ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1209.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1209/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce P. Z. , zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 115/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, č. j. 28 Co 371/2008 – 53, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 240.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřeně dlouhým trestním řízením vedeným před Okresním soudem v Mostě pod sp. zn. 6 T 207/2002. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V daném případě bylo zjištěno, že dne 22. 11. 2001 bylo žalobci spolu s dalšími osobami sděleno obvinění pro trestný čin pokusu ublížení na zdraví a dne 13. 12. 2001 mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin výtržnictví. Usnesením Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Mostě, ze dne 18. 12. 2001, byly uvedené věci spojeny ke společnému trestnímu řízení. V období od dubna 2002 do srpna téhož roku bylo trestní stíhání žalobce přerušeno. Na žalobce bylo dne 6. 2. 2002 vyhlášeno pátrání Policií ČR. Obžaloba byla po provedení potřebných úkonů podána k Okresnímu soudu v Mostě dne 23. 12. 2002. Hlavní líčení bylo nařízeno na 3. 6. 2003. To pak bylo odročováno postupně na dny 20. 4. 2004, 12. 10. 2004, 5. 4. 2005, 23. 5. 2005, 8. 9. 2005 a 13. 2. 2006, a to z důvodu nedostavení se svědků, případně žádosti žalobce, resp. jeho právního zástupce o odročení jednání z důvodu kolize. Okresní soud v Mostě rozhodl ve věci dne 13. 2. 2006. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a odvolací soud rozhodl dne 16. 8. 2006 tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 28. 6. 2007 byl Okresním soudě v Mostě vydán rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu pokusu ublížení na zdraví a trestného činu výtržnictví, pro které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 5. 10. 2007.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením daného případu. Je nepochybné, že i přes složitost věci, způsobenou zejména spojením trestního stíhání více obviněných ke společnému řízení, došlo k neodůvodněným průtahům v řízení před soudem prvního stupně. S ohledem na charakter tohoto sporu šlo o řízení se zvýšeným významem pro žalobce, který se však na délce řízení po dobu, kdy se nedařilo zajistit jeho účast u hlavního líčení, na průtazích podílel.
Nelze přehlédnout, že se žalobce v průběhu řízení, které proběhlo ve dvou instancích, nedomáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu směřujícího k vydání rozhodnutí, nepodal předsedovi příslušného soudu stížnost na průtahy v řízení a nápravy se nedomáhal ani prostřednictvím ústavní stížnosti. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07 Všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz . , v němž je vyjádřeno, že „Pro účastníka zahájeného, avšak dosud neskončeného, soudního řízení je prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu soudního řízení, kterým je poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, nacházející svůj výraz ve vydání meritorního rozhodnutí. Tento zájem nemůže být eliminován poskytnutím zadostiučinění či náhrady případné škody, neboť prioritní je zde dosažení právní jistoty na základě vydaného soudního rozhodnutí.“ S ohledem na uvedené, zejména pak s přihlédnutím k tomu, že žalobce je osobou opakovaně trestně stíhanou a opakovaně odsouzenou pro páchání trestné činnosti, lze mít zásadní pochybnosti o tom, že prvotním zájmem žalobce je ochrana jeho práv a vydání meritorního rozhodnutí. Se zřetelem k těmto okolnostem považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve věci žalobce jako dostatečné a odpovídající kritériím §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dál též „Evropský soud“ či „ESLP“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z jeho zásadní právní významnosti. Za zásadní považuje zejména zpřesnění, resp. judikatorní obsahové vymezení kritérií uvedených §13 odst. 1 OdpŠk. Na odpovědnost státu za průtahy v trestním řízení vedeném proti žalobci nemůže mít vliv taková okolnost, jakou je odročování líčení pro neschopnost žalované zajistit přítomnost žalobce na těchto úkonech, natož okolnost, že se k hlavnímu líčení opakovaně nedostavili svědci. Odpovědnost žalované je totiž odpovědností objektivní. Trestní řízení po podání obžaloby trvalo ve vztahu k žalobci čtyři a půl roku. Prodlevy mezi hlavními líčeními byly někdy až šest měsíců. Odůvodnění, že žalobce se nedomáhal návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu směřujícího k vydání rozhodnutí, nepodal předsedovi soudu stížnost na průtahy v řízení a nápravy se nedomáhal ani prostřednictvím ústavní stížnosti, je neopodstatněné. Evropský soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že může-li účastník řízení požádat o určení lhůty až po té, co byla neuspokojivě vyřešena jeho předchozí stížnost na průtahy v řízení k předsedovi soudu, nejedná se o efektivní prostředek nápravy průtahů. Žalobce se rovněž domnívá, že nelze činit rozdíl v přístupu k právu na náhradu škody mezi osobou v minulosti trestanou a osobou nikdy netrestanou. Z tohoto důvodu nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že ve vztahu k žalobci nemohla nepřiměřená délka trestního řízení negativně zasáhnout jeho psychickou sféru. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné k řešení otázek zásadní právní významnosti, a to zda je přípustné při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení, resp. při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a odst. 2 a 3 OdpŠk přihlížet k tomu, že účastník nepodal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a že se jedná o osobu v minulosti trestně stíhanou. Těmito otázkami se dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti nezabýval, a proto tyto nejsou v jeho judikatuře vyřešeny. Dovolací soud taktéž pokládal za zásadní vyjádřit se k některým kritériím aplikovaným odvolacím soudem ve vztahu k posouzení formy zadostiučinění.
Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním postupem byla v českém právním řádu zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb.
Danou novelou byl do §1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Do §13 odst. 1 OdpŠk byla pak přidána věta potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, dostupný na internetových stránkách, www.nsoud.cz ), že se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Nově vložená věta v §13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluvy“). Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na to, že v souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za jednotlivé průtahy v řízení.
Zákonem č. 160/2006 Sb. pak do zákona č. 82/1998 Sb. přibyl rovněž nový §31a, podle kterého bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
Z uvedeného je zřejmé, že §31a OdpŠk v odst. 1 zakotvuje právo na přiměřené zadostiučinění v případě nemateriální újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a v odst. 2 stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování porušení práva nebo ve formě finanční kompenzace, a uvádí obecná kritéria, od kterých se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku).
V odstavci třetím pak dané ustanovení specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být užitečným vodítkem.
Úprava náhrady nemajetkové újmy je tedy zasazena do zákonné koncepce, jež stojí na konstrukci základních předpokladů pro důvodné uplatňování její náhrady, tj. na tom, že poškozenému byla způsobena nemajetková újma, a to v příčinné souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, v daném případě porušením práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě.
Není však možné přehlédnout, že nárok podle §31a odst. 1 OdpŠk má dvojí povahu. Jednak jde (ve spojení s §1 odst. 3 OdpŠk) v českém právu o právní základ nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, avšak zároveň je jím realizováno právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle něhož každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Z uvedeného je patrno, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, jakož i při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk je nutno postupovat nejen dle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Dospěje-li soud k závěru, že v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty třetí (či §22 odst. 1 věty třetí) zákona OdpŠk, je třeba, aby zvážil, zda v daném případě je dostatečné konstatování porušení tohoto práva či zda je třeba přiznat poškozenému přiměřené zadostiučinění v penězích. Přitom je třeba přihlížet k tomu, že přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a OdpŠk není preventivním nástrojem proti nepřiměřené délce soudního řízení. Poskytuje „pouze“ následnou kompenzaci za již vzniklou újmu, a je tedy žádoucí, aby bylo poskytováno rychle, v zásadě v penězích a v dostatečné výši. Dopěje-li soud k závěru, že konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení není v konkrétním případě dostatečnou satisfakcí, musí při stanovení výše zadostiučinění v penězích vycházet zejména z kritérií demonstrativně vypočtených v §31a odst. 3 OdpŠk, jakož i z judikatury ESLP.
Sám Evropský soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“ ( strong but rebuttable presumption ), že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odstavec č. 93 Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce. Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 .
, nebo Kmec, J., K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení , Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva. Jen zcela výjimečně se pak nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy nutné přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za
zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný); viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009.
V souzeném případě přitom oba soudy dovodily, že došlo k porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené době (dle skutkových zjištění bylo posuzované trestní řízení zahájeno sdělením obvinění žalobci dne 22. 11. 2001, přičemž ve vztahu k žalobci nabylo poslední rozhodnutí vydané v této věci vnitrostátním orgánem právní moci dne 5. 10. 2007; řízení tedy trvalo 5 let, 10 měsíců a 13 dní).
Soudy též shodně dospěly k závěru, že žalobci vznikla nemajetková újma, avšak že jako zadostiučinění za ni postačí konstatování porušení práva (§31a odst. 2 OdpŠk). Odvolací soud tento svůj závěr odůvodnil tím, že žalobce se na průtazích sám podílel, a to v době kdy nebylo možno zajistit jeho přítomnost u hlavního líčení, dále že žalobce nevyužil žádného jemu dostupného preventivního nástroje směřujícího k dřívějšímu vydání rozhodnutí ve věci samé a že „s přihlédnutím k tomu, že žalobce je osobou opakovaně trestně stíhanou a opakovaně odsouzenou pro páchání trestné činnosti, lze mít zásadní pochybnosti o tom, že prvotním zájmem žalobce je ochrana jeho práv na vydání meritorního rozhodnutí.“
Jak vyplývá z právě uvedeného, založil odvolací soud své právní posouzení především na hodnocení kritéria jednání žalobce jakožto poškozeného. Jednání poškozeného je subjektivním kritériem, které může k délce řízení přispět jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník soudního řízení přispět k nárůstu délky řízení svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost směřující ke zkrácení délky řízení, v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení.
Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. je jedním z těchto prostředků. Avšak ve vztahu k tomuto institutu Evropský soud uvedl, že „možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zavedená do českého právního řádu s účinností od 1. července 2004 novým §174a zákona č. 6/2002 Sb., který ve skutečnosti pouze navazuje na hierarchickou stížnost, nelze považovat za právní prostředek nápravy, který by musel být vyčerpán pro účely článku 35 odst. 1 Úmluvy.“ (viz konečné rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02 senátu páté sekce ESLP ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti České republice, odstavec 57).
Tento stav se do značné míry mění v důsledku novely zákona č. 6/2002 Sb. provedené zákonem č. 7/2009 s účinností od 1. 7. 2009, v níž se stanoví, že „Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle §164“. Taková úprava je tedy již obdobná právní úpravě v Rakousku, již ESLP považuje za účinný prostředek nápravy (k tomu viz rozsudek senátu páté sekce ESLP ze dne 27. 5. 2010, ve věci Otava proti České republice , stížnost č. 36561/05, odstavce 38 až 45). K legislativním změnám týkajícím se preventivního prostředku zakotveného v §174a zákona č. 6/2002 Sb., se ESLP stručně vyjádřil též v rozsudku senátu páté sekce ze dne 22. 4. 2010 ve věci Macready proti České republice , stížnost č. 4824/06 a 15512/08, odst. 51). Je třeba dodat, že ani po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. není přiléhavé přičítat k tíži účastníka to, že tento preventivní prostředek nevyužil, neboť je primární povinností orgánů veřejné moci projednat případ v přiměřené době.
Z uvedeného nicméně vyplývá, že právní úpravu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. v období od 1. 7. 2004 do 30. 6. 2009 nelze považovat za účinný prostředek nápravy, a jeho nevyužití v tomto období by tak nemělo být kladeno k tíži dotčených účastníků. Tomuto závěru se ostatně nepříčí ani odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu.
Z tohoto důvodu nepokládá dovolací soud za přiléhavý argument odvolacího soudu, že žalobci nepřiznal přiměřené zadostiučinění v penězích i z toho důvodu, že žalobce jakožto účastník řízení nevyužil žádného jemu dostupného preventivního nástroje směřujícího k dřívějšímu vydání rozhodnutí ve věci samé, neboť žalobce takový efektivní prostředek neměl ani k dispozici.
Navíc je v tomto případě třeba přihlédnout ke specifikům trestního řízení. V jeho průběhu se totiž obecně spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení nepředpokládá. Stát ovšem nemůže být odpovědný za „průtahy“ zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv či jinými prostředky (nedostavení se na jednání soudu, nedostavení se ke znalci či jiné obstrukce mající za cíl zmařit nařízené jednání ve věci); k tomu srov. např. rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00, odst. 33. Z tohoto důvodu je však nutno v odůvodnění rozhodnutí vydaného v kompenzačním řízení jasně a zřetelně vymezit, v jaké části bylo řízení prodlužováno jednáním poškozeného a v jaké postupem orgánů veřejné moci.
V trestním řízení vedeném proti žalobci tak bylo možno přihlédnout zejména k tomu, že po jistou dobu řízení byl žalobce nezvěstný, a muselo být po něm vyhlášeno pátrání. Toto období však trvalo od února 2002 do srpna téhož roku, tedy asi šest měsíců. Čili z pohledu celkové doby řízení se nejednalo o významné zdržení.
Je naopak třeba přihlédnout k tomu, že hlavní líčení bylo odročováno s tak dlouhými prodlevami (např. hlavní líčení bylo dne 3. 6. 2003 odročeno až na 20. 4. 2004). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně pak ani nevyplývá, že by hlavní příčinou dalších odročování bylo chování žalobce (tak hlavní líčení bylo odročeno dne 3. 6. 2003 z důvodu, že se k soudu nedostavili svědci, jeden z obžalovaných, ani poškození, dále dne 20. 4. 2004 bylo hlavní líčení odročeno, neboť se nedostavila svědkyně obhajoby, při jednání dne 5. 4. 2005 bylo hlavní líčení odročeno z toho důvodu, že se nedostavili svědci, na jejichž výslechu trvala jak obhajoba, tak i obžaloba, nebo líčení dne 23. 5. 2005 se nekonalo proto, že jeden z obžalovaných byl ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v L.). K tomu dovolací soud jen na okraj poznamenává, že nelze klást žalobci k tíži, že v trestním řízení odmítl vypovídat, neboť se jedná o jeho ústavně garantované právo, kterého nesmí být žádným způsobem zbaven (čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).
Z uvedeného tedy podle dovolacího soudu zřetelně nevyplývá, že by délka zkoumaného trestního řízení byla významně zapříčiněna právě chováním žalobce.
Dovolací soud pak nerozumí závěru odvolacího soudu, že „lze mít zásadní pochybnosti o tom, že prvotním zájmem žalobce je ochrana jeho práv a vydání meritorního rozhodnutí.“
Je zcela nezřetelné, z jakého důvodu by žalobce, i jako osoba trestně stíhaná a pravomocně odsouzená za opakovanou trestnou činnost, neměl mít zájem na ochraně svých práv. Naopak, zejména vzhledem k typicky velmi velkému významu trestního řízení pro obviněného (obžalovaného) může mít právě taková osoba eminentní zájem na tom, aby v případě porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení byla újma takto způsobená adekvátně kompenzována. Navíc motiv, pro nějž žalobce uplatňuje svůj nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk, není zákonným kritériem ani kritériem obsaženým v judikatuře ESLP, a pro posouzení formy a výše zadostiučinění tak nesehrává žádnou roli. Takový přístup považuje dovolací soud za jsoucí v rozporu s ústavně garantovaným principem rovnosti zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a to ve spojitosti s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 téhož právního předpisu.
Přitom poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk je kompenzačním prostředkem směřujícím k nápravě již porušeného práva. Nejedná se tedy o prostředek, jímž by se snad účastník mohl domáhat vydání dřívějšího „meritorního rozhodnutí“, ačkoliv tak může žádost (žaloba) na vydání přiměřeného zadostiučinění, byla-li podána před skončením inkriminovaného řízení, nepřímo působit.
Výše uvedené argumenty odvolacího soudu pokládá tedy dovolací soud za nepřiléhavé. Nicméně i v daném případě je nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla žalobci nemajetková újma (§31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobnostní integrity. Evropský soud pak ve vztahu k nepřiměřené délce řízení považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29).
Po zhodnocení okolností daného případu je pak nutno uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v případě žalobce zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost, v době ode dne 6. 11. 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí svobody za svůj jiný trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v neposlední řadě je nutno přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení nakonec pravomocně shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Nadměrná délka tohoto konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotu či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov. obdobně rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96).
Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto jej podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 9. 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu