ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.48.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 48/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo 45 31 70 54, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 81.881,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 58/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2008, č. j. 68 Co 390/2008-44, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2008, č. j. 68 Co 390/2008-44, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 7. května 2008, č. j. 18 C 58/2008-26, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 81.881,05 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – vyšel z toho, že:
1) Dne 19. července 2001 uzavřely Komerční banka, a. s. (dále jen „banka“) a PK-Product, s. r. o. (dále jen „společnost“) smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu č. 861000150257/0100 (dále jen „smlouva o běžném účtu“).
2) Usnesením ze dne 15. listopadu 2001, č. j. 27 K 26/2001-232, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek KRAS - HAKA s. r. o. (dále jen „úpadkyně“) a správkyní její konkursní podstaty ustavil JUDr. M. H..
3) Správkyně konkursní podstaty podáním ze dne 5. února 2002 požádala banku o vydání finančních prostředků na běžném účtu ve výši 859.841,31 Kč s tím, že pohledávku společnosti vůči bance sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty.
4) Dne 19. dubna 2004 byl bance doručen exekuční příkaz „na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníků na účtech vedených u bank“ vydaný Finančním úřadem pro Prahu 9, č. j. 112735/04/009941/6593 (dále jen „exekuční příkaz“), jímž bylo bance přikázáno, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu z účtu daňového dlužníka (společnosti) do částky 83.666,- Kč nevyplácela peněžní prostředky, neprováděla na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládala a dne, který následuje po doručení vyrozumění, že exekuční příkaz nabyl právní moci, provedla odepsání prostředků společnosti z běžného účtu až do výše shora uvedené částky a vyplatila je správci daně; uvědomění o právní moci exekučního příkazu bylo bance doručeno 17. září 2004.
5) Na základě exekučního příkazu dne 18. března 2005 byla z účtu společnosti odepsána částka 81.881,05 Kč a tato byla převedena na účet správce daně (Finančního úřadu pro Prahu 9).
6) Pravomocným rozsudkem ze dne 4. října 2007, č. j. 5 Cmo 213/2007-188, Vrchní soud v Praze uložil bance zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně částku 859.838,59 Kč (zahrnující – mimo jiné – i částku 81.881,05 Kč vyplacenou již dříve správci daně), s tím, že provedením exekuce (rozuměj vyplacením částky 81.881,05 Kč správci daně). banka porušila ustanovení §14 a §18 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), tj. porušila „povinnost vydat peněžní prostředky na běžném účtu společnosti do konkursní podstaty úpadkyně“.
7) Banka do konkursní podstaty úpadkyně na základě vykonatelného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uhradila (mimo jiné) i částku 81.881,05 Kč a dopisem ze dne 4. prosince 2007 požádala správce daně o vrácení bezdůvodného obohacení v rozsahu shora uvedené částky.
Odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002 (jde o rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud uzavřel, že vedla-li banka finanční prostředky na účtu společnosti a následně je správci daně vyplatila do rozpočtu žalované na základě exekučního příkazu, „fakticky plnila klientovi“ (rozuměj společnosti) bez právního důvodu a společnosti vzniklo bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nešlo tak o plnění žalované (resp. správci daně), nýbrž o plnění na dluh společnosti, jelikož správci daně byly „finanční prostředky“ vyplaceny „v souvislosti s výkonem správy daně, k jejímuž zaplacení byla společnost povinna“.
Odvolací soud tak shledal závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek, zda „odepsáním vymáhané pohledávky a příslušenství“ z účtu společnosti ve smyslu ustanovení §307 o. s. ř. a jejím vyplacením oprávněné (žalované, respektive správci daně) došlo k plnění oprávněné nebo společnosti a zda v situaci, kdy po soupisu pohledávky společnosti za bankou ze smlouvy o běžném účtu do konkursní podstaty úpadkyně „došlo k odepsání peněžních prostředků ve smyslu ustanovení §307 o. s. ř. a vyplacení odepsaných peněžních prostředků oprávněné“, se bezdůvodně obohatila oprávněná nebo společnost.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zdůrazňuje, že plnila-li „po zahrnutí pohledávky“ společnosti ze smlouvy o běžném účtu do konkursní podstaty úpadkyně na základě exekučního příkazu ve prospěch správce daně, plnila bez právního důvodu a správci daně tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 obč. zák.
Oproti závěrům soudů nižších stupňů akcentuje, že v rozsahu žalované částky plnila žalované a nikoli společnosti. Přitom byla „pouze“ dlužnicí ze smlouvy o běžném účtu a na základě výzvy správkyně konkursní podstaty úpadkyně nedošlo k zániku pohledávky z této smlouvy, když závazkový vztah smlouvou založený i nadále trval. V této souvislosti dovolatelka vznáší výhrady i proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu co do užití pojmu „faktické plnění“.
Jde-li o řešení otázky, kdo se bankou poskytnutým plněním bezdůvodně obohatil (zda správce daně či společnost), shledává dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu rozporným se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000, jakož i v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 969/2002 a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 973/98 (správně 32 Cdo 973/98), podle něhož o aplikaci ustanovení §454 obč. zák. „o tzv. plnění za jiného“, lze uvažovat tehdy, jestliže ten, kdo plnil za jiného, plnil povinnost jiného vědomě, tj. v případě, že mezi osobou, která plnění poskytovala a osobou oprávněnou k přijetí plnění bylo zřejmé, že je plněn určitý závazek jiné (povinné) osoby.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace za správný a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ve znění účinném k datu vydání exekučního příkazu – 13. dubna 2004 a ke dni zaplacení žalované částky bankou správci daně), nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek (odstavec 1). Vymáhání nedoplatku provádí správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován, daňovou exekucí (odstavec 3 věta první). Exekuční titul pro daňovou nebo soudní exekuci je a) vykonatelný výkaz nedoplatků, b) vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění, c) splatná částka zálohy na daň (odstavec 4). Daňová exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu na: a) přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky [odstavec 6 písm. a)]. Pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu (odstavec 7 věta první).
Podle ustanovení §303 odst. 1 o. s. ř. (v témže znění) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze nařídit ohledně pohledávky povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu vedeného v jakékoliv měně u peněžního ústavu působícího v tuzemsku, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ustanovení §304 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal. Nařídí-li soud výkon rozhodnutí na více účtů povinného, uvede v usnesení také pořadí, v jakém z nich bude vymáhaná pohledávka odepsána (odstavec 1). Povinný ztrácí okamžikem, kdy je peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, právo vybrat peněžní prostředky z účtu, použít tyto prostředky k platbám nebo s nimi jinak nakládat, a to do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství (odstavec 3).
Podle ustanovení §306 odst. 1 o. s. ř. nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství na pohledávku povinného z účtu ve výši, v jaké byly na účtu peněžní prostředky v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i na pohledávku z účtu, která vznikla tím, že na účet došly peněžní prostředky dodatečně, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění podle §305; povinnost peněžního ústavu provést opravné zúčtování podle zvláštního zákona a ustanovení §304a tím nejsou dotčeny.
Podle ustanovení §307 o. s. ř. výkon rozhodnutí se provede odepsáním vymáhané pohledávky a jejího příslušenství z účtu a jejím vyplacením oprávněnému (odstavec 1 věta první). Provedením výkonu rozhodnutí se peněžní ústav zprostí v rozsahu plnění vyplaceného oprávněnému své povinnosti vůči povinnému (odstavec 5).
Podle ustanovení §311 o. s. ř. nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu ukládají ustanovení §304 odst. 1 a §307 až §309a, může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když už na účtu povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně.
Podle ustanovení §451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle ustanovení §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
V projednávané věci Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že nadále setrvává na závěrech formulovaných v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 75/2002 a 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Potud opakuje, že oprávnění (nároky) majitele účtu spočívající – obecně vzato – v tom, aby jemu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popř. při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle §303 až §311 o. s. ř. Nařízením výkonu rozhodnutí soud vstupuje do závazkového vztahu mezi majitelem účtu a peněžním ústavem, přikázáním pohledávky z účtu majitel účtu pozbývá svoji pohledávku z účtu až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a peněžní ústav ji vyplatí oprávněnému jako osobě, která přikázáním pohledávky majitele účtu získala právo uspokojit se z peněžních prostředků uložených na jeho účtu (rozuměj získala právo, aby jí peněžní ústav v daném rozsahu pohledávku původně náležející majiteli účtu uhradil).
V poměrech projednávané věci pak není pochyb o tom, že banka na základě exekučního příkazu vydaného správcem daně převedla z účtu společnosti (daňového dlužníka) na účet správce daně částku 81.881,05 Kč. Jelikož následně Vrchní soud v Praze pravomocným rozsudkem ze dne 4. října 2007, č. j. 5 Cmo 213/2007-188, uložil bance zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně (mimo jiné) i shora uvedenou částku (vše s odkazem na závěr, podle něhož banka nemohla provést výkon rozhodnutí na základě exekučního příkazu, jelikož správkyně konkursní podstaty úpadkyně sepsala pohledávku společnosti za bankou z běžného účtu do soupisu majetku konkursní podstaty, pročež jí vznikla povinnost „ušlé plnění“ do konkursní podstaty vrátit) a banka do konkursní podstaty úpadkyně v souladu s tímto rozsudkem plnila, zabýval se Nejvyšší soud dále řešením otázky, zda a jaký vliv mají tyto skutečnosti na již dříve avizovanou platbu bankou ve vztahu ke správci daně.
V této souvislosti prvé řadě neobstojí právní názor dovolatelky, podle něhož v důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadkyně a soupisu pohledávky společnosti za bankou do soupisu majetku konkursní podstaty zanikl (poté, co tyto skutečnosti správkyně konkursní podstaty úpadkyně bance oznámila) právní důvod pro plnění banky ve vztahu ke správci daně. Dovolatelka totiž přehlíží, že v projednávané věci nebyl prohlášen konkurs na majetek majitele účtu (společnosti), nýbrž na majetek úpadkyně (třetí osoby, tvrdící existenci pohledávky za společností).
Jelikož banka plnila na základě exekučního příkazu správci daně v rozsahu nepřevyšujícím pohledávku společnosti (majitele účtu) za bankou z běžného účtu (posuzováno k datu realizovaného plnění), není pochyb o tom, že zde byl dán právní důvod k plnění (potud jde o situaci odlišnou od té, která byla řešena v rozhodnutích ze dne 1. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 4513/2008 a ze dne 18. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, v nichž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v rozsahu, ve kterém plnění banky oprávněnému přesáhlo výši pohledávky povinného za bankou ze smlouvy o běžném účtu, šlo o plnění bez právního důvodu).
K posouzení tak zůstává, zda shora uvedeným plněním zanikla v rozsahu plnění pohledávka oprávněného (správce daně) za povinným (společností) a zda a kdo se v důsledku takového plnění (vzhledem ke skutečnosti, že banka následně v témže rozsahu plnila na základě pravomocného rozhodnutí soudu z titulu úhrady pohledávky společnosti z běžného účtu do konkursní podstaty úpadkyně) bezdůvodně obohatil.
Již ze samotné povahy institutu přikázání pohledávky z (běžného) účtu u peněžního ústavu (§303 až §311 o. s. ř.) je nepochybné, že plní-li banka dle exekučního příkazu, vždy plní „ze svého“ (a nikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a to na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahu realizovaného plnění (limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem) zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za bankou. V takovém případě vždy banka plní a oprávněný plnění přijímá s vědomím, že jde (maximálně však do výše pohledávky z titulu smlouvy o běžném účtu) o plnění na dluh třetí osoby (majitele běžného účtu – povinného dle exekučního příkazu).
Skutečnost, že následně (po realizaci exekučního příkazu bankou) bylo pravomocným rozhodnutím soudu „konstatováno“, že zde byla osoba, které svědčilo ve vztahu k pohledávce společnosti vůči bance ze smlouvy o běžném účtu přednostní právo (jinak řečeno, že banka měla pohledávku společnosti uspokojit nikoli k rukám oprávněného – správce daně, nýbrž ve prospěch třetí osoby), a banka byla zavázána ve prospěch této osoby plnit a svou povinnost splnila, neznamená, že se původní plnění podle exekučního příkazu stalo plněním bez právního důvodu. I za této situace došlo plněním banky oprávněnému (správci daně) k zániku pohledávky oprávněného (správce daně) za povinným (společností), přičemž v tomto rozsahu se bezdůvodně na úkor banky obohatil povinný (společnost), jehož závazek vůči oprávněnému zanikl, a nikoli oprávněný (správce daně); přitom jde o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného ve smyslu ustanovení §454 obč. zák. (k vědomosti banky a oprávněného, že jde o plnění za jiného, bylo-li toto plnění realizováno v rozsahu nepřevyšujícím pohledávku povinného za bankou z běžného účtu – viz argumentace shora).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo (potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé obstojí i přes odlišnou právní kvalifikaci bezdůvodného obohacení) a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu