ECLI:CZ:NS:2010:29.NSCR.2.2008.1
sp. zn. 29 NSCR 2/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v insolvenční věci dlužníka R. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská 12, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2008, č. j. KSBR 32 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 7. února 2008, č. j. KSBR 32 INS XY, Krajský soud v Brně odmítl - odkazuje na ustanovení §3 odst. 1 a 4, §103 odst. 2 a §128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - insolvenční návrh dlužníka z 1. února 2008, s tím, že dlužník v něm neuvedl skutečnosti osvědčující jeho hrozící úpadek a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. března 2008, č. j. KSBR 32 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, vycházeje přitom z ustanovení §3, §103 odst. 1 věty první, odst. 2, §128 odst. 1, §390 odst. 1 věty první a §391 odst. 2 insolvenčního zákona.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež je přípustné podle §239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že jde o dovolání typově shodné (vypracované stejným zástupcem) s dovoláním ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. KSBR 37 INS XY, 29 NSČR 1/2008, vzešlé z typově shodné podoby insolvenčního návrhu, usnesení soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu (šlo o dovolání manželky dovolatele). V posledně označené věci přitom Nejvyššího soud dovolání zamítl usnesením ze dne 27. ledna 2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V tomto usnesení (na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací argumentace neobstojí ani v rovině namítaných vad řízení ani v rovině zpochybňované správnosti právního posouzení věci, s tím, že:
1/ Námitka, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost uloženou mu ustanovením §5 o. s. ř. a §393 insolvenčního zákona, není opodstatněná a má původ v tom, že dovolání nesprávně zaměňuje insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, ačkoli jde o dvě různá procesní podání. Usnesení, jímž insolvenční soud odmítá dlužnický insolvenční návrh dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona, není usnesením o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, bez zřetele k tomu, že dlužník takový návrh (na povolení oddlužení) podal spolu s insolvenčním návrhem.
2/ Z konstrukce §395 insolvenčního zákona (zejména z jeho odstavců 1 písm. a/, 2 písm. a/ a 3 písm. a/) plyne, že úprava obsažená v §395 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona směřuje proti návrhům na povolení oddlužení opakovaně podaným touž osobou (po předchozím odmítnutí jejího prvního návrhu na povolení oddlužení) v rámci jednoho a téhož insolvenčního řízení. Vazbu mezi dříve skončeným insolvenčním řízením (v němž bylo rozhodováno o návrhu takové osoby na povolení oddlužení) a nově zahájeným insolvenčním řízením, ve kterém stejná osoba podala „nový“ návrh na povolení oddlužení, postihuje úprava obsažená v §395 odst. 1 písm. a/, ve spojení s odstavcem 3 písm. a/ insolvenčního zákona. V rámci této úpravy je na uvážení insolvenčního soudu podle konkrétních okolností případu a v závislosti na výsledku předchozího insolvenčního řízení posoudit, zda je důvod zamítnout návrh na povolení oddlužení podaný v novém insolvenčním řízení proto, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr. Argumentace důsledky uvedenými v §395 odst. 2 insolvenčního zákona tedy při odmítnutí insolvenčního návrhu není namístě.
3/ Vzhledem k tomu, že u insolvenčního návrhu insolvenční zákon (v §128 odst. 1) určuje ohledně poučovací povinnosti jinak (tak, že výslovně vylučuje přiměřené užití §43 o. s. ř. před tím, než bude insolvenční návrh odmítnut), je argument poučovací povinností soudu opírající se o ustanovení občanského soudního řádu (v daném případě o jeho §5) s přihlédnutím dikci §7 odst. 1 insolvenčního zákona zjevně nepřiléhavý.
4/ V poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. §3 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).
5/ Tam, kde dlužník podal insolvenční návrh proto, že mu úpadek teprve hrozí (§3 odst. 4 insolvenčního zákona), se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností z nichž insolvenční soud (shledá li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu §3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala „podstatné části“ dlužníkových peněžitých závazků.
6/ Tvrzení, že: „Příjmy manželů nepostačují na krytí závazků, které narůstají o úroky. Závazky lze vypořádat v poměrné výši za podmínek daných zákonem č. 182/2006 Sb.“, nevede k závěru, že dlužníku hrozí úpadek (ve smyslu §3 odst. 4 insolvenčního zákona), ani k závěru, že dlužník již je v úpadku (ve smyslu §3 odst. 1 insolvenčního zákona).
7/ K tomu, aby bylo možné z údajů obsažených v insolvenčním návrhu uzavřít (jak pro úpadek ve formě platební neschopnosti, tak pro jen hrozící úpadek), že dlužník má nejméně dva věřitele s pohledávkami, které jsou alespoň 30 dnů po lhůtě splatnosti, chybí v insolvenčním návrhu údaj o splatnosti kteréhokoli ze závazků popsaných pod body 14 až 17. Závěr o existenci pohledávky po lhůtě splatnosti lze dovodit jen u vykonatelné pohledávky označené pod bodem 17 (ovšem bez údaje o tom, jak dlouho je pohledávka po lhůtě splatnosti), která je ovšem jedinou pohledávkou (jediného věřitele), u níž je takový úsudek možný.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně v situaci, kdy všechny otázky dovoláním otevřené byly zodpovězeny (se závěrem o neopodstatněnosti dovolací argumentace) již ve výše označeném a citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 37 INS XY, 29 NSČR 1/2008, shledává Nejvyšší soud zbytečným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.
Výše podané závěry postihují (s přihlédnutím k době podání insolvenčního návrhu i k době vydání napadeného usnesení) podobu insolvenčního zákona ve znění zákonů č. 312/2006 Sb., č. 108/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu