ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.852.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 852/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně KOVL spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Choceradská 3042/20, PSČ 141 00, identifikační číslo 63488230, zastoupené Mgr. Liborem Knotem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Třída Tomáše Bati 196, PSČ 760 01, proti žalovanému Ing. M. T. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně VELAMOS, a. s., identifikační číslo 47672463, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, PSČ 787 01, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Cm 4/2005, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2008, č. j. 9 Cmo 65/2008-274, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2008, č. j. 9 Cmo 65/2008-274, o náhradě nákladů řízení, odmítá .
III. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2008, č. j. 9 Cmo 65/2008-274, se ve věci samé v měnícím výroku II. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 8 Cm 4/2005-150, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se žalobkyně (KOVL spol. s r. o.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně VELAMOS, a. s.) vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) a vyloučení movitých věcí, uvedených v příloze k rozsudku (dále jen „sporné movité věci“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (výroky I. a II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Pozdější úpadkyně jako prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřely dne 14. ledna 1999 kupní smlouvy o převodu sporných nemovitostí za cenu ve výši 75,000.000,- Kč a 12,000.000,- Kč.
2/ Pozdější úpadkyně jako prodávající a J. K. jako kupující uzavřeli dne 18. ledna 1999 a dne 12. července 1999 kupní smlouvy o prodeji sporných movitých věcí za kupní ceny ve výši 7,700.000,- Kč a 59,780.000,- Kč.
3/ V době uzavření uvedených kupních smluv byla členkou představenstva pozdější úpadkyně M. Š., rozená K., a jednatelem žalobkyně byl (až do 4. července 2001) V. K.
4/ M. Š., V. K. a J. K. jsou sourozenci.
5/ Základní jmění úpadkyně činilo v období do 26. února 1999 290,000.000,- Kč.
6/ J. K. jako prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřeli dne 5. února 2002 kupní smlouvu o prodeji sporných movitých věcí za kupní cenu ve výši 69,346.000,- Kč.
7/ Usnesením ze dne 22. února 2002, sp. zn. 13 K 2/2001, prohlásil Krajský soud v Ostravě k návrhu věřitele (doručenému konkursnímu soudu 9. ledna 2001) konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty ustavil žalovaného.
8/ Žalovaný sepsal sporné nemovitosti i sporné movité věci do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouvy z ledna a července 1999 byly uzavřeny mezi osobami uvedenými v ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák.“) a podléhaly tak omezením zakotveným v označeném ustanovení. Jelikož kupní ceny nebyly určeny na základě posudku znalce, soud prvního stupně je shledal absolutně neplatnými pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nenabyl-li J. K. vlastnické právo ke sporným movitým věcem, nemohl je ani platně převést na žalobkyni smlouvou ze dne 5. února 2002. Soud prvního stupně - maje uzavřené kupní smlouvy za neplatné i z dalších důvodů (pro obcházení ustanovení §477 odst. 1 obch. zák. a pro rozpor se zákonem spočívající v úmyslu smluvních stran poškodit věřitele úpadkyně) - uzavřel, že žalobkyni nesvědčí vlastnické právo ke sporným nemovitostem ani ke sporným movitým věcem.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla žaloba o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty zamítnuta (bod I. výroku), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyloučil sporné movité věci (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož jsou kupní smlouvy uzavřené úpadkyní v lednu a červenci 1999 neplatné pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. K námitce žalobkyně, podle níž byla hodnota sporných nemovitostí s ohledem na jejich zatížení zástavními právy „nulová“, odvolací soud - maje ji za uplatněnou v rozporu se zásadou neúplné apelace až v odvolání - nepřihlédl.
Poukazuje však na ustanovení §446 obch. zák., odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nabyla na základě smlouvy uzavřené s J. K. vlastnické právo ke sporným movitým věcem, neboť byla v době jejího uzavření v dobré víře, že J. K. je jejich vlastníkem. Žalovaným namítaný nedostatek dobré víry v důsledku „provázanosti jednajících osob“ nepovažoval odvolací soud za prokázaný, neboť v době uzavření kupní smlouvy ze dne 5. února 2002 již V. K. jednatelem ani společníkem žalobkyně nebyl.
Závěr soudu prvního stupně o rozporu uzavřených smluv s ustanovením §256 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, měl odvolací soud „za předčasný“ (dovozuje, že z provedených důkazů jej učinit nelze); uzavřel však, že „vzhledem k závěru o neplatnosti právních úkonů podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §196a obch. zák. již není zapotřebí se tímto tvrzeným důvodem neplatnosti zabývat“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně - opírajíc přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) - napadá rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku I. a ve výrocích o nákladech řízení (III. a IV.).
Dovolatelka namítá, že byla postupem soudu prvního stupně, který nerespektoval ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nepoučil ji „o svém předběžném skutkovém a právním závěru“, zkrácena na svých procesních právech. Odvolací soud nejenže pochybení soudu prvního stupně nenapravil, ale neoprávněně nevyhověl návrhu dovolatelky na provedení důkazu znaleckým posudkem, jímž mělo být prokázáno, že kupní ceny uvedené ve smlouvách o převodu sporných nemovitostí nemohou být rozhodující pro závěr, zda hodnota převáděných nemovitostí přesáhla jednu desetinu základního jmění úpadkyně, neboť v důsledku zatížení sporných nemovitostí zástavními právy byla jejich hodnota „nulová“.
V rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně ztotožnil hodnotu převáděného majetku s kupní cenou uvedenou v kupních smlouvách ze dne 14. ledna 1999, aniž vzal v potaz, že sporné nemovitosti byly zatíženy zástavními právy k zajištění pohledávek v celkové výši cca 232,000.000,- Kč. Z uvedeného je zřejmé, že „hodnota nemovitostí se nemohla pohybovat v kladných číslech“, a nepřekročila tak jednu desetinu základního jmění úpadkyně.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně žalovaný navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku II. a v nákladových výrocích III. a IV. Přípustnost svého dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel předně přitakává závěru obou soudů o neplatnosti obou kupních smluv z 18. ledna 1999 a z 12. července 1999 pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. Považuje však za nesprávný názor odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně nabyla vlastnické právo ke sporným movitým věcem v souladu s ustanovením §446 obch. zák. na základě kupní smlouvy ze dne 5. února 2002, byť prodávající (J. K.) nebyl jejich vlastníkem.
Dospěl-li odvolací soud k závěru o aplikovatelnosti §446 obch. zák. na nabytí vlastnictví žalobkyní ke sporným movitým věcem, měl - nepovažoval-li dosavadními skutkovými zjištěními dobrou víru žalobkyně o tom, že J. K. byl ke dni jejich prodeje vlastníkem sporných movitých věcí, za vyvrácenou - rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pro vady řízení spočívající v nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolacím soudem „postrádaná skutková zjištění o nedostatku dobré víry“ žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy ze dne 5. února 2002 mohla být podle názoru dovolatele učiněna z důkazů, které navrhl již při prvním jednání u soudu prvního stupně.
Nehledě k tomu odvolací soud pochybil i při hodnocení důkazů, jež provedeny byly. Všechny kupní smlouvy obsahovaly kupní ceny, které řádově přesahovaly majetkové poměry kupujících (žalobkyně i J. K.), takže všem jednajícím osobám muselo být zřejmé, že sjednané kupní ceny nikdy nebudou zaplaceny a jediným úmyslem uzavření těchto kupních smluv je vyvedení majetku úpadkyně ve prospěch J. K. a jím ovládaných společností.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že jednající osoby se dopustily trestného jednání, což vylučuje dobrou víru žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy. Konečně namítá, že na kupní smlouvu ze dne 5. února 2002 se nevztahuje režim obchodního zákoníku, neboť z ní neplyne, že žalobkyně kupovala sporné movité věci za účelem svého podnikání, a převáděné movité věci neměly povahu zboží ve smyslu ustanovení §409 obch. zák.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy , tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007.
Žalobkyně i žalovaný výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto obě dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka však žádné otázky, způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá. Podstatou její argumentace je tvrzení, že v důsledku zatížení sporných nemovitostí zástavními právy byla jejich hodnota „nulová“ a tudíž nemohla přesáhnout jednu desetinu základního jmění úpadkyně. Dovolatelka však přehlíží, že ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. se prostřednictvím odkazu v ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. vztahovalo i na ni, jako společnost s ručením omezeným. Přitom sjednaná kupní cena v obou smlouvách, jíž se žalobkyně zavázala za převáděné nemovitosti zaplatit, přesahovala jednu desetinu jejího základního jmění (200.000,- Kč), v důsledku čehož obě kupní smlouvy podléhaly režimu ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. bez ohledu na „skutečnou hodnotu převáděných nemovitostí“. Ostatně, právě situaci, kterou dovolatelka předestírá ve své skutkové verzi, totiž nabytí majetku „nulové“ hodnoty společností s ručením omezeným za cenu výrazně přesahující jednu desetinu jejího základního jmění, placenou ve prospěch spřízněné osoby, předchází úprava obsažená v ustanovení §196a odst. 3 obch. zák.
Důvod připustit dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku tudíž Nejvyšší soud neměl, neboť přezkoumání dovolatelkou předestřených námitek se nemůže nijak projevit v jejích poměrech (srov. usnesení uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto je podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §446 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001 (jež je pro posouzení věci, s ohledem na datum uzavření kupní smlouvy o převodu sporných movitých věcí na žalobkyni, rozhodné), nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Právní úprava nabytí vlastnického práva od nevlastníka, zakotvená v ustanovení §446 obch. zák. představuje výjimku z obecné právní zásady, podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2009“) či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu.
Citované ustanovení zasahuje významným způsobem do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny základních práv a svobod - dále jen „Listina“) a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Koncepce upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny), jež je třeba vykládat tak, aby byla šetřena podstata vlastnického práva a aby takové omezení nebylo zneužíváno k jiným účelům, resp. aby takové zneužívání nebylo ze strany soudu přijatým výkladem tolerováno či aprobováno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele; srov. R 67/2009, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/2001, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 23, ročníku 2001, části II., pod pořadovým číslem 30, nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 31, ročníku 2003, části I., pod pořadovým číslem 110a nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněný pod číslem 452/2006 Sb.
V situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího tudíž nese v těchto případech vždy on sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 604/2008 (obě rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) nebo (vedle výše označených rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 112/2001, I. ÚS 437/02 a Pl. ÚS 75/04) i usnesen Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, jen je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu
V projednávané věci lze přitom mít s ohledem na učiněná skutková zjištění - zejména se zřetelem k (minimálně po určitou dobu trvajícímu) personálnímu propojení všech zúčastněných osob - zásadní pochybnosti o dobré víře žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy ze dne 5. února 2002. Důkazní břemeno o své dobré víře tudíž nese žalobkyně.
Vyšel-li odvolací soud v rozporu s výslovným zněním ustanovení §446 obch. zák. (arg. „vědět měl a mohl“) i s ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího i Ústavního soudu z toho, že dobrá víra kupujícího se „předpokládá a k tomu, aby kupující nenabyl vlastnictví, musí být prokázáno, že věděl o tom, že prodávající nebyl vlastníkem a že nebyl oprávněn zboží prodat“, je jeho posouzení otázky prokázání dobré víry žalobkyně o tom, že Josef Kozumplík byl k 5. únoru 2002 vlastníkem sporných movitých věcí, nesprávné.
Proto, aniž se zabýval dalšími námitkami žalovaného a aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda žalobkyně - při respektování omezení plynoucích z ustanovení §118ab a §205a o. s. ř. - prokázala, že v době uzavření kupní smlouvy o prodeji sporných movitých věcí byla v dobré víře o tom, že Josef Kozumplík je jejich vlastníkem. Současně se vypořádá s námitkou žalovaného, podle níž se na kupní smlouvu ze dne 5. února 2002 nevztahuje režim obchodního zákoníku, neboť z ní neplyne, že žalobkyně kupovala sporné movité věci za účelem svého podnikání a převáděné movité věci neměly povahu zboží ve smyslu ustanovení §409 obch. zák. Nepřehlédne přitom závěry, které k výkladu pojmu „zboží“ v ustanovení §409 obch. zák. formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. července 2003, sp. zn. 32 Odo 964/2002, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu