ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.987.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 987/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Morfin, a. s. v likvidaci , se sídlem v Dobrušce, nám. F. L. Věka 17, identifikační číslo osoby 48 15 49 11, proti žalovaným 1) R. H. , zastoupenému JUDr. Evou Doležalovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, Horská 888, PSČ 541 01 a 2) J. L. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 203/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 9 Cmo 393/2007-221, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 9 Cmo 393/2007-221, se ve výrocích I. a II., s výjimkou části výroku I., jíž byla druhému žalovanému uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 1.056,- Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 43 Cm 203/2002-153, zrušil v celém rozsahu směnečný platební rozkaz ze dne 18. září 2002, č. j. 43 Sm 359/2002-23, jímž původně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 927.014,- Kč s 6% úrokem od 31. prosince 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 31.081,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaní se vznesenými námitkami povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili.
Přitom vyšel z toho, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala, byla vystavena jako blankosměnka (s nevyplněným údajem směnečné sumy, dne splatnosti a platebního místa), s tím, že – podle směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 19. listopadu 1997 – zajišťovala veškeré pohledávky z leasingové smlouvy č. 970011733 ze dne 19. listopadu 1997, uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a prvním žalovaným jako nájemcem (dále jen „leasingová smlouva“). Ujednání obsažené v čl. 5 bod 5.4 „Všeobecných smluvních podmínek finančního pronájmu (leasingu) movitých předmětů“ (jež byly nedílnou součástí leasingové smlouvy – dále jen „všeobecné smluvní podmínky“), podle něhož má pronajímatel právo požadovat po nájemci v případě události, která má za následek trvalé vyřazení předmětu leasingu z provozu, úhradu i v budoucnu splatných splátek nájemného, posoudil soud prvního stupně jako rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, neboť „nelze učinit splatnými ty splátky, které dosud nevznikly“.
Zdůrazňuje, že první žalovaný uhradil všechny sjednané leasingové splátky splatné do okamžiku, kdy byl předmět leasingu (osobní automobil) odcizen, resp. do doby, kdy bylo žalobkyni poskytnuto pojistné plnění, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nárok na zaplacení splátek, jež se měly stát splatnými po krádeži předmětu leasingu, a tudíž ani nárok na smluvní pokutu za prodlení s úhradou těchto splátek, nevznikl; směnečný platební rozkaz proto v celém rozsahu zrušil.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. října 2007, č. j. 9 Cmo 393/2007-221, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vztahu k prvnímu žalovanému tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, uložil žalobkyni a oběma žalovaným, aby zaplatili České republice na účet soudu prvního stupně na nákladech řízení „každý do výše 1/3“ částku 3.168,- Kč (první výrok), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným (druhý výrok) a ve vztahu k druhému žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že schválil účastníky uzavřený smír (třetí výrok).
Odvolací soud, cituje ustanovení čl. I. §10 zákona č. 191/1950. Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a ustanovení §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že neuvedl-li první žalovaný v podaných námitkách konkrétní částku, jež měla být na směnce vyplněna, nelze námitky – v situaci, kdy směnečná suma měla zahrnovat (dle směnečného vyplňovacího prohlášení) veškeré pohledávky žalobkyně z leasingové smlouvy (tedy vedle jistiny též příslušenství pohledávky a smluvní pokutu) – hodnotit jako „důvodné“.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal první žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel se ztotožňuje s právními závěry, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně, který námitky prvního žalovaného projednal a dospěl – maje ujednání obsažené v čl. 5 bod 5.4 „leasingové smlouvy“ (správně všeobecných smluvních podmínek) k závěru, že žalobkyni právo na zaplacení splátek, jež se měly stát splatnými až v době po odcizení předmětu leasingu, a smluvní pokuty nevzniklo.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání jako opožděné, popř. zjevně bezdůvodné odmítnout, maje zato, že odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vysvětlil, „ o které konkrétní důkazy se úvaha (zjištění) odvolacího soudu opírá“.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
K výhradě žalobkyně, že dovolání je opožděné, Nejvyšší soud poznamenává, že z obsahu spisu je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu byl prvnímu žalovanému doručován (na adresu jeho bydliště) dne 23. listopadu 2007, přičemž téhož dne byla doručovaná zásilka – vzhledem k tom, že první žalovaný nebyl zastižen – uložena u pošty a prvnímu žalovanému byla současně zanechána výzva, aby si uloženou písemnost vyzvedl. Potvrzením o pobytu předloženým soudu prvního stupně dne 24. října 2008 (srov. č. l. 242 spisu) pak první žalovaný prokázal, že se v místě doručování v den, kdy nebyl při pokusu o doručení zastižen, ani v době do 10 dnů od uložení doručované zásilky nezdržoval. Z uvedeného plyne, že uložení doručované písemnosti je podle ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř. (ve znění účinném v době, kdy mělo dojít k doručení rozsudku odvolacího soudu, pro věc rozhodném) neúčinné a k doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tzv. náhradním způsobem nedošlo (srov. ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. v rozhodném znění).
Rozsudek odvolacího soudu tak byl prvnímu žalovanému doručen až dne 8. prosince 2008 (srov. doručenku u č. l. 226 spisu) a posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání (srov. ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř.) proto bylo pondělí 9. února 2009 (srov. ustanovení §57 odst. 2 věty druhé o. s. ř.). Dovolání prvního žalovaného podané na poštu dne 3. února 2009 (srov. č. l. 255 – 258) je tudíž včasné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu.
Předmětem námitkového řízení mohou být, jak plyne z výše uvedeného, pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet (k tomu srov. důvody rozsudku uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozdutí a stanovisek).
Poměřováno shora uvedenými kritérii závěr odvolacího soudu, podle něhož námitka nesprávného vyplnění blankosměnky nemůže být důvodná, jestliže první žalovaný v námitkách neuvedl, jaká částka měla být do směnky skutečně doplněna, neobstojí.
V poměrech projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé, že první žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, že směnka, o jejíž úhradě bylo směnečným platebním rozkazem rozhodnuto, sice sloužila (jak tvrdila žalobkyně v podané žalobě) k zajištění všech pohledávek žalobkyně vzniklých z leasingové smlouvy, první žalovaný však až do okamžiku, kdy leasingová smlouva z důvodu odcizení předmětu leasingu zanikla, sjednané leasingové splátky hradil (po zániku smlouvy uhradil dokonce další dvě splátky); následně bylo žalobkyni vyplaceno pojistné plnění, čímž „byla věc vyřešena“ a ze zaniklé leasingové smlouvy již nebylo možné dále vycházet a požadovat po prvním žalovaném, aby dále „hradil leasing“.
Z takto formulovaných námitek je dle přesvědčení Nejvyššího soudu zřejmý jak rozsah, v jakém je směnečný platební rozkaz napadán (první žalovaný považuje žalobou uplatněný nárok za nedůvodný v celém rozsahu), tak skutkové okolnosti, na nichž je procesní obrana prvního žalovaného založena [podstata námitek prvního žalovaného spočívá v tvrzení, že předpoklady pro vyplnění vystavené blankosměnky v posuzovaném případě vůbec nenastaly, neboť první žalovaný veškeré závazky vzniklé na základě leasingové smlouvy splnil, přičemž – po zániku leasingové smlouvy v důsledku odcizení předmětu leasingu – již žalobkyni žádné další nároky z leasingové smlouvy (včetně práva na zaplacení příslušenství pohledávky či smluvní pokuty) vzniknout nemohly].
Ve světle výše uvedeného je požadavek odvolacího soudu, aby z námitek bylo zřejmé, jaká částka měla být na směnku (podle názoru prvního žalovaného) správně doplněna, zjevně nepřípadný (vychází-li námitky prvního žalovaného z přesvědčení, že směnka neměla být vyplněna vůbec, nelze po něm požadovat, aby současně tvrdil částku, která měla být do směnky doplněna). V situaci, kdy se odvolací soud důvodností námitek uplatněných prvním žalovaným proti směnečnému platebnímu rozkazu věcně nezabýval, je jeho závěr o správnosti vydaného směnečného platebního rozkazu přinejmenším předčasný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (bylo-li jím rozhodnuto o námitkách prvního žalovaného) a v závislých výrocích o nákladech řízení podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 30. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu