ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3376.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3376/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně KORADO, a. s., se sídlem v České Třebové, Bratří Hubálků 869, PSČ 560 02, identifikační číslo 25 25 58 43, zastoupené JUDr. Petrem Kotrlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. B. B. , zastoupenému Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Liborova 405/14, PSČ 169 00, o zaplacení 5,920.054,50 Kč, vedené u Městského osudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 53/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 363/2008 – 397, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 363/2008 – 397 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2008, č. j. 22 Cm 53/2004 – 358, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2008, č. j. 22 Cm 53/2004 – 358, kterým tento soud uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 5,920.054,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 14. listopadu 2003 do zaplacení.
Odvolací soud vycházel z toho, že:
1. Žalovaný byl od 1. září 1996 do 30. srpna 2000 místopředsedou představenstva žalobkyně a od 30. srpna 2000 do 28. června 2002 byl členem její dozorčí rady; od 1. ledna 1993 do 30. srpna 2002 byl jejím obchodním ředitelem.
2. Žalobkyně založila v Bulharsku dceřinou společnost KORADO Bulgaria (dále jen „dceřiná společnost“) a žalovaný byl od 29. května 1998 do 9. července 2002 členem její dozorčí rady.
3. Žalovaný založil v Turecku společnost KORADO RADYATÖR SANAYI (dále jen „KORADO Turecko“), jejímž je většinovým společníkem; k založení této společnosti žalobkyně neudělila souhlas.
4. Společnost KORADO Turecko odebrala od dceřiné společnosti zboží v hodnotě 184.626,67 EUR, za které do dne podání žaloby nezaplatila.
5. Žalobkyně žalovanému zakázala realizaci dalších dodávek do Turecka, ten zákazu neuposlechl a společnosti KORADO Turecko odkládal splatnost dluhů, které měla u dceřiné společnosti.
6. Žalobkyně z důvodu problémů vzniklých dceřiné společnosti v souvislosti s nezaplacením pohledávky za KORADO Turecko od dceřinné společnosti pohledávku odkoupila za její nominální hodnotu, tj. 184.626,67 EUR.
7. Žalobkyně musela k pohledávce za společností KORADO Turecko vytvořit opravnou položku, přičemž náklady, které vynaložila na odkoupení pohledávky, by nemusela vynaložit, nebýt porušení povinnosti společností KORADO Turecko.
8. Žalobkyně tvrdí, že jí popsaným jednáním vznikla škoda, přičemž žalovaný porušil povinnost člena představenstva a dozorčí rady jednat s péčí řádného hospodáře a porušil i zákaz konkurence.
Odvolací soud (poté, co zčásti opakoval dokazování čtením překladů fotokopií listin), přitakal závěru soudu prvního stupně, dle něhož bylo v řízení prokázáno porušení povinností žalovaného, daných ustanovením §194 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), i ve spojení s §200 odst. 3 obch. zák. pro člena představenstva a dozorčí rady akciové společnosti a povinnosti vyplývající z funkce obchodního ředitele této společnosti, jednáním v rozsudku soudu prvního stupně popsaným.
Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný jednal v rozporu s pokyny žalobkyně a dceřinou společnost řídil způsobem, vedoucím ke zhoršení jejího hospodářského výsledku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vycházel z toho, že žalobkyně byla povinna jako osoba ovládající ve vztahu k dceřiné společnosti jako k osobě ovládané (aniž by byla uzavřena ovládací smlouva), postupovat podle ustanovení §66a odst. 8 obch. zák. a uhradit ovládané osobě újmu, která jí vznikla vlivem žalobkyně, když dceřiná společnost na základě pokynů žalobkyně (konkrétně žalovaného) vstupovala do nevýhodných smluvních vztahů se společností KORADO Turecko a nedomáhala se řádně zaplacení pohledávek vůči této společnosti. Přitom podle odvolacího soudu není rozhodující, že žalobkyně reparovala dceřiné společnosti vzniklou újmu formou převzetí její pohledávky vůči společnosti KORADO Turecko a následným zápočtem vzájemných pohledávek a závazků.
Žalobkyně se stala majitelkou pohledávky vůči společnosti KORADO Turecko a náhrada újmy dceřiné společnosti mohla být škodou žalobkyně pouze za předpokladu, že je pohledávka za společností KORADO Turecko zcela nedobytná, a to i v budoucnu. Z provedeného dokazování odvolací soud tuto skutečnost postavil najisto, protože z předložených listin měl za nepochybné, že pohledávka vůči společnosti KORADO Turecko vymahatelná není. Potvrzuje to jak vyjádření „exekučního ředitelství Turecké republiky“, v němž se konstatuje, že společnost KORADO Turecko nemá žádný majetek a dále rovněž dopis společnosti, zastupující žalobkyni. V řízení tak byla prokázána existence všech zákonných předpokladů k odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni, uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho důvodu odkázal na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jehož prostřednictví namítá nesprávné právní posouzení věci a rozpor s hmotným právem.
Dovolatel poměrně obsáhle rekapituluje skutkový děj. Podrobuje kritice závěr odvolacího soudu ohledně jeho odpovědnosti podle §194 odst. 5 obch. zák., když tvrdí, že jako člen statutárního orgánu odpovídal jen do 11. října 2000, přičemž spolu s ním takto odpovídali i další členové představenstva. V tomto období přitom byla uzavřena pouze jediná smlouva s dceřinou společností žalobkyně (27. prosince 1999).
Zpochybňuje i vznik majetkové újmy na straně dceřiné společnosti, přičemž namítá, že v řízení nebylo rozhodně prokázáno, jak velká a zda vůbec vznikla této společnosti majetková újma a v jakém období. Podle dovolatele tak nemohla být prokázána ani příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem údajné újmy. Konstatuje, že právní úprava vztahů mezi ovládající a ovládanou osobou začleněná do §66a obch. zák. je účinná až od 1. ledna 2001, tedy až po době, kdy přestal být členem představenstva žalobkyně. Totéž platí i pro úpravu „obrácení důkazního břemene“ ohledně odpovědnosti člena představenstva.
K závěru odvolacího soudu, dle něhož dovolatel nezabránil uzavření smlouvy mezi společností KORADO Turecko a dceřinou společností a tak vzniku škody, namítá, že:
- k případnému vymáhání nároku z takového porušení je aktivně legitimována výhradně dceřiná společnost, nikoli žalobkyně; samotné žalobkyni by z takového porušení žádná škoda nevznikla,
- obě společnosti spolu obchodovaly dlouhodobě, smluvní vztahy byly bez problémů,
- ke vzniku dluhu došlo v důsledku nepředvídatelného ekonomického krachu v Turecku a s tím související změny kursu. Z obecně dostupných právních názorů lze mít dle odvolatele za prokázané, že „funkcionáři“ kapitálových společností neodpovídají za výsledek své činnosti, ale za její řádný výkon, to je, zda postupovali s náležitou péčí. Nadto, pro posouzení následků porušení povinností dané statutárním orgánům v ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. zákon výslovně stanoví solidární odpovědnost všech členů statutárních orgánů, pro tento případ všech členů statutárního orgánu žalobkyně.
A konečně dovolatel shrnuje, že v projednávané věci žalobkyně neprokázala existenci základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle obecné úpravy v obchodním zákoníku (protiprávnost, vznik škody a příčinnou souvislost mezi protiprávností a vznikem škody). Žalobkyně nejen, že neprokázala vznik škody, ale dokonce pro to nepodala ani žádná skutková tvrzení. Dovolatel zdůrazňuje, že „nákup pohledávky“ nepředstavuje vznik škody, přičemž škoda nebyla „bezprostředním, převažujícím a vůbec kauzálním následkem protiprávnosti jako příčiny“. Nadto zde dle mínění dovolatele existují okolnosti vylučující odpovědnost, tedy překážky, jež nastaly nezávisle na jeho vůli, bránící mu ve splnění povinnosti a u nichž nelze rozumně předpokládat, že by jako povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátil nebo překonal a v době vzniku závazku tuto překážku nemohl předvídat, a tou je ekonomický krach v Turecku.
Závěrem podrobuje kritice postup soudů obou stupňů, které se nevyjádřily k jím vznesené námitce promlčení nároku. Pro případ náhrady škody platí dle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. dvouletá promlčecí lhůta. V projednávané věci ji lze počítat ode dne, kdy k žalobkyní tvrzeným porušením došlo – uzavření kontraktů, konkurence – což bylo v roce 2000. Pokud tedy žaloba byla podána v roce 2003, uplatňuje dovolatel námitku promlčení.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání podrobně argumentuje ve prospěch nepřípustnosti a nedůvodnosti dovolání a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že žalovaný jako člen představenstva, člen dozorčí rady a obchodní ředitel žalobkyně porušil povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře „jednáním v rozsudku soudu prvního stupně popsaným. Zejména …. jednal v rozporu s pokyny žalobkyně a dceřinou společnost řídil způsobem, vedoucím ke zhoršení jejího hospodářského výsledku.“ Soud prvního stupně pak k porušení právní povinnosti žalovaným uvedl, že „z titulu svého postavení odpovídal za obchodní vedení žalobkyně a její dceřiné společnosti a že udělil pokyny k uzavření kupních smluv na základě kterých bylo do společnosti KORADO Turecko opakovaně dodáno zboží za celkovou částku 5,920.054,50 Kč, a to v rozporu s příkazy příslušných orgánů žalobkyně. Cena tohoto zboží nebyla ze strany KORADO Turecko uhrazena a listinnými důkazy bylo prokázáno, že tato společnost je nedobytná. Místo aby žalovaný minimalizoval další ztráty, udělil pokyny k posunutí splatnosti dlužných faktur a nechal do Turecka dodávat další dodávky zboží.“
K tomu dovolací soud uzavírá, že povinnost péče řádného hospodáře (před 1. lednem 2001 náležité péče) ve smyslu ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. resp. podle ustanovení §200 odst. 3 obch. zák. se vztahuje pouze na členy představenstva a na členy dozorčí rady, pouze oni jsou také podrobeni odpovědnosti podle citovaného ustanovení. Uvedený závěr odvolacího soudu lze proto na žalovaného vztáhnout nanejvýš za období, kdy byl členem představenstva žalobkyně. V období, kdy členem představenstva nebyl a byl pouze zaměstnancem společnosti v postavení obchodního ředitele, se na něj – co do povinností při výkonu této funkce a odpovědnosti za porušení této povinnosti – vztahovala příslušná ustanovení zákoníku práce.
Je sice pravdou, že v době, kdy byl členem dozorčí rady dceřiné společnosti, se na žalovaného ustanovení §200 odst. 3 a §194 odst. 5 obch. zák. ve vztahu k této společnosti vztahovalo, z titulu této funkce mu však nepříslušelo obchodní vedení dceřiné společnosti a odpovídal proto pouze za porušení povinností, které měl jako člen její dozorčí rady.
Odvolací soud dále bez dalšího uzavřel, že shora uvedeným postupem vznikla dceřiné společnosti škoda, aniž se zabýval příčinnou souvislostí mezi tvrzeným porušením povinností žalovaného a vznikem škody dceřiné společnosti. Přitom právě na existenci této příčinné souvislosti může být založena nejen odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou dceřiné společnosti, ale i jeho případná odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni. Pouze tehdy, vznikla-li dceřiné společnosti škoda v příčinné souvislosti s tím, že žalobkyně porušila povinnost nevyužívat svého vlivu k tomu, aby prosadila uzavření smlouvy či přijala jiná opatření, u nichž může ovládané osobě vzniknout majetková újma, ve smyslu ustanovení §66a odst. 8 obch. zák. (což musí být v řízení prokázáno), mohla totiž vzniknout žalobkyni povinnost vzniklou újmu reparovat.
Odvolací soud považoval příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzenou škodou za prokázanou, aniž posoudil, zda smlouvy uzavírané mezi dceřinou společností a KORADO Turecko byly (v době svého uzavření) skutečně pro dceřinou společnost nevýhodné, či zda s přihlédnutím k okolnostem známým v době uzavření smluv bylo možno očekávat, že KORADO Turecko závazky z uzavíraných smluv nesplní. Nevzal tak v potaz všechny okolnosti významné pro posouzení příčinné souvislosti a jeho právní posouzení je tak neúplné, a tudíž i nesprávné. Navíc na vztah mezi žalobkyní a dceřinou společností aplikoval bez dalšího ustanovení §66a odst. 8 obch. zák., aniž se zabýval tím, že část obchodů mezi dceřinou společností a KORADO Turecko byla uskutečněna v roce 2000, tedy před začleněním uvedeného ustanovení do obchodního zákoníku, a aniž posoudil, zda se (s ohledem na sídlo dceřiné společnosti) vztah mezi žalobkyní a dceřinou společností vůbec řídí českým právním řádem.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud postavil povinnost a odpovědnost žalovaného za dobu, po kterou byl ve funkci obchodního ředitele, na roveň povinnostem a odpovědnosti statutárního orgánu, je jeho právní posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Neposoudil-li pak odvolací soud, zda byla škoda vzniklá dceřiné společnosti bezprostředním důsledkem porušení povinnosti žalovaného, je jeho právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné. A konečně je neúplné i posouzení možnosti, případně rozsahu aplikace ustanovení §66a odst. 8 obch. zák. na projednávanou věc.
Odvolací soud pochybil i tím, že se nevypořádal s dovolatelem vznesenou námitkou promlčení uplatněného nároku a s námitkou solidární odpovědnosti členů představenstva.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, resp. úplné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu