvolací soud nevypořádal s bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (proti neexistujícímu výroku dovolání podat nelze). Přitom je přiléhavé usuzovat, že odvolací soud správně nepodezíral žalované z toho, že by (nepřípustně) podávali odvolání proti výroku, jímž jim bylo zčásti vyhověno (jímž byla žaloba vůči nim zčásti zamítnuta).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval dále již jen správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním (jak vysvětleno výše) nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §3 ZKV (jež od 1. května 2000 do 31. prosince 2007 nedoznalo změn (k 1. lednu 2008 byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčním zákonem/), právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (odstavec 2). Povinnost podle odstavce 1 a 2 není splněna, jestliže řízení o návrhu na prohlášení konkursu bylo vinou navrhovatele zastaveno nebo jestliže byl návrh zamítnut (odstavec 3). Místo návrhu na prohlášení konkursu mohou osoby uvedené v odstavci 1 a 2 podat návrh na vyrovnání; jestliže však vyrovnání nebylo povoleno nebo potvrzeno, jsou povinny do 15 dnů podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 4).
V R 33/2008, jehož závěry jsou uplatnitelné i v této věci a na který v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud k povaze a předpokladům odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, formuloval následující závěry:
1/ Odpovědnost osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možnosti dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (průkazem, že jejich zavinění není dáno).
2/ Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle §3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky
3/ Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v §3 ZKV nemůže uspět, (není dán znak protiprávnosti) nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
Napadené rozhodnutí z těchto závěrů vychází, přičemž zbývá prověřit, zda skutkový stav věci dovoloval uzavřít, že v rozsahu přisouzené částky byly splněny též všechny znaky obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu.
K základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědností za škodu patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. vedle R 33/2008 např. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
1/ Porušení právní povinnosti.
Ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 ZKV stíhá dlužníka povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na jeho majetek také tehdy, jde-li (jako v této věci) o dlužníka - právnickou osobu. V případě dlužníka - právnické osoby v likvidaci, se tato povinnost pojí jen s úpadkem ve formě předlužení (§1 odst. 3 ZKV), ostatní dlužníci podléhající této úpravě jsou povinni podat návrh na prohlášení konkursu i při úpadku ve formě platební neschopnosti (§1 odst. 2 ZKV).
Přitom se tak má stát bez zbytečného odkladu poté, co dlužník zjistí (nebo by při řádné péči o svůj majetek měl zjistit), že je v úpadku (srov. opět R 33/2008).
Mezi podáním, jímž povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek plní dlužník (dle §3 odst. 1 ZKV) a podáním, jímž tuto povinnost plní (za sebe) osoby uvedené v §3 odst. 2 ZKV, z formálního i obsahového hlediska není rozdílu; v obou případech se návrh na prohlášení konkursu podává jménem dlužníka (srov. shodně opět R 33/2008).Pojmenovává-li tedy ustanovení §3 odst. 2 ZKV statutární orgány právnické osoby, která není v likvidaci, jako osoby, jež stíhá povinnost podle §3 odst. 1 ZKV vedle dlužníka, pak tím není vyjádřeno nic jiného než záměr učinit tyto osoby osobně odpovědnými za majetkovou újmu způsobenou dlužníkovým věřitelům porušením této povinnosti.
Zbývá dodat, že u představenstva akciové společnosti coby jejího kolektivního statutárního orgánu stíhá povinnost podat (jménem akciové společnosti) návrh na prohlášení konkursu na majetek akciové společnosti podle ustanovení §3 odst. 2 ZKV i každého člena představenstva (bez zřetele k tomu, zda je v intencích §191 odst. 1 věty třetí obch. zák. oprávněn jednat jménem akciové společnosti). V tomto směru je tedy závěr, že povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti stíhala (při splnění dalších předpokladů mohla stíhat) právě žalované, správný.
Požadavek osvědčení úpadku akciové společnosti (prohlášením konkursu na její majetek) coby znaku protiprávnosti jednání žalovaných byl v dané věci též naplněn (ve shodě s R 33/2008).
Dovolatelé se rovněž mýlí, jestliže z toho, že jim v rozhodné době nebyly známy údaje o hospodářském stavu pozdějším úpadkyně (o tom, že pozdější úpadkyně byla v úpadku), bez dalšího usuzují na nedostatek znaku protiprávnosti. Podle skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, byl pro závěr, že pozdější úpadkyně se ocitla ve stavu úpadku, pro který měla podat návrh na konkurs, rozhodný hospodářský výsledek pozdější úpadkyně za rok 2000 (sami dovolatelé připouštějí, že úpadkyně k 31. prosinci 2000 v úpadku byla /bráníce se současně tím, že to pro ně nebylo seznatelné/). Bez zřetele k datu konání valné hromady pozdější úpadkyně, na které měla být projednána řádná účetní závěrka za rok 2000 (30. června 2001), lze v této souvislosti obecně uzavřít, že při náležité péči o svůj majetek by řádně fungující akciová společnost měla zjistit stav svého úpadku dříve než s pěti či šesti měsíčním zpožděním. K 19. červnu 2001 tedy bylo možné jednoznačně uzavřít, že povinnost podat „bez zbytečného odkladu“ návrh na prohlášení konkursu již porušena byla.
2/ Vznik škody.
Závěry odvolacího soudu o vzniku (skutečné) škody odpovídají závěrům obsaženým v R 33/2008, včetně přiléhavého snížení požadovaného plnění o částku, která se žalobkyni na úhradu její pohledávky dostala při rozvrhu z konkursní podstaty úpadkyně.
3/ Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.
Mezi protiprávním úkonem a škodou musí existovat vztah příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) v případě odpovědnosti osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV za škodu způsobenou dlužníkovým věřitelům tím, že jménem dlužníka nepodaly bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jde, vznikla-li škoda následkem porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, tedy, je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by nedošlo (srov. opět shodně R 33/2008). Také s takto formulovanými závěry o povaze příčinné souvislosti ve vazbě na úpravu obsaženou v §3 ZKV je napadené rozhodnutí v souladu.
4/ Zavinění
Zavinění způsobené škody osobami uvedenými v §3 odst. 2 ZKV je ve formě nedbalosti nevědomé tamtéž presumováno. Povinnost tvrdit a prokazovat (v intencích §3 odst. 2 věty druhé části věty před středníkem ZKV), že škodu nezavinili, tedy stíhala žalované. Skutkové závěry, z nichž vychází napadené rozhodnutí, pak i podle Nejvyššího soudu potvrzují úsudek odvolacího soudu, že žalovaní, to že vznik škody nezavinili, neprokázali.
Ustanovení §192 odst. 1 obch. zák. v podobě platné k 31. prosinci 2000, stejně jako ve znění účinném k 30. červnu 2001, vychází z toho, že představenstvo akciové společnosti je tím, kdo předkládá valné hromadě ke schválení řádnou (podle znění k 31. prosinci 2000 „roční“) účetní závěrku. Tamtéž se praví, že tato závěrka nebo vybrané údaje z ní s uvedením doby a místa, v němž je účetní závěrka (podle znění k 31. prosinci 2000 „roční účetní závěrka“) k nahlédnutí pro akcionáře, se zasílají akcionářům majícím akcie na jméno nejméně 30 dnů před valnou hromadou. Vydala-li společnost akcie na majitele, hlavní údaje této účetní závěrky se v téže lhůtě uveřejní způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady s uvedením doby a místa, v němž je účetní závěrka k nahlédnutí pro akcionáře společnosti.
Povinnost, aby (roční) účetní závěrka byla ve stanovené době k dispozici akcionářům (lhostejno, zda s akciemi na jméno /jako tomu bylo u pozdější úpadkyně/ nebo na majitele) se u valné hromady pozdější úpadkyně konané 30. června 2001 váže k 31. květnu 2001. Tvrdí-li proto dovolatelé, že se s účetní závěrkou za rok 2000, která měla být od 31. května 2001 k dispozici (představenstvem zpřístupněna) akcionářům, seznámili až na valné hromadě 30. června 2001 (a její obsah neznali při podpisu smlouvy o dílo 19. června 2001), pak tím jen potvrzují, že nekonali v souladu s §192 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění.
Teto závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Pro úplnost (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud doplňuje, že uvádějí-li dovolatelé v dovolání, že např. s účetní závěrkou za rok 1999 se seznámili až v prosinci 2000, pak tím jen dodávají další argumenty potvrzující správnost závěru, že své povinnosti členů představenstva akciové společnosti neplnili tak, jak měli.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224, §142 odst. 1 (co do zamítnutí) a §146 odst. 3 (co od odmítnutí) o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo zčásti odmítnuto zčásti s ním dovolatelé neuspěli věcně, jakož i tím, že u žalobkyně žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu