ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4020.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4020/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K ., proti žalovanému Ing. M. Š ., o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 11/1999, o dovolání žalobce ze dne 9. prosince 2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2002, č. j. 4 Cmo 266/2000-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. listopadu 1999, č. j. 50 Cm 11/99-21, Městský soudu v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhala zaplacení miliónové náhrady škody (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalobce k úhradě soudního poplatku ze žaloby (bod III. výroku).
Usnesením ze dne 3. července 2000, č. j. 50 Cm 11/99-47, pak Městský soud v Praze nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem z 22. února 2002 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok), zamítl žalobcův návrh na připuštění dovolání (třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Žalobce podal proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání. Učinil tak podáním datovaným 26. dubna 2002 (č. l. 76-78), podaným na poštu k přepravě téhož dne (srov. obálku č. l. 79).
Dovolací řízení o tomto žalobcově dovolání Nejvyšší soud zastavil usnesením ze dne 29. října 2008, č. j. 29 Cdo 4364/2008-178, pro neodstranění nedostatku povinného zastoupení dovolatele, poukazuje v důvodech svého usnesení mimo jiné na to, že dovolatel neodstranil nedostatek této podmínky dovolacího řízení ani v patnáctidenní lhůtě k tomu určené naposledy v unesení soudu prvního stupně ze dne 21. srpna 2008, č. j. 50 Cm 11/99-174 (které dle doručenky u č. l. 174 převzal 2. září 2008), ani později, přes poučení o následcích nečinnosti. Usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno dovolateli (jeho zástupci s procesní plnou mocí) 21. ledna 2009 (srov. doručenku u č. l. 178 p. v.) a téhož dne také nabylo právní moci.
Ze spisu je dále patrno, že v mezidobí (po rozhodnutí Nejvyššího soudu a poté, co soud prvního stupně zahájil proces doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovolatel (již zastoupen advokátem) napadl rozsudek odvolacího soudu ve stejném rozsahu i podáním datovaným 5. prosince 2008, podaným u soudu prvního stupně osobně 9. prosince 2008 a označeným opět jako dovolání (srov. č. l. 181-189).
Toto dovolání odmítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2008, č. j. 50 Cm 11/99-190, jako opožděné, odkazuje na ustanovení §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobce (založeném především na jeho argumentu, že dovolání podal již 26. dubna 2002, tedy včas) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. května 2009, č. j. 4 Cmo 129/2009-211, zrušil usnesení ze dne 16. prosince 2008 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem, že (toto) žalobcovo dovolání je opožděné, poukazuje na to, že dovoláním napadený rozsudek byl žalobci doručen až 5. října 2005 a dovolání žalobce podal již 26. dubna 2002. Dále odvolací soud upozornil na skutečnost, která vyšla najevo až v průběhu řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze 16. prosince 2008, totiž na to, že žalobce na výzvu soudu prvního stupně k odstranění nedostatku povinného zastoupení dovolatele ze dne 21. srpna 2008 reagoval žádostí o poskytnutí dodatečné lhůty, datovanou 16. září 2008 a podanou u soudu prvního stupně osobně 22. září 2008 (originál tohoto podání, jenž je nyní žurnalizován na č. l. 206 a 207 spisu, byl do procesního spisu založen až 1. dubna 2009). Dodal dále, že by soud prvního stupně měl i nyní o žádosti o prodloužení lhůty rozhodnout.
Usnesením ze dne 21. srpna 2009, č. j. 50 Cm 11/99-216, doručeným dovolateli (jeho zástupci s procesní plnou mocí) 28. srpna 2009 (srov. doručenku u č. l. 218) pak Městský soud v Praze zamítl žalobcovu žádost ze dne 16. září 2008, o prodloužení lhůty k odstranění nedostatku povinného zastoupení dovolatele.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že postup soudů nižších stupňů při posouzení včasnosti žalobcova dovolání ve vztahu k jeho podání z 9. prosince 2008 byl zjevně nesprávný a jakékoli úvahy odvolacího soudu zformulované na základě takového postupu v usnesení ze dne 19. května 2009 jsou bezcenné a nemístné.
Jak soud prvního stupně (v usnesení ze 16. prosince 2008) tak odvolací soud (v usnesení z 19. května 2009) vycházely z toho, že soud prvního stupně měl právo rozhodnout o odmítnutí dovolání pro opožděnost na základě ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř. a tudíž, že odvolací soud mohl v mezích podaného odvolání proti usnesení vydanému podle označeného ustanovení řešit otázku včasnosti dovolání meritorně. Tak tomu ovšem není.
Podle bodu 15. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (…) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000).
Dle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu (…) vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000).
V této věci rozhodl odvolací soud rozsudkem z 22. února 2002 o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 24. listopadu 1999 a proti usnesení soudu prvního stupně z 3. července 2000, přičemž v důvodech rozsudku skutečnost, že v souladu s výše označeným bodem 15. přechodných ustanovení jedná a rozhoduje podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000, výslovně zmínil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 22. února 2002 tak má (musí) být rovněž projednáno a o něm rozhodnuto podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000. Občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 pak neobsahoval úpravu obdobnou té, jež od 1. ledna 2001 dovoluje v §208 odst. 1 předsedovi senátu soudu prvního stupně odmítnout opožděné odvolání a jež mu od uvedeného data prostřednictvím §241b odst. 1 přiznává totéž oprávnění i pro opožděná dovolání. Soudem výlučně a jedině oprávněným posoudit včasnost dovolání byl (je) podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000, pouze Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Uvedená skutečnost měla být soudům nižších stupňů při přijetí usnesení ze 16. prosince 2008 a 19. května 2009 známa již proto, že v té době již bylo součástí spisového materiálu usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení z 29. října 2008, v jehož druhém odstavci odůvodnění je závěr o nutnosti aplikace občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000, jednoznačně zformulován a zdůvodněn poukazem na obě výše citovaná přechodná ustanovení.
S přihlédnutím k požadavku na užití ustanovení občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000, platí pro včasnost dovolání úprava obsažená v tehdejším znění §240 o. s. ř. Dovolání v této věci tak mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000). K tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 25, ročníku 2002, části I., pod pořadovým číslem 20.
Z obsahu spisu se pak podává, že dovoláním napadený rozsudek byl doručen žalobci 5. října 2005 (srov. doručenku u č. l. 64a); zástupci žalovaného s procesní plnou mocí byl rozsudek uložen na poště 4. října 2005, s účinky doručení 14. října 2005 a osobně si ji pak vyzvedl 18. října 2005 (srov. doručenku u č. l. 107 p. v.). Rozsudek tudíž nabyl právní moci 14. října 2005 a posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byl 14. listopad 2005 (pondělí).
Podání dovolatele z 9. prosince 2008 je možno pojmout (posuzováno z obsahového hlediska, jež je určující) dvojím způsobem; buď jako doplnění dovolání podaného (včas) 26. dubna 2002, nebo jako samostatné (nově podané a v pořadí druhé) dovolání žalobce proti témuž rozhodnutí.
Kdyby podání z 9. prosince 2008 mělo být pokládáno za doplnění včasného dovolání z 26. dubna 2002, pak by nebylo o čem v dovolacím řízení rozhodovat, neboť o dovolání z 26. dubna 2002 již Nejvyšší soud rozhodl usnesením z 29. října 2008, přičemž je samozřejmé, že v říjnu 2008 nemohl dovolací soud přihlížet k obsahu doplňujícího podání sepsaného až v prosinci 2008; po vydání usnesení z 29. října 2008 jsou již jakákoli doplnění podání z 26. dubna 2002, které bylo tímto usnesením vypořádáno (tak, že dovolací řízení o tomto podání bylo zastaveno), pro věc bez významu.
Za této situace, trvá-li dovolatel (jak patrno ze spisu) na tom, aby Nejvyšší soud rozhodl o podání z 9. prosince 2008, může Nejvyšší soud jakékoli rozhodnutí o tomto podání přijmout jen s vědomím, že jde o samostatné (nové) dovolání žalobce podané poté, co řízení o žalobcově původním (prvním) dovolání z 26. dubna 2002 bylo ukončeno usnesením Nejvyššího soudu z 29. října 2008.
Meritornímu projednání dovolání z 9. prosince 2008 pak brání skutečnost, že ve světle závěrů rozvedených výše jde o dovolání zjevně opožděné (podané více než tři roky poté, co rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci). Proto Nejvyšší soud toto (druhé) dovolání odmítl podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, tedy tím, že dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu