Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2010, sp. zn. 30 Cdo 1660/2009 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1660.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Odmítnutí dovolání

ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1660.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1660/2009 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce R. K. , zastoupeného JUDr. Milenou Nachtigalovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážná 6, proti žalovaným 1) K. S. , 2) J. S. , 3) J. J. , a 4) P. J. , zastoupeným Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ovčí hájek 2172/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 190/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2008, č.j. 19 Co 152/2008-342, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Pleštila, advokáta se sídlem v Praze 5, Ovčí hájek 2172/42. Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.): Okresní soud Praha - východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. ledna 2007, č.j. 3 C 190/2004-260, ve znění opravného usnesení ze dne 8. listopadu 2007, č.j. 3 C 190/2004-281, meritorním výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal „určení, že první žalovaný a druhá žalovaná jsou vlastníky ve společném jmění manželů nemovitostí, jejich součástí a příslušenství, sestávajících z pozemku stavební parcely č. 71 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 465 m2, z budovy čp. 107 - objekt bydlení na stavební parcele č. 71, pozemku č. parcely 2 - zahrada o výměře 148 m2 a pozemku č. parcely 329/24 - ostatní plocha o výměře 2237 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha východ na LV č. 331 pro obec Praha východ k.ú. V.“ . Navazujícím výrokem II. pak rozhodl, že „Žalobce zaplatí do 15 dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení k rukám právního zástupce žalovaných 1 - 4 částku 30.858,- Kč.“ Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva, kterou žalobce považoval za absolutně neplatnou a v důsledku toho se domáhal soudní deklarace věcněprávního vztahu k předmětným nemovitostem, je platná, neboť „prvý žalovaný se nedopustil kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými 1,2 a žalovanými 3,4 trestných činů a nejedná se tedy o neplatný právní úkon ve smyslu §39 občanského zákoníku.“ K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zaujal právní názor, že předmětnou kupní smlouvu nelze označit jako neplatný právní úkonu. Podle odvolacího soudu by se v daném případě mohlo jednat o tzv. odporovatelnost ve smyslu §42a obč. zák., která však žalobcem žalována nebyla. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že právní posouzení věci soudy obou stupňů je opřeno o nesprávné právní závěry, a že není v souladu s judikovanými právními názory Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“). Žalobce poukazuje na skutkové okolnosti případu, z nichž uzavírá, že „žalovaní č. 3 a 4 věděli o tom, že prví dva žalovaní mají dluhy, že jsou tísněni svými věřiteli, a proto využili této situace ke koupi předmětných nemovitostí hluboko pod cenou, za níž se srovnatelné nemovitosti v daném místě a čase prodávaly. Prví dva žalovaní výtěžek prodeje nepoužili k zaplacení všech svých dluhů, event. jejich poměrné části celý, ale pro svou potřebu si ponechali část kupní ceny. Došlo tak k nastolení takového právního stavu, kdy pokud neměli věřitelé uspokojení svých pohledávek přímo znemožněno, pak rozhodně podstatně ztíženo.“ Popsaným jednáním podle žalobce „byla naplněna skutková podstata poškozování věřitelů, že si oba žalovaní na straně prodávajícího byli vědomi svých platebních povinností, jež se rozhodli nesplnit, následkem čehož už zbylí věřitelé neměli z čeho své pohledávky uspokojit.“ Žalobce se tak ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeném v jeho rozsudcích ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1880/1999 nebo 21 Cdo 1811/2000, že popsané jednání způsobuje absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy pro její rozpor se zákonem i s dobrými mravy. Jako nespravedlivé pak žalobce považuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobce (ve stručnosti shrnuto) odmítli žalobcem uplatněnou dovolací argumentaci a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř. tím není dotčeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzované věci žalobce v dovolání oproti soudům obou stupňů jinak věc právně posuzuje, přičemž z obsahu dovolání je také zřejmé, že poukazuje na ty skutkové souvislosti případu, které podle něj byly pro posouzení věci právně relevantní. Při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, případně odvolacím soudem, resp. z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, a zjišťuje, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Žalobce v dovolání vytýká, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a že jím zaujatý právní názor v dané věci je nesprávný. Ani jedna z těchto výtek ovšem není důvodná. Skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Odvolací soud se důsledně zabýval otázkou případné neplatnosti předmětné převodní smlouvy, převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, zjistil další skutečnosti na základě doplněného dokazování, čímž si vytvořil závěr o skutkovém stavu věci, který také správně právně posoudil, dospěl-li k závěru, že uvedená kupní smlouva není neplatným právním úkonem. Pokud jde o žalobcem učiněný odkaz na zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu, k tomu je třeba uvést, že právní názor, který byl Nejvyšším soudem vyjádřen např. v žalobcem odkazovaném rozsudku ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 (in ASPI), tj. že: „Právní úkon, který učiní jeho účastníci v úmyslu zmařit jím provedení již nařízeného výkonu rozhodnutí (tím, že má být právním důvodem pro vyloučení postiženého majetku z výkonu rozhodnutí), je podle §39 obč. zák. neplatný.“ , nebylo možno pro odlišnost skutkových zjištění v posuzovaném případě použít. Samotná okolnost, že se žalobce neztotožňuje se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud při posuzování věci vycházel, přípustnost dovolání pochopitelně nezakládá. Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.); proto je dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem v částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1, a dále zvýšená o 30% za společné zastupování více účastníků podle §19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20% podle §137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem částka 8.160,- Kč. Žalobce byl zavázán k této náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokáta žalovaných (oprávněných společně a nerozdílně) v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 30. července 2010 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Odmítnutí dovolání
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/30/2010
Spisová značka:30 Cdo 1660/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1660.2009.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§243b odst. 5 o. s. ř.
§218 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:09/13/2010
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 3689/10
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13