ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4578.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4578/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobce M. K ., zastoupeného JUDr. Rostislavem Neuvirtem, advokátem, se sídlem v Ostravě, třída 28. října 108, PSČ 702 00, proti žalované JUDr. E. J ., advokátce , se sídlem ve Frýdku - Místku, Farní 19, PSČ 738 01, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně PETTY, spol. s r. o. „v likvidaci“, identifikační číslo 47977825, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 174/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2008, č. j. 6 Cmo 36/2007-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudek ze dne 7. června 2007, č. j. 32 Cm 174/2002-74, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o vyloučení domu číslo popisné 473 na pozemku parc. číslo 186/4 zapsaného na listu vlastnictví číslo 365 pro obec a katastrální území Stará Ves nad Ondřejnicí u Katastrálního úřadu Frýdek - Místek (dále jen „rodinný dům“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně PETTY, spol. s r. o. „v likvidaci“.
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozsudek (ze dne 8. července 2004, č. j. 32 Cm 174/2002-30), jímž Krajský soud v Ostravě vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně rodinný dům a pozemek parc. číslo 186/4 (zapsaný na listu vlastnictví číslo 165 pro obec a katastrální území Stará Ves nad Ondřejnicí u Katastrálního úřadu Frýdek - Místek), odvolací soud rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 3 Cmo 173/2004-49, v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o vyloučení pozemku parc. číslo 186/4, potvrdil, a ve zbytku jej zrušil.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost jako věřitelka (dále jen „banka“) a pozdější úpadkyně jako dlužnice uzavřely dne 12. ledna 1994 smlouvu o úvěru číslo 208291001, na jejímž základě poskytla banka úpadkyni úvěr ve výši 2,300.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“).
2) Banka jako zástavní věřitelka a žalobce jako zástavní dlužník uzavřeli dne 9. února 1994 smlouvu o zřízení zástavního práva, jíž bylo zřízeno zástavní právo ke spornému domu k zajištění pohledávky banky ze smlouvy o úvěru (dále jen „zástavní smlouva“). Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí.
3) Na majetek úpadkyně byl (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2001, sp. zn. 36 K 33/2001) prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena žalovaná.
4) Pohledávka ze smlouvy o úvěru nebyla splacena.
5) Žalovaná vyzvala žalobce, aby ve lhůtě 30 dnů vyplatil ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo složil cenu zástavy; žalobce výzvě nevyhověl.
6) Žalovaná sepsala rodinný dům do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že rodinný dům byl pojat do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně v souladu s ustanovením §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
Zástavní smlouvu odvolací soud posoudil jako platný právní úkon, v němž jsou určitým a nezaměnitelným způsobem identifikovány jak smluvní strany, tak i zástava a zajišťovaná pohledávka. Důvodnou neshledal ani námitku žalobce, podle níž v důsledku nesplnění podmínky zakotvené v bodu 15 úvěrové smlouvy není tato smlouva účinná, přitakávaje závěru soudu prvního stupně, že uvedené ujednání (jež vázalo vznik povinnosti banky poskytnout úvěr na „registraci“ zástavních smluv) sloužilo k ochraně banky; skutečnost, že banka poskytla úvěr dříve, než bylo zástavní právo zřízeno, nemá na platnost a účinnost smlouvy o úvěru vliv.
Konečně tvrzeními žalobce, podle kterých je zástavní smlouva neplatná, neboť ji žalobce uzavřel v omylu vyvolaném úpadkyní, jež v rozporu s dobrými mravy sjednala a žalobci zatajila dodatky číslo 1 a 2 ke smlouvě o úvěru, se odvolací soud nezabýval, maje je za uplatněná v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že bylo-li ve smlouvě o úvěru „stanoveno, že podmínkou pro poskytnutí peněžních prostředků z úvěru je předložení zaregistrovaných smluv o zřízení zástavního práva, pak bez takto naplněné podmínky neměl poskytovatel úvěru peněžní prostředky úpadkyni poskytnout bez ohledu na platnost či neplatnost úvěrové smlouvy“. Zdůrazňuje, že „dodržení takovéto podmínky má zásadní vliv na platnost nebo neplatnost právního úkonu“.
Odvolací soud dále „pominul, že jednou z podmínek platnosti právního úkonu týkajícího se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva musí být, že úkon je určitý a srozumitelný a hlavně, že splňuje požadavky obecně závazných právních předpisů, v tomto případě podmínky uvedené v ustanovení §5 odst. 1 zákona číslo 265/1992 Sb., které zástavní smlouva neobsahovala“.
Konečně dovolatel namítá, že při dodržení sjednaných podmínek by nemohlo dojít k tomu, že ve dnech 19. ledna 1994 a 21. ledna 1994 byly uzavřeny bez jeho „vědomí a účasti“ dodatky ke smlouvě o úvěru, které z něj „učinily jediného ručitele za celý poskytnutý úvěr“. Existence těchto dodatků mu byla „záměrně zatajena“ a dovolatel byl „tímto jednáním uveden v omyl, ve kterém následně jednal a uzavřel zástavní smlouvu“. Odvolací soud měl proto posoudit zástavní smlouvu v souladu s ustanovením §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jako neplatnou, neboť ji dovolatel uzavřel „v omylu, jenž zcela nepochybně a záměrně vyvolala úpadkyně“.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434). S přihlédnutím k ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy , tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Nesprávnost dovolatelova názoru, podle něhož (tvrzené) porušení smlouvy o úvěru bankou (tím, že měla poskytnout úpadkyni úvěr dříve, než k tomu byla dle bodu 15 smlouvy o úvěru povinna) způsobuje neplatnost smlouvy o úvěru, je zjevná. Důsledkem porušení smluvní povinnosti není samozřejmě neplatnost dotčené smlouvy, ale vznik sekundárních právních povinností - dle okolností případu odpovědnosti za vady, prodlení či škodu (srov. k tomu ostatně již usnesení Nejvyššího soudu z 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1595/2005 a z 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Shodně s odvolacím soudem pak ani Nejvyšší soud - při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84) - nemá žádné pochybnosti o tom, že zástava (rodinný dům) byla v zástavní smlouvě identifikována způsobem, který ji činí nezaměnitelnou s jinou nemovitostí, přičemž na jeho neurčitost nelze usuzovat ani co do (ne)uvedení pozemku, na němž se rodinný dům nachází. I bez uvedení tohoto pozemku je zcela zřejmé, o jakou budovu se jedná (ostatně dovolatel ani netvrdí, že by v důsledku - dle jeho názoru nedostatečné - identifikace zástavy mohl být zastavovaný rodinný dům zaměněn s jinou nemovitostí). K tomu srov. dále co do identifikace zástavy např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005, jenž je veřejnosti opět k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Námitky neplatnosti zástavní smlouvy pro omyl a rozpor s dobrými mravy pak nejsou způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu již proto, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se těmito námitkami nemůže zabývat, neboť byly uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř., dovolatel nezpochybňuje a dovolacímu soudu tudíž jeho přezkum otevřen není (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a úspěšné žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu