ECLI:CZ:NS:2010:29.NSCR.33.2009.1
KSOS 38 INS XY
sp. zn. 29 NSCR 33/2009-A-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v insolvenční věci dlužníka P. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Láníčkem, advokátem, se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2009, č. j. KSOS 38 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. února 2009, č. j. KSOS 38 INS XY, Krajský soud v Ostravě odmítl - odkazuje na ustanovení §103, §104, §128 odst. 1, §391 a §392 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - insolvenční návrh dlužníka ze dne 16. února 2009, především s tím, že dlužník v něm neuvedl žádné rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek nebo hrozící úpadek.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, vycházeje přitom z ustanovení §3, §103 odst. 1 věty první, odst. 2, §128 odst. 1, §390 odst. 1 věty první a §391 odst. 2 insolvenčního zákona.
Odvolací soud poukázal na to, že dlužník podal insolvenční návrh s využitím formuláře návrhu na povolení oddlužení, avšak neuvedl v něm (pod bodem 21) žádné skutečnosti, které osvědčují jeho úpadek ve formě platební neschopnosti. Taková vada insolvenčního návrhu je nedostatkem, pro který nelze v řízení pokračovat a odůvodňuje jeho odmítnutí, uzavřel odvolací soud.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, opírající se o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jež je přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že otázky předkládané mu k řešení v dovolání ve své rozhodovací praxi již dříve zodpověděl ve shodě s napadeným usnesením. Jde o následující závěry:
V usnesení ze dne 26. února 2009, sp. zn. KSBR 31 INS XY, 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit, Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (to činí bezpředmětným argument, že soud si měl tyto skutečnosti zjistit z příloh).
V usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. KSBR 37 INS XY, 29 NSČR 1/2008, dále Nejvyšší soud uzavřel, že:
1/ Dlužník, který označením bodu 21 ve formuláři návrhu na povolení oddlužení projeví navenek úmysl podat „návrh na povolení oddlužení“ zároveň jako „insolvenční návrh“ a který současně rezignuje na uvedení („popis“) jakýchkoli „rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek“, předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona.
2/ V poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, pro úpadek dlužníka (což je i případ dovolatele) se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. §3 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).
3/ K tomu, aby bylo možné z údajů obsažených v insolvenčním návrhu uzavřít, že dlužník má nejméně dva věřitele s pohledávkami, které jsou alespoň 30 dnů po lhůtě splatnosti, musí být v insolvenčním návrhu obsažen také údaj o splatnosti kteréhokoli ze závazků popsaných v kolonkách 14 až 17 (u dovolatele šlo o kolonky 14 a 15, z nichž se závěr o době splatnosti jejích závazků nepodává).
Zabývat se dovoláním v této věci za daného stavu meritorně, shledává Nejvyšší soud zbytečným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.
Výše podané závěry postihují (s přihlédnutím k době podání insolvenčního návrhu i k době vydání napadeného usnesení) podobu insolvenčního zákona ve znění zákonů č. 312/2006 Sb., č. 108/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 362/2007 Sb. a č. 458/2008 Sb.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu