ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.23.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 23/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Bytové družstvo – Neředín Olomouc „v likvidaci“ , se sídlem v Olomouci, Politických vězňů 15, IČ: 25360809, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti žalovanému S. B. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T.G. Masaryka 8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 116/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. září 2008, č.j. 12 Co 369/2008-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. září 2008, č.j. 12 Co 369/2008-157, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, podanou proti žalovanému u Okresního soudu v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) dne 23. května 2005, domáhal určení, že je vlastníkem specifikované bytové jednotky (dále již „bytová jednotka“ nebo „byt“) v O. V žalobě skutkově vymezil, že dne 2. dubna 1999 uzavřel s původně žalovanou E. K. podle §24 zákona č. 42/1992 Sb. a podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) (dále již „zákon č. 72/1994 Sb.“) smlouvu o převodu vlastnictví k bytové jednotce a spoluvlastnického podílu k předmětnému pozemku. Učinil tak s ohledem na tvrzení žalované, že její bývalý manžel P. K. nemá zájem o uvedený byt, že souhlasí s tím, aby si byt koupila žalovaná s dcerou, které zůstaly v bytě bydlet, jakož i s ohledem na ujištění žalované o tom, že bývalý manžel opustil společnou domácnost a že souhlasí s tím, aby byt jako nájemkyně užívala nadále žalovaná. U Okresního soudu v Olomouci bylo však posléze pod sp. zn. 18 C 226/2001 zahájeno řízení mezi žalujícím P. K. (bývalým manželem původně žalované) a Bytovým družstvem – N. O. o náhradu škody, která měla žalobci vzniknout tím, že žalované bytové družstvo převedlo uvedenou bytovou jednotku na (původně) žalovanou a nikoliv na žalobce. O základu nároku bylo rozhodnuto (mezitímním) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. května 2003, č.j. 18 C 226/2001-124, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. ledna 2005, č.j. 12 Co 759/2003. Soudy v uvedené věci při rozhodování vycházely ze závěru, že k uvedenému bytu nevzniklo právo společného užívání bytu manžely, že po rozvodu manželství uvedených osob v roce 1996 svědčilo právo nájmu pouze žalujícímu P. K. a že tím, že nebylo postupováno podle §22 zákona č. 72/1994 Sb., došlo ke vzniku škody podle §420 odst. 1 obč. zák., když porušení právní povinnosti vyplývající ze zákona č. 72/1994 Sb. je spatřováno v prodeji bytu neoprávněné osobě, tj. E. K. Žalobce v této věci na základě shora vylíčeného skutkového děje dospěl k závěru, že předmětný právní úkon – převodní smlouva – je neplatný, neboť vycházel ze skutečností uvedených původně žalovanou, která tak žalobce uvedla v omyl, jenž byl pro uskutečnění právního úkonu, tj. pro uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky s žalovanou, rozhodující. Z těchto důvodů žalobce považoval uvedenou smlouvu za neplatnou. „Uvedené skutečnosti byly žalované v rámci pokusu o mimosoudní řešení věci sděleny, přičemž bylo navrhováno, aby žalovaná převedla bytovou jednotku zpět na žalobce. Na toto ovšem žalovaná nereagovala, proto je žalobce nucen domáhat se ochrany soudní cestou.“ Protože v průběhu soudního řízení před soudem prvního stupně původně žalovaná převedla kupní smlouvou ze dne 13. května 2005 bytovou jednotku na S. B., soud prvního stupně usnesením ze dne 12. února 2007, č.j. 16 C 116/2005-58, ve znění svého opravného usnesení ze dne 5. června 2007, č.j. 16 C 116/2005-67, připustil, aby na místo původní žalované vstoupil do řízení S. B.
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č.j. 16 C 116/2005-120, podané žalobě vyhověl, tj. určil, že vlastníkem předmětné bytové jednotky včetně specifikovaného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku je žalobce. Po provedeném řízení soud prvního stupně – s odkazem na závěry téhož soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 226/2001 - dospěl k závěru, že s původní žalovanou byla uzavřena smlouva o převodu bytové jednotky v rozporu s §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., neboť v době, kdy byla uzavírána předmětná smlouva nebyla nájemkyní předmětného bytu. Došlo tedy k tomu, že smlouva o převodu bytové jednotky na jinou osobu, než nájemce, je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Protože v tomto případě jde o neplatnost absolutní, je nutno k ní přihlížet z úřední povinnosti. Zákon ani nestanoví nějakou časovou mez, do kdy je třeba k vadě právního úkonu přihlížet „jak vyplývá z komentáře k občanskému zákoníku Jehlička/Švestka a kolektiv vydaného nakladatelstvím C.H. Beck ust. §37, kde jde o základní náležitosti právních úkonů. Dle názoru soudu tedy nemůže dojít ani k promlčení tohoto práva a proto podle názoru soudu není důvodná ani námitka promlčení vznesená ze strany žalovaného.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uvedenou určovací žalobu zamítl. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uvedl, „že pokud v předchozím řízení o náhradu škody vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 226/2001 byla jako předběžná otázka řešena nájemní práva ke spornému bytu bývalých manželů K., v tomto řízení v rámci řešení předběžné otázky bylo pravomocně prokázáno, že společné právo užívání nevzniklo manželce P. K. K., pak pravomocný mezitímní rozsudek zahrnuje negativní řešení otázky neexistence práva společného nájmu bytu mezi manželi K. a staví tak najisto a na stejném skutkovém základě to, co je předmětem i tohoto sporu o určení vlastnictví...dospěl-li okresní soud k závěru, že smlouva o převodu bytové jednotky byla uzavřena v rozporu s §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., neboť v době, kdy byla uzavírána, nebyla původní žalovaná K. nájemkyní předmětného bytu, pak lze tomuto závěru bez dalšího přisvědčit...“ Ačkoliv se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětná smlouva, kterou uzavřel žalobce s původní žalovanou, byla uzavřena v rozporu s §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., v další části odůvodnění svého rozsudku zase uzavřel, že „v daném případě nemohlo dojít k absolutní neplatnosti právního úkonu, nýbrž k relativní neplatnosti právního úkonu.“ Tento svůj právně kvalifikační závěr odvolací soud mimo jiné odůvodnil následovně: „ I když není rozhodné, jak žalobce sám kvalifikuje neplatnost právního úkonu, zda je absolutní nebo relativní, protože tím není vázán, je rozhodnější jak žalobce konkrétní vady právního úkonu, tj. smlouvy o převodu bytové jednotky, sám namítal. Právě tvrzení žalobce v žalobě a v písemném podání adresovaném žalované K. lze považovat za objektivní stav jeho vůle, pro který nechce být dohodou o převodu vázán. Smlouva o převodu bytové jednotky, při jejímž uzavření žalovaná K. vyvolala u žalobce omyl, není smlouvou neplatnou podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku pro nedostatek vážné vůle ani podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem, nýbrž podle §49a občanského zákona, tedy relativně neplatná, jak z ustanovení §40a občanského zákoníku přímo vyplývá, neboť je zde taxativně uvedena.“ Dospěl poté k závěru, že „Žalobce se relativní neplatnosti vůči žalované K., která byla účastnicí převodní smlouvy, sice dovolal, avšak po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.“ Z těchto důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně shora popsaným způsobem změnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu. Odkazuje na specifikovanou judikaturu k dané materii, kterou podporuje svou v dovolání obšírně rozvedenou argumentací, že předmětná smlouva o převodu bytové jednotky je absolutně neplatným právním úkonem. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel podaným dovoláním uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Podle §40a věty první obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu (mimo jiné) podle ustanovení §49a, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Podle §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. při převodu vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba, má dosavadní vlastník budovy povinnost nabídnout převod tomuto nájemci. Nepřijme-li nájemce tuto nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, může být byt převeden jiné osobě.
Podle druhého odstavce posledně uvedeného paragrafu po dobu jednoho roku od uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1 má nájemce při převodu bytu právo na jeho přednostní nabytí za podmínek stanovených v §606 občanského zákoníku. Nabídka převodu bytu nájemci musí být písemná a musí obsahovat všechny podmínky převodu. Smlouvu o převodu bytu je nájemce za výše uvedených podmínek povinen uzavřít do tří měsíců ode dne doručení nabídky, jinak jeho právo na přednostní nabytí zaniká. Ustanovení §603 odst. 3 občanského zákoníku platní obdobně.
Jak již bylo shora uvedeno, i když se odvolací soud ztotožnil s právně kvalifikačním závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětná smlouva o převodu bytové jednotky, uzavřená mezi dovolatelem a původně žalovanou E. K., byla uzavřena v rozporu s §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., přesto ve věci zaujal právní názor, že „v daném případě nemohlo dojít k absolutní neplatnosti právního úkonu, nýbrž k relativní neplatnosti právního úkonu.“ Dospěl totiž k závěru o (pouhé) relativní neplatnosti předmětné smlouvy v důsledku zjištěného jednání původní žalované, která měla při uzavírání převodní smlouvy uvést žalobce v omyl. Odvolací soud při svém právně kvalifikačním závěru zjištěného skutkového stavu zaměřil pozornost na zhodnocení důsledku omylu ve vůli žalobce, ovšem ponechal zcela stranou zhodnocení právního následku uzavření smlouvy v rozporu s §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Z rozsudku odvolacího soudu není přitom zřejmé, proč je přisuzována priorita aplikace §49a obč. zák. postihující relativní neplatností právní úkon učiněný v omylu, tj. postihující vady vůle jednající osoby, před (absolutní) neplatností právního úkonu z důvodu, že měl být učiněn v rozporu se zákonem, in concreto v rozporu s §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.obč. zák., který ukládá shora specifikovanou povinnost vlastníku budovy. Přitom z dikce posledně uvedeného paragrafu – jak již v minulosti judikoval Nejvyšší soud a od kteréhož právního názoru není důvodu se ani v této věci odchylovat - je jasně patrno, že první z obou možných nabídek nájemci na převod bytu (podle §22 odst. 1) je bezvýjimečnou podmínkou další vlastnické dispozice s bytem, přičemž porušení této (první) nabídkové povinnosti má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy, kterou by byl následně byt převeden jiné osobě než nájemci. Z toho dále vyplývá, že posouzení smlouvy o převodu bytové jednotky jako neplatné má poté negativní dopad jak při přezkoumávání návrhu na vklad vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí [§5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb.], tak i vůči dalším právním vztahům, jež ze smlouvy o převodu bytové jednotky vycházejí. Při posouzení těchto vztahů je třeba upřednostnit výklad relevantních zákonných ustanovení respektujících zásadu, podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv než sám má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 28 Cdo 412/2003, příp. usnesení téhož soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007, in www.nsoud.cz ). K tomu možno dodat, že na absolutní neplatnosti smlouvy nic nemění ani skutečnost, že smlouva je současně postižena další vadou, s níž zákon spojuje neplatnost relativní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 11, judikát publikován pod č. C 776).
Z vyloženého je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu