ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.753.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 753/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) J. T. , a b) L. T. , obou zastoupených JUDr. Michalem Vihanem, advokátem, se sídlem v Teplicích, Školní 2, PSČ 415 00, proti žalovanému Mgr. T. L. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Vodní stavby, a. s., identifikační číslo 45 27 33 75, zastoupenému Mgr. Janem Zachariášem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 89/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2008, č. j. 13 Cmo 395/2007-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2008, č. j. 13 Cmo 395/2007-142, změnil rozsudek ze dne 24. května 2007, č. j. 58 Cm 89/2005-113, jímž Městský soud v Praze vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“), tak, že žalobu zamítl.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Věřitelský návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (resp. dlužnický návrh úpadkyně na prohlášení konkursu na její majetek) byl doručen úpadkyni (resp. konkursnímu soudu) v červnu 2002.
2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. září 2003, č. j. 89 K 16/2002-125, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. P. V.
3) Dne 3. října 2002 uzavřeli žalobci (jako kupující) a úpadkyně (jako prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“). V bodě 3.2/ bylo ujednáno, že kupující složil ke dni podpisu této smlouvy kupní cenu ve výši 150.000,- Kč, a to v hotovosti do pokladny prodávajícího (…). Prodávající se zavazuje, že kupní cena ve výši 150.000,-Kč bude dle jeho dohody s agentem ze smlouvy o syndikovaném úvěru zaslána na účty Komerční banky, a. s. takto: - částka 130.000,- Kč bude poukázána na účet prodávající vedený u Komerční banky, a. s., číslo účtu: 195371420277/0100, a to proti předložení kupní smlouvy na výše uvedené nemovitosti s otiskem razítka Katastrálního úřadu v Teplicích o tom, že vklad vlastnického práva k nemovitostem (…) ve prospěch kupujícího byl proveden a proti předložení notářského zápisu Komerční banky, a. s., jako agenta ze smlouvy o syndikovaném úvěru o vzdání se zástavního práva zástavních věřitelů k prodávaným nemovitostem,
- částka 20.000,- Kč bude poukázána na vázaný účet prodávající vedený u Komerční banky, a. s., č. účtu: 275881860627/0100. Převod na tento účet bude proveden za stejných podmínek uvedených v předchozím odstavci. Z tohoto účtu bude uhrazena daň z převodu nemovitostí po předložení platebního výměru vystaveného místně příslušným správcem daně. Bude-li částka daně vyšší a z vázaného účtu nebude možno tuto částku uhradit, uhradí tuto částku prodávající z jiných prostředků. Bude-li nižší, rozdíl zůstává na tomto účtu.
4) V katastru nemovitostí jsou jako vlastníci sporných nemovitostí uvedeni žalobci.
5) Správce konkursní podstaty úpadkyně sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty a žalobci ve lhůtě určené výzvou konkursního soudu podali žalobu o jejich vyloučení.
Na tomto základě odvolací soud, odkazuje na ustanovení §2 odst. 3, §4a odst. 1 písm. a), §6 odst. 2 a §15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – na rozdíl od soudu prvního stupně, který neshledal žádný z důvodů neúčinnosti kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm.a) až f) ZKV – dospěl k závěru od soudu prvního stupně odlišnému.
Přitom především přihlédl ke skutečnosti, že usnesením ze dne 14. dubna 2008, č. j. 89 K 16/2002-927, konkursní soud zprostil Ing. Pavla Večeřu funkce správce konkursní podstaty úpadkyně a novým správcem ustavil JUDr. J. C.
Dále zdůraznil, že následkem jednání, jež odporuje ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV, není absolutní neplatnost (§39 obč. zák.) určeného právního úkonu, nýbrž jeho neúčinnost. „Uvedené ustanovení dlužník poruší za současného splnění podmínek, že jednání, jehož se od vymezeného okamžiku dopustí, vede ke zmenšení jeho majetku, a současně přesahuje rámec jeho běžné obchodní činnosti“; tyto předpoklady měl odvolací soud „jednoznačně“ za splněné.
Odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně, podle něhož ke zmenšení majetku úpadkyně v důsledku prodeje sporných nemovitostí nedošlo, neboť kupní cena byla zaplacena. V tomto směru poukázal na podmínky sjednané v kupní smlouvě ohledně úhrady kupní ceny a nakládání s ní, přičemž zdůraznil, že tímto způsobem se protihodnota získaná za prodaný majetek úpadkyni nevrátila a majetek, jehož hodnota měla být zabezpečena pro splnění cíle konkursu (tj. pro poměrné uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu), se tak snížil. Okolnost, že se snížila i pasíva úpadkyně, je nevýznamná, neboť „i pohledávka věřitelů jim korespondující měla být v konkursu ze získané kupní ceny uhrazena poměrně, současně s poměrnou úhradou pohledávek ostatních konkursních věřitelů“. Přitom nemohlo jít ani o prodej v rámci běžné obchodní činnosti, kterou je třeba rozumět podnikání odpovídající předmětu podnikatelské činnosti, zapsané v obchodním či živnostenském rejstříku. Prodej nemovitostí úpadkyně „v předmětu podnikatelské činnosti v obchodním rejstříku zapsaný nemá“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neúčinnosti kupní smlouvy v důsledku porušení ustanovení §4a odst. 1 ZKV, přičemž akcentují, že kupní cenu řádně a včas v souladu s kupní smlouvou zaplatili a „nebylo v jejich moci ovlivnit další osud finančních prostředků rovnajících se kupní ceně s tím, že bylo toliko na rozhodnutí prodávající strany, jak s uvedenými finančními prostředky naloží“. Kupní smlouva sama o sobě nelimitovala stranu prodávající smluvním závazkem typu „kupní cena bude použita toliko na úhradu pohledávky konkrétně určeného věřitele“; ke zmenšení majetku úpadkyně na základě kupní smlouvy proto dojít nemohlo.
Dále dovolatelé upozorňují, že úpadkyně podnikala v oblasti stavebnictví, zhotovovala a dodávala (v rámci smluv o dílo) řadu staveb, jiné stavby prodávala na zakázku a současně celou řadu nemovitostí ze svého majetku prodávala v rámci své finanční restrukturalizace, přičemž skutečnost, že všechny tyto činnosti neměla formálně zapsány v obchodním rejstříku neznamená, že by prodej sporných nemovitostí kupní smlouvou překračoval běžnou obchodní činnost úpadkyně.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V době po rozhodnutí odvolacího soudu Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 89K 16/2002-1109, které nabylo právní moci 13. prosince 2008, ustanovil novým správcem konkursní podstaty Mgr. T. L. Nejvyšší soud k této skutečnosti přihlédl při označení žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání žalobců je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případný ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV po doručení návrhu dlužníka na prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem dlužníkovi je dlužník povinen zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti.
Výkladem výše citovaného ustanovení se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a to např. v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 596/2003, v rozsudku ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005 a v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom uzavřel, že důsledkem jednání, které odporuje ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV, je neúčinnost dotčeného právního úkonu; to platí za předpokladu, že na majetek dlužníka byl posléze prohlášen konkurs. Majetkem, jehož zmenšení se má dlužník ve smyslu ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV vyvarovat, se rozumí takový majetek, jenž by po prohlášení konkursu na majetek dlužníka byl využitelný k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů, tedy majetek náležející do konkursní podstaty, jejíž součástí podle ustálené soudní praxe nejsou dlužníkova (úpadcova) pasíva (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, v situaci, kdy již probíhá řízení o osvědčení dlužníkova úpadku, nelze zákaz formulovaný označeným ustanovením redukovat na úvahu, že ve stejném rozsahu, jímž dlužník příslušným právním úkonem zmenšil svá aktíva, se snížila i jeho pasíva (k obdobným úvahám o „exekučně využitelném majetku“ srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1426/2006). Závěr, že nedošlo k porušení §4a odst. 1 písm. a) ZKV, jestliže se v důsledku právního úkonu dlužníka nejen zmenšila dlužníkova aktíva, nýbrž i jeho pasíva by – v intencích §2 odst. 3 ZKV, předurčujícího jako cíl konkursu poměrné uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu – byl namístě, jen kdyby z příslušného právního úkonu měli či alespoň mohli mít prospěch (poměrně) všichni dlužníkovi věřitelé s tehdy splatnými pohledávkami vůči dlužníku. To lze ostatně dokumentovat i konstrukcí trestného činu zvýhodnění věřitele ve smyslu §256a trestního zákona. Jak Nejvyšší soud v této souvislosti vyložil např. v usnesení uveřejněném pod číslem 6/2005 trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formální znaky tohoto trestného činu jsou naplněny tím, že se věřiteli od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, dostalo plnění neodpovídajícího zásadě poměrného uspokojení a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení, může být za takových okolností věřiteli poskytnuto i vzájemným započtením objektivně existujících pohledávek.
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že v důsledku realizace práv a závazků z kupní smlouvy došlo ke zmenšení majetku úpadkyně (rozuměj ke zmenšení majetku použitelného v konkursu k poměrnému uspokojení věřitelů). Je tomu tak již proto, že kupní cena ve výši 150.000,- Kč měla být výslovně použita jednak k úhradě daně z převodu nemovitostí (v rozsahu částky 20 000,- Kč), tj. k úhradě daňové povinnosti, která vznikla právě v důsledku převodu sporných nemovitostí kupní smlouvou, jednak k plnění ve vztahu k označeným věřitelům úpadkyně (v rozsahu částky 120.000,- Kč), a to za účelem zániku zástavního práva na sporných nemovitostech váznoucího.
Jinými slovy, důsledkem realizace kupní smlouvy bylo, že z majetku úpadkyně „zmizely“ sporné nemovitosti a takto ušlý majetek použitelný k poměrnému uspokojení věřitelů úpadkyně nebyl nahrazen jiným (ekvivalentním) plněním, když dle dohody stran kupní smlouvy sloužila kupní cena (pouze) k úhradě pohledávky zástavních věřitelů a k úhradě daně za převod sporných nemovitostí.
Argumentaci dovolatelů, podle níž kupní smlouva neomezovala prodávající ve vztahu k nakládání s kupní cenou, tak shledává Nejvyšší soud zavádějící, když v kupní smlouvě projevená vůle smluvních stran bez jakýkoli pochybností směřovala k „použití“ kupní ceny k zaplacení daně z převodu nemovitostí a k plnění zástavním věřitelům za účelem zániku zástavního práva na sporných nemovitostech váznoucího.
Jakkoli šlo o plnění poskytnuté zajištěným věřitelům, jimž by k prodávanému majetku za trvání konkursu svědčilo právo na oddělené uspokojení (srov. §28 ZKV), s přihlédnutím k obsahu ustanovení §28 odst. 4 ZKV platí závěr, že z konkursní podstaty takto ušel majetek byť i jen zčásti využitelný k poměrnému uspokojení ostatních věřitelů.
Nejvyšší soud považuje za ve výsledku správný i závěr odvolacího soudu, podle něhož kupní smlouva ohledně sporných nemovitostí nebyla uzavřena při běžné obchodní činnosti prodávající. Jakkoli nelze výklad pojmu „běžná obchodní činnost“ (viz §4a odst. 1 ZKV) ztotožňovat (jen) s předmětem podnikatelské činnosti zapsaným (v případě úpadkyně – právnické osoby) v obchodním rejstříku, když není pochyb o tom, že při výkonu předmětu podnikatelské činnosti podnikatelé vstupují i do závazkových vztahů, které jsou pro výkon předmětu činnosti nezbytné a které současně nelze podřadit pod předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku, v poměrech projednávané věci o takovou činnost – posuzováno podle obsahu spisu – nešlo. Předmětná kupní smlouva se „běžné obchodní činnosti“ prodávající vymykala již proto, že jejím důsledkem bylo jen „očištění“ sporných nemovitostí od zástavního práva a úhrada daňové povinnosti vzniklé právě na základě plnění této smlouvy; z hlediska výkonu podnikatelské činnosti prodávající tak zmíněná smlouva neměla žádný význam.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu