ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.81.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 81/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. J. K ., proti žalovaným 1/ Ing. V. H ., a 2/ MUDr. A. H ., oběma zastoupenými JUDr. P. P., advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 175/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. srpna 2007, č. j. 8 Co 1688/2007-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. února 2007, č. j. 34 C 175/2006-20, zamítl Okresní soud v Českých Budějovicích žalobu, kterou se žalobce (JUDr. J. K., toho času v konkursu) domáhal vůči žalovaným (1/ Ing. V. H. a 2/ MUDr. A. H.) určení, že je jediným vlastníkem v rozsudku označených nemovitostí.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ V konkursu vedeném na majetek žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 11 K 1/98 podal žalobce jako úpadce dne 7. října 1999 první návrh na nucené vyrovnání, který konkursní soud zamítl usnesením č. j. 11 K 1/98-195.
2/ Druhý návrh na nucené vyrovnání podal žalobce tamtéž 1. června 2000 a konkursní soud jej zamítl usnesením ze dne 12. května 2004, č. j. 11 K 1/98-307. Toto usnesení Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce posléze zrušil (učinil tak usnesením ze dne 11. července 2005, č. j. 2 Ko 119/2004-323) a věc vrátil k dalšímu řízení. Do vydání rozsudku nebylo o druhém žalobcově návrhu na nucené vyrovnání pravomocně rozhodnuto.
3/ Po podání druhého návrhu na nucené vyrovnání požádal správce konkursní podstaty žalobce konkursní soud o udělení souhlasu s prodejem sporných nemovitostí mimo dražbu a konkursní soud tento souhlas udělil usnesením č. j. 11 K 1/98-206 (jak posléze doplnil odvolací soud, šlo o usnesení z 27. června 2000), jež bylo dále modifikováno usnesením konkursního soudu z 29. června 2000, o bližších podmínkách takového prodeje.
4/ Správce konkursní podstaty žalobce prodal nemovitosti žalovaným kupní smlouvou uzavřenou dne 13. října 2000 (dále též jen „kupní smlouva“) a vklad vlastnického práva žalovaných k nemovitostem povolil příslušný katastrální úřad s právními účinky vkladu ke stejnému dni.
5/ Žalovaní jsou podle výpisu z katastru nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí (nemovitosti se nacházejí v jejich společném jmění manželů).
Na tomto základě soud uzavřel, že vlastníkem nemovitostí není žalobce, ale žalovaní, kteří je nabyli na základě platné kupní smlouvy, když byly dodrženy podmínky prodeje ve smyslu §27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
Pravomocné usnesení, jímž konkursní soud udělil správci konkursní podstaty souhlas s prodejem nemovitostí mimo dražbu, lze sice považovat - vzhledem k ustanovení §36 odst. 2 ZKV - za věcně nesprávné, i věcně nesprávné rozhodnutí soudu, pakliže nebylo změněno cestou řádného nebo mimořádného opravného prostředku, však vyvolává zákonem předvídané následky a je právně závazné, uvedl soud.
Podle soudu je nutno rozlišovat mezi věcnou nesprávností soudního rozhodnutí (o udělení souhlasu) a případnou neplatností kupní smlouvy pro rozpor se zákonem při absenci takového soudního rozhodnutí (o udělení souhlasu).
Kupní smlouva byla uzavřena na základě souhlasu konkursního soudu vyjádřeného v pravomocném a vykonatelném usnesení, které má právní následky v tom smyslu, že správce konkursní podstaty mohl platně uzavřít (a uzavřel) kupní smlouvu. Na základě této kupní smlouvy proto došlo k převodu vlastnictví na žalované.
K opačnému závěru nemohl soud prvního stupně dospět ani za použití korektivu dobrých mravů, neboť ten svědčí v daném případě žalovaným, jejichž dobrou víru je třeba chránit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud poukázal na to, že pro výsledek sporu bylo určující posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu žalobcem namítaného rozporu se zákonem a s dobrými mravy (§3 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) pro vědomé porušení §36 odst. 2 ZKV.
Uvedl dále, že ve věci je nutno rozlišovat mezi postavením a pravomocemi konkursního soudu a postavením a oprávněními správce konkursní podstaty, respektive mezi rozhodnutím konkursního soudu (vydaným v rámci jeho dohlédací činnosti), jež vytváří předpoklady pro „činnost podstaty“ a mezi jednáním správce konkursní podstaty, jež se projevuje např. i právními úkony, kterými nakládá s majetkem spadajícím do konkursní podstaty.
Předpokladem pro to, aby správce konkursní podstaty mohl zpeněžit majetek patřící do konkursní podstaty prodejem mimo dražbu, je souhlas konkursního soudu s takovým postupem vyjádřený v usnesení vydávaném podle §27 odst. 2 ZKV. Jde o jeden ze základních zákonných předpokladů platnosti právního úkonu učiněného správcem konkursní podstaty, přičemž konkursní soud takové usnesení (které nabylo právní moci 29. června 2000) vydal 27. června 2000. Tím byl podle odvolacího soudu splněn základní předpoklad pro to, aby správce konkursní podstaty nemovitosti prodal mimo dražbu, což se stalo kupní smlouvou ze dne 13. října 2000.
Jestliže při tomto právním úkonu byla kromě podmínek uvedených v §37 odst. 1 obč. zák. splněna i podmínka souhlasu konkursního soudu s takovým postupem, pak jde podle odvolacího soudu nutně o právní úkon platný, učiněný v souladu se zákonem. Hodnotit správnost či nesprávnost pravomocného rozhodnutí, jímž konkursní soud vyslovil souhlas s prodejem mimo dražbu, tomuto nalézacímu soudu nepřísluší; ten může pouze zkoumat, zda usnesení konkursního soudu o souhlasu s prodejem bylo vydáno, nikoli, zda je věcně správné. Věcnou správnost takového rozhodnutí či postupu soudu lze přezkoumat jen v mezích opravných prostředků v konkursním řízení, uzavřel odvolací soud. Nemohou proto obstát úvahy o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. nebo (ve smyslu §39 obč. zák.) pro rozpor se zákonem.
Nad rámec argumentace soudu prvního stupně k dobrým mravům odvolací soud doplnil, že nelze uvažovat o nemravnosti jednání některé smluvní strany, jestliže žádná smluvní strana případné (žalobcem tvrzené) pochybení konkursního soudu nezpůsobila. Za takové rozhodnutí nese výlučnou odpovědnost konkursní soud.
Závěr o platnosti kupní smlouvy je dle odvolacího soudu též plně v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 31/2004 (jde o rozsudek ze dne 14. prosince 2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 63/2005“) a naopak není případný odkaz odvolatele na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 1880/99 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2000, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podstata sporu spočívá podle dovolatele v tom, že správce (jeho) konkursní podstaty uzavřel s předchozím souhlasem konkursního soudce kupní smlouvu, ačkoli tyto osoby věděly, že podal návrh na nucené vyrovnání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto ani o něm nebylo (ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání) nařízeno jednání.
Tímto postupem správce konkursní podstaty a konkursní soudce zmařili realizaci dovolatelova návrhu na nucené vyrovnání (zcela zpeněžili konkursní podstatu) a úmyslně porušili ustanovení §36 odst. 2 ZKV. Podle dovolatele tak jde o neplatné právní úkony ve smyslu §39 obč. zák.
Názor soudů nižších stupňů (že v situaci, kdy konkursní soud udělil správci konkursní podstaty souhlas k prodeji mimo dražbu, jim nepřísluší zkoumat zákonnost jednání konkursního soudu nebo správce konkursní podstaty) nepokládá dovolatel za správný, s tím, že takto nezákonný postup v konkursním řízení nelze zhojit.
To, že správce konkursní podstaty a konkursní soudce jednali proti znění zákona úmyslně, dokládá podle dovolatele skutečnost, že konkursní soudce při zvláštním přezkumném jednání konaném 26. září 2000 informoval věřitele o podání návrhu na nucené vyrovnání, jakož i o tom, že je prozatím rozhodnut tento návrh zamítnout. K zamítnutí návrhu na povolení nuceného vyrovnání však soud přikročil až 12. května 2004, ačkoli nemovitosti byly prodány kupní smlouvou ze dne 13. října 2000 a souhlas k prodeji udělil konkursní soudce 27. června 2000. Jde tedy o záměrné porušení ustanovení §36 odst. 2 ZKV.
„Pro pořádek“ dovolatel uvádí, že správce konkursní podstaty se stal 24. ledna 2001 předsedou dozorčí rady společnosti N. G., a. s. (správně jde o N. G. C., a. s.) sídlící v prodaných nemovitostech a že kupující jsou členy představenstva této společnosti.
Zásadní právní význam přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda „je platný právní úkon, kterým konkursní soudce uděluje správci konkursní podstaty souhlas k prodeji nemovitostí mimo dražbu při záměrném porušení ustanovení §36 odst. 2 ZKV“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam v řešení otázky (dovolacím soudem dosud nezodpovězené), zda lze účinně udělit souhlas se zpeněžením majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu a na základě takového souhlasu tento majetek platně zpeněžit dříve, než soud rozhodne o návrhu úpadce na nucené vyrovnání.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §27 odst. 2 ZKV prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba vynaložit na další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením. Při zpeněžování správce postupuje tak, aby byla šetřena možnost zachování podnikatelské činnosti a pracovních příležitostí, a tak, aby bylo co nejvíce chráněno životní prostředí nebo jiný zvláště významný obecný (veřejný) zájem. Smluvními předkupními právy není správce vázán.
Dle ustanovení §34 odst. 1 ZKV nedošlo-li v konkursu ještě k vydání rozvrhového usnesení, může úpadce navrhnout, aby konkurs byl ukončen nuceným vyrovnáním; návrh může podat až po přezkumném jednání.
Ustanovení §35 ZKV pak určuje, že nucené vyrovnání je nepřípustné, jestliže okolnosti zpochybňují, že u navrhovatele jde o poctivý záměr. Takovými okolnostmi jsou zejména nedostatečná součinnost úpadce při zjišťování jeho majetku, závady ve vedení obchodních knih, zkracování věřitelů v době před prohlášením konkursu, dřívější konkursy či vyrovnání a neúměrně nižší uspokojení pohledávek konkursních věřitelů podle návrhu na nucené vyrovnání ve srovnání s možnostmi uspokojení podle ustanovení o provedení konkursu.
Podle ustanovení §36 ZKV soud návrh na nucené vyrovnání zamítne, a/ jestliže by jeho potvrzením byla dotčena práva na vyloučení věcí z podstaty, práva na oddělené uspokojení (§28), nebo na poskytování výživného ze zákona, nebo b/ jestliže by nebyly uspokojeny nebo zajištěny pohledávky uvedené v §31 odst. 2 a 3 a pohledávky první třídy, anebo c/ jestliže nebylo vypořádáno společné jmění manželů, zaniklé prohlášením konkursu nebo před prohlášením konkursu (odstavec 1). Nerozhodne-li soud, že nucené vyrovnání je nepřípustné, nařídí usnesením jednání o nuceném vyrovnání a odloží zpeněžení podstaty (odstavec 2).
V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání jak v době udělení souhlasu se zpeněžením tak v době uzavření kupní smlouvy a ani později změn nedoznala.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává (pro další úvahy je nutno mít na paměti), že rozhodnutí, jímž konkursní soud uděluje (podle §27 odst. 2 ZKV) správci konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu, je rozhodnutím o záležitosti, která se týká průběhu konkursu, jakož i opatřením nezbytným k zajištění účelu konkursu (definovaného ustanovením §1 odst. 1 ZKV a směřujícího k naplnění cíle konkursu popsaného v ustanovení §2 odst. 3 ZKV). Smysl takového rozhodnutí tkví v tom, zajistit dohled soudu nad činností správce konkursní podstaty v případech, kdy správcem zamýšlený způsob zpeněžení (prodej mimo dražbu, označovaný jako „prodej z volné ruky“) negarantuje sám o sobě maximální výtěžnost - jako při zpeněžení veřejnou dražbou - nebo soudní kontrolu - jako při zpeněžení způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí, což jsou v intencích §27 odst. 1 a 3 ZKV další zákonem předvídané způsoby zpeněžování majetku konkursní podstaty (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 199/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 161). Jde současně (v intencích R 63/2005) o předpoklad platnosti prodeje mimo dražbu.
Z textu ustanovení §35 a §36 ZKV se pak podává (a literatura je ve shodě v tom), že důvody, pro které může konkursní soud návrh na nucené vyrovnání bez dalšího zamítnout (podle §36 odst. 2 ZKV a ve shodě s textem §40 ZKV předurčujícím tento způsob vyřízení) jako nepřípustný (aniž nařídí jednání o nuceném vyrovnání) jsou vypočteny právě v §35 a §36 odst. 1 ZKV; srov. v literatuře např. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 216 až 220 a str. 228 nebo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 183 až 186 a str. 192. První z označených děl hovoří ve spojení s výkladem §35 ZKV o nedostatku, který brání vzniku práva petičního, kdežto ve spojení s výkladem §36 odst. 1 ZKV o nedostatcích materiálních předpokladů pro nařízení nuceného vyrovnání. V tomto kontextu je nutno vykládat pravidlo obsažené v §36 odst. 2 ZKV, ukládající konkursnímu soudu, který nerozhodne, že nucené vyrovnání je nepřípustné (nezamítne návrh na nucené vyrovnání z důvodů uvedených v §35 nebo §36 odst. 1 ZKV), aby usnesením nařídil jednání o nuceném vyrovnání a aby současně odložil zpeněžení konkursní podstaty.
Z formulace §36 odst. 2 ZKV lze ovšem také dovodit (a i potud se literatura shoduje - srov. např. opět výše citovaná díla), že návrh na nucené vyrovnání nemá sám o sobě odkladný účinek týkající se dosavadního postupu konkursního řízení, tedy ani odkladný účinek ohledně zpeněžování majetku konkursní podstaty.
Plyne odtud také, že konkursní soud, který návrh na nucené vyrovnání zamítne jako nepřípustný dle §35 nebo §36 odst. 1 ZKV, neodkládá (nemusí odložit) zpeněžování majetku konkursní podstaty bez zřetele k tomu, že věcná správnost jeho úsudku o nepřípustnosti nuceného vyrovnání může být zpochybněna (účinně prověřena) podaným odvoláním.
Z řečeného rovněž plyne, že podání návrhu na nucené vyrovnání úpadcem nezbavuje správce jeho konkursní podstaty práva (a povinnosti) pokračovat ve zpeněžování majetku konkursní podstaty. Dovolatelova výtka, podle které správce konkursní podstaty jednal úmyslně proti znění zákona, tudíž není opodstatněná.
Při úvaze o účincích návrhu na nucené vyrovnání na další postup zpeněžování majetku konkursní podstaty nelze ponechat stranou, že takový návrh může být podán i poté, co konkursní soud udělí správci konkursní podstaty souhlas se zpeněžením prodejem mimo dražbu ve smyslu §27 odst. 2 ZKV. Také v tomto případě je správce konkursní podstaty oprávněn a povinen pokračovat ve zpeněžování majetku konkursní podstaty až do doby, než konkursní soud rozhodne o odložení zpeněžování, a právní úkony správce konkursní podstaty po tuto dobu argumenty založenými na tom, že o nuceném vyrovnání dosud nebylo rozhodnuto, účinně zpochybnit nelze.
Totéž by nepochybně platilo i pro situaci, kdy by konkursní soud udělil správci konkursní podstaty souhlas se zpeněžením majetku prodejem mimo dražbu až po podání návrhu na nucené vyrovnání, ale takový návrh by zamítl jako nepřípustný ještě předtím, než správce konkursní podstaty dotčený majetek na základě jeho souhlasu vskutku zpeněží.
Zbývá určit, jak naložit se situací popisovanou v této věci, kdy konkursní soud udělil správci konkursní podstaty souhlas se zpeněžením majetku prodejem mimo dražbu až po podání návrhu na nucené vyrovnání a takový návrh zamítl jako nepřípustný až poté, co správce konkursní podstaty dotčený majetek na základě jeho souhlasu zpeněžil (zkoumanou kupní smlouvou).
Je zjevné, že tím, že konkursní soud takový souhlas správci konkursní podstaty žalobce udělil, v podstatě předjímal způsob, jímž rozhodne o podaném návrhu na nucené vyrovnání (záměr tento návrh zamítnout ostatně posléze ohlásil /před uzavřením kupní smlouvy/ při jednání konaném 26. září 2000, jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Praze z 11. července 2005, z jehož obsahu oba soudy nižších stupňů vyšly, a ze souhlasného popisu téhož v dovolání). Je rovněž faktem, že k zamítnutí návrhu na nucené vyrovnání (pro údajnou nepoctivost úpadcova záměru ve smyslu §35 ZKV) přikročil konkursní soud až dlouho po uzavření kupní smlouvy, usnesením z 12. května 2004.
Jakkoli lze v dlouhé nečinnosti soudu co do rozhodnutí o druhém návrhu úpadce na nucené vyrovnání spatřovat nesprávný postup soudu (pro který ostatně Vrchní soud v Praze ve zmíněném zrušujícím usnesení z 11. července 2005 nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce), nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu jen z toho, že návrh na nucené vyrovnání byl soudem prvního stupně zamítnut jako nepřípustný až po uzavření kupní smlouvy a že souhlas se zpeněžením prodejem mimo dražbu udělil konkursní soud s vědomím, že byl podán návrh na nucené vyrovnání, usuzovat na neúčinnost takového souhlasu a odtud (zprostředkovaně) na neplatnost kupní smlouvy na jeho základě uzavřené.
Je-li správce konkursní podstaty oprávněn pokračovat ve zpeněžování konkursní podstaty i když byl podán návrh na nucené vyrovnání (o kterém dosud nebylo rozhodnuto), pak na tom, že dokud konkursní soud nerozhodne o odložení zpeněžení konkursní podstaty, jsou kroky, které činí za účelem zpeněžení majetku konkursní podstaty, postupem, který zákon předjímá a od správce konkursní podstaty očekává, nemůže ničeho změnit nejen nečinnost konkursního soudu, ale ani (jako v této věci) souhlasný akt soudu posvěcující postup správce konkursní podstaty při dalším zpeněžování konkursní podstaty.
Korektiv neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy nebo pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. se na rozhodnutí (opatření) konkursního soudu vydané v rámci dohlédací činnosti soudu nevztahuje již proto, že nejde o „právní úkon“. Ve vztahu ke kupní smlouvě není taková námitka opodstatněná, jelikož prodej mimo dražbu uskutečněný se souhlasem konkursního soudu (z pohledu udělení tohoto souhlasu a ve vazbě na shora podaný výklad) zákonu neodporuje a není nemravný (ze strany správce konkursní podstaty ani žalovaných) jen proto, že šlo o souhlas udělený před rozhodnutím o nuceném vyrovnání.
Závěr, že účinky souhlasu konkursního soudu se zpeněžením majetku prodejem mimo dražbu nastávají i tehdy, je-li takový souhlas vydán a právní úkon, jímž správce konkursní podstaty na základě tohoto souhlasu majetek zpeněžil, uzavřen, po podání návrhu na nucené vyrovnání a předtím, než soud o tomto návrhu jakkoli rozhodl, podporuje nepřímo také skutečnost, že (vzhledem k absenci odkladného účinku spojeného již s vlastním podáním návrhu na nucené vyrovnání) jsou i v tomto úseku konkursního řízení plně možné (přípustné) ostatní způsoby zpeněžování uvedeného majetku (veřejnou dražbou nebo způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí), u kterých není souhlas konkursního soudu ani nutný.
Nejvyšší soud tento úsudek činí také s vědomím respektu k principu ochrany práv nabytých (zde žalovanými) v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.). Je totiž zjevné, že osoba, která při zpeněžení majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu takový majetek (zpravidla kupní smlouvou) nabývá, má (může a musí) nést odpovědnost za případně nesplnění (při uzavření kupní smlouvy při běžné opatrnosti ověřitelného) předpokladu udělení souhlasu se zpeněžením konkursním soudem, nelze však na ni přenášet odpovědnost za případnou nesprávnost postupu konkursního soudu, z nějž udělení souhlasu vzešlo.
S přihlédnutím k povaze rozhodnutí (opatření) konkursního soudu podle §27 odst. 2 ZKV zbývá dodat, že žalobce měl (ve vazbě na tvrzení o nesprávném postupu konkursního soudu) k dispozici možnost domáhat se náhrady újmy, jež mu tímto postupem vznikla, v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kde je ovšem předpoklad úspěchu takového uplatnění nároku podmíněn i závěrem, že kdyby ke zpeněžení majetku na základě takto uděleného souhlasu nedošlo, žalobce (úpadce) by s návrhem na nucené vyrovnání uspěl. Vůči žalovaným však na základě výše popsaného stavu věci již majetkové nároky týkající se předmětu zpeněžení účinně prosadit nemůže.
Uplatněný dovolací důvod tedy dán není. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl a tím, že u žalovaných žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu