ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2396.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2396/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně L. K. , zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 9, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu , zastoupenému JUDr. Miroslavem Kozmíkem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 136/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2009, č.j. 16 Co 353/2006-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2009, č.j. 16 Co 353/2006-138, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č.j. 48 C 136/97-83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí "pozemku zapsaného na LV č. 381 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., katastrální území B., obec B., označeného p.č. 2227/22 (dále též „předmětný pozemek“) , a v hranicích podle geometrického plánu K. č. 670-12/96, původně součásti pozemku p.č. 1286 PK.“ Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16 Co 353/2006-99, v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 15.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného, a dále zavázal žalobkyni povinností nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 6.600,- Kč. Odvolací soud v řízení doplnil dokazování v rozhodnutí uvedenými listinnými důkazy a při hodnocení, zda kupní smlouva o převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku ze žalobkyně na žalovaného, kdy žalobkyně namítala, že tato smlouva nebyla nikdy uzavřena, neboť žalovaný vůči žalobkyni nikdy neučinil akceptační projev vůle, resp. kdy žalobkyně před jeho učiněním dne 6. února 1997 svůj návrh na uzavření kupní smlouvy odvolala, se s právní argumentací žalobkyně neztotožnil. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na veškeré okolnosti případu, kdy je třeba brát v úvahu, že iniciativa k uzavření smlouvy vzešla od žalovaného, a ten také text návrhu smlouvy vypracoval, zejména pak s ohledem na skutečnost, že žalobkyni poté, co žalovanému návrh smlouvy předložila, žalovaný podle této smlouvy také plnil (vyplatil žalobkyni smluvenou první část kupní ceny ve výši 4.200,- Kč), „je třeba dovodit, že žalobkyně ohledně akceptace svého návrhu smlouvy ze strany žalovaného nabyla povědomí v přiměřené lhůtě a nikoliv až dnem 6. 2. 1997.“ O tom, že žalobkyně věděla, že návrh smlouvy byl akceptován a smlouva byla uzavřena, svědčí nepochybně i to, že žalobkyně dne 3. listopadu 1996 v dopise katastrálnímu úřadu žádala o zamítnutí návrhu na vklad kupní smlouvy s tím, že se dovolala relativní neplatnosti smlouvy pro uvedení v omyl. Své dopisy ze dne 6. září 1996 a 3. listopadu 1996, určené žalovanému, kterými se dovolává neplatnosti uzavřené kupní smlouvy, následně žalobkyně označila za odvolání návrhu na uzavření smlouvy, ovšem jednak podle obsahu se zcela jednoznačně těmito dopisy žalobkyně dovolává neplatnosti smlouvy z důvodu omylu, jednak by odvolání návrhu nemohlo být účinné, když v rozporu s ustanovením §43a odst. 3 obč. zák. bylo žalovanému doručeno až poté, co byla smlouva dne 5. září 1996 uzavřena. Odvolací soud se ani neztotožnil s argumentací žalobkyně ohledně neexistence převáděného pozemku.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. září 2009, č.j. 30 Cdo 3520/2008-126, rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16 Co 353/2006-99, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S připomenutím své judikatury, vztahující se k uzavírání převodních smluv mezi nepřítomnými účastníky, a s ohledem na skutkové zjištění, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a jež nebylo možno v dovolacím řízení revidovat, tj. že „v daném případě nedošlo k podpisu – přijetí návrhu smlouvy ze strany žalovaného – téhož dne, kdy byl návrh učiněn, tj. dne 13.8. 1996, ale až dne 5.9. 1996, kdy byl návrh smlouvy podepsán starostou“ , jakož i s ohledem na odvolacím soudem zaujatý právní názor, že dne 5. září 1996 „byla splněna podmínka písemné formy uzavření smlouvy o převodu nemovitosti“ , tedy že mezi nepřítomnými účastníky byla (již pouhou) akceptací návrhu žalobkyně na uzavření smlouvy ze strany zástupce (starosty) žalovaného předmětná převodní smlouva uzavřena, dovolací soud uzavřel, že uvedený právní názor odvolacího soudu je nesprávný, resp. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud posléze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil vpředu označený rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „žalobkyně je vlastnicí pozemku zapsaného na LV č. 381 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., k.ú. B., obec B., označeného p.č. 2227/22, a to v hranicích podle geometrického plánu Ing. K. č. 670-12/96 ze dne 20.1. 1996, původně součástí pozemku p.č. 1286 PK.“ Navazujícím výrokem uložil žalovanému, aby nahradil žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 84.062,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování opětovně navázal na předchozí skutková zjištění a s přihlédnutím k právnímu názoru Nejvyššího soudu uzavřel, že žalobkyně uspěla s námitkou ohledně neexistence akceptačního projevu vůle ze strany žalovaného, a že s ohledem na to zůstalo odvolacímu soudu (pouze) k řešení zabývat se relevancí dalších právních otázek, které žalobkyně ve svém dovolání, zejména ve vztahu k existenci předmětného pozemku, vymezila. Podle odvolacího soudu „Tvrzení žalobkyně, že pozemek v k.ú. B., který byl označen parc. č. 2227/22 s výměrou 140 m2, nikdy nevlastnila a nemá k němu nabývací titul, nelze než přisvědčit, a to neodvisle od toho, že katastrální úřad na základě vypracovaného geometrického plánu »zapsal« takový pozemek na její list vlastnictví. Geometrický plán je sice instrumentem, na jehož základě lze oddělit z původního pozemku část, jež se může stát samostatnou, nicméně v žádném případě tomu tak nelze bez dalšího. Aby mohla být z původního pozemku oddělena jeho část, která se stane samostatným parcelním číslem, tedy samostatnou věcí v právním smyslu, musí dojít ke spojení geometrického plánu s jinou právní skutečností, např. kupní smlouvou...Kupní smlouva mezi účastníky, týkající se pozemku označeného parc. č. 2227/22 o výměře 140 m2 v hranicích podle geometrického plánu...z důvodů, jak vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, uzavřena být nemohla. Existence žádné jiné, právně relevantní skutečnosti, na jejímž základě by žalobkyně mohla nabýt vlastnické právo k předmětné parcele také nebyla zjištěna. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně takto označený pozemek nikdy nevlastnila; tento právně ani neexistuje (text tučně zvýraznil Nejvyšší soud), a to neodvisle na zápise v katastru nemovitostí. Pozemek p.č. 227/22 v k.ú. B. byl sice geometrickým plánem Ing. K. z pozemku p.č. 1286 PK oddělen, nicméně za situace, kdy geometrický plán sám o sobě (tedy není-li neoddělitelnou součástí listiny, podle níž má být proveden zápis do katastru nemovitostí §19 zák. č. 344/92 Sb) nabývacím titulem k oddělené parcele není, nelze než konstatovat, že katastrální úřad v daném případě, pokud takovýto nový pozemek na LV žalobkyně zapsal a na tomto základě dále konal, nejednal v souladu se zákonem. Krajský soud v Brně rozhodl při zastávaném názoru, jak uvedeno shora tak, že žalobnímu návrhu žalobkyně vyhověl (změnil rozsudek soudu I. stupně dle §220 odst. 2 písm. b) o.s.ř.), neboť vložením vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku došlo k situaci, kdy skutečný stav je v rozporu se zapsanými údaji v katastru nemovitostí, přičemž uvedení údajů v katastru nemovitostí zpět do stavu před vkladem nelze dosáhnout jinak, než na základě soudního rozhodnutí.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalovaný, v němž z obšírných důvodů uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř. a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak bude rozvedeno níže – je nepřezkoumatelný a Nejvyššímu soudu za dané procesní situace nezbylo nic jiného, než jej zrušit a věc opětovně vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebylo zapotřebí rozvádět dovolací argumentaci žalovaného, ani obsah vyjádření žalobkyně k tomuto dovolání.
Přípustnost dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je v této věci založena ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Z tohoto důvodu je ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. povinností dovolacího soudu při rozhodování o dovolání přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takovou jinou vadu Nejvyšší soud v posuzované věci zaznamenal a dospěl k závěru, že již sama o sobě naplňuje důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jedná se o nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu z důvodu jeho nesrozumitelnosti, což je jinak ve smyslu §219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. kasační důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. V posuzované věci je tato nepřezkoumatelnost dovolacím soudem spatřována v nesrozumitelnosti mezi obsahem výroku rozsudku odvolacího soudu a zaujatým právním závěrem v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku (na str. 3), v němž odvolací soud dospívá k závěru, že pozemek p.č. 227/22 v k.ú. B. právně neexistuje, přesto však předmětným výrokem žalobkyni k tomuto pozemku deklaruje vlastnické právo se závěrem, že nelze nijak, než tímto způsobem zajistit soulad mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí. Jinými slovy řečeno, dospívá-li odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku k závěru, že předmětný pozemek – vzhledem k tomu, že předmětná převodní smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla – neexistuje, je pak jeho rozhodnutí nesrozumitelné, pokud i přes výše uvedené je tímto rozsudkem deklarováno vlastnické právo žalobkyně k tomuto právně neexistujícímu pozemku a je dovozováno, že tímto způsobem dojde k dosažení souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1323/2007, in ASPI, v němž dovolací soud zaujal mj. následující právní názor: “Je proto třeba trvat na tom, že výrok rozhodnutí by měl vyplynout jako logický závěr premis obsažených v odůvodnění rozhodnutí...“ ).
Jako obiter dictum vytknout je třeba odvolacímu soudu, že jeho odůvodnění neodpovídá zcela požadavkům, jež jsou na rozsudek občanským soudním řádem kladeny. Nejvyššímu soudu proto nezbývá, než připomenout jím opakovaně judikované právní závěry, že podle ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Posledně citované ustanovení se s ohledem na §211 o.s.ř. (přiměřeně) vztahuje i pro řízení u odvolacího soudu. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, in www.nsoud.cz ). Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz , nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081). rozsudek Nejvyššího soudu z 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 3655/2009).
V daném případě v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu, pokud ten dospěl k závěru, že při uzavírání převodní smlouvy mezi nepřítomnými účastníky byla již (pouhou) akceptací návrhu žalobkyně na uzavření smlouvy ze strany zástupce (starosty) žalované uvedená smlouva uzavřena. To ovšem pochopitelně nezbavovalo odvolací soud dostát své (shora cit.) zákonné povinnosti a v odůvodnění svého (druhého) rozsudku patřičně vymezit alespoň závěr o skutkovém stavu věci, pokud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal jako správná a úplná pro meritorní posouzení, jakož i jeho právní posouzení věci ve vazbě na právní názor, který v předchozím rozsudku Nejvyšší soud zaujal a jímž byl odvolací soud v dalším řízení při rozhodování vázán.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo nic jiného, že rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. července 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu