ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.761.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 761/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. června 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Š. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. 11 To 12/2010-212, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 11/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 49 T 11/2009-180, byl obviněný Š. P. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „od června 2008 do června 2009 ve V. a dalších místech prodával nebo daroval dávku pervitinu obsahující psychotropní látku amfetamin, a to nezl. nejméně ve čtyřiceti případech, pokaždé nejméně za 200,- Kč, nejvíce za tři tisíce korun, ml. D. J. nejméně v deseti případech, pokaždé za 200,- Kč až 500,- Kč, ml. M. B., nejméně ve třech případech, pokaždé za 200,- Kč D. B., ve dvou případech, pokaždé za 200,- Kč, a J. Ř., ve dvou případech, pokaždé za 100,- Kč, ačkoli věděl, že nezl. je mladší 15 let, přičemž amfetamin je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zařazenou podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách do seznamu II.“. Za to byl podle §187 odst. 3 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2010, č. j. 11 To 12/2010-212, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. pak při nezměněném výroku o vině rozhodl tak, že obviněného nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 3. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Š. P. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že celá trestní věc - pokud jde o otázku jeho viny - je od počátku postavena na původních výpovědích svědků nezl. a dalších, jimž měl údajně pervitin prodávat, které tito svědci učinili v přípravném řízení. Dovolatel dále konstatoval, že si své postavení do jisté míry zkomplikoval sám částečným doznáním učiněným rovněž v přípravném řízení, kdy policejnímu orgánu přiznal prodej pervitinu ve dvou případech J. Ř. a výměnu pervitinu za různé věci s D. J. a M. B. Toto doznání však později, ještě v přípravném řízení, odvolal a uvedl logické důvody této změny. Původně totiž chtěl uspíšit vyšetření celé záležitosti a dostat se z vazby na svobodu. Pokud jde o výpovědi svědků, soudy je podle dovolatele nesprávně hodnotily, a to zejména výpověď nezl., který však u hlavního líčení vzal svoji původní výpověď zpět. Dovolatel v této souvislosti připomněl, že byl po dobu trestního řízení ve vazbě a nemohl tedy svědka nijak ovlivňovat. Spíše by proto podle něj mělo být zjištěno, zda jmenovaný svědek nebyl nucen ke své první (nepravdivé) výpovědi. Rovněž mělo být zohledněno, že svědkovi bylo v době údajného páchání inkriminované trestné činnosti teprve 14 let, v době trestního řízení 15 let a věrohodnost jeho výpovědi byla navíc snižována i užíváním pervitinu, a dále zjevné rozpory jeho výpovědi s výpověďmi dalších ve věci slyšených svědků, zejména svědka R. C. Ani ostatní důkazy dovolatele dle jeho názoru bez pochybností neusvědčují ze spáchání trestné činnosti. Proto je přesvědčen, že pokud byl uznán za výše popsané situace vinným, rozhodnutí soudů trpí vadou předpokládanou v uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky na základě jeho dovolání zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu podle §265k tr. ř. a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí podle §265l odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zdůraznil, že zákon k jeho naplnění předpokládá existenci vad hmotně právních a nikoli vad procesní povahy. K dovolatelem uplatněné argumentaci pak v obecné rovině uvedl, že námitky spočívající ve zpochybnění ve věci učiněných skutkových zjištění, resp. námitky vůči způsobu provádění důkazů a jejich hodnocení pod výše uvedený ani jiný důvod dovolání podřadit nelze. Obviněný přitom v rámci své argumentace předložené v dovolání, a to i přes výslovné tvrzení, že namítá nesprávné hmotně právní posouzení zjištěného skutkového stavu, zpochybnil právě výlučně učiněná skutková zjištění a napadl řádnost procesu dokazování. Jeho námitky se tak dle názoru státního zástupce zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i dalšími, obviněným neuplatněnými, dovolacími důvody.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný Š. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině založily v podstatě jen na výpovědích svědků, kterým měl distribuovat pervitin, zejména pak na původní výpovědi nezl. z přípravného řízení, kterou tento svědek vzal následně při výslechu u hlavního líčení zpět, přičemž při posuzování věrohodnosti jeho prvotní výpovědi soudy pominuly jeho nízký věk a drogovou závislost. Jinými slovy, podle dovolatele mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo , neboť při neakceptování jeho obhajoby soudy v jeho neprospěch vycházely ze skutkových zjištění, která neodpovídala skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Podrobně se také zabýval změnou prvotní výpovědi svědka N. z přípravného řízení v hlavním líčení a náležitě vysvětlil, proč jeho pozdější svědeckou výpověď považoval za nepravdivou (viz str. 7 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se rovněž obviněným (dovolatelem) namítanou změnou výpovědi svědka N. a vysvětlil, proč považoval závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti prvotní výpovědi tohoto svědka za správný (viz str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nezbytné rozvést úvahy odvolacího soudu v tom směru, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí, jak již bylo naznačeno výše, splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného Š. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler