Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2010, sp. zn. 30 Cdo 3212/2008 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3212.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3212.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3212/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce JUDr. J. S., proti žalované obchodní společnosti FELIXIMAP , s.r.o. , IČ.: 27065634, se sídlem v Praze 10, Daliborova 714/7, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 925/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. dubna 2008, č.j. 6 Co 429/2008-400, takto: I. Dovolání žalované se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 9. listopadu 2007, 4 C 925/2003-370, zamítl žalobu o určení, že je neplatná kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující dne 19. září 2003 o prodeji ve výroku vyjmenovaných nemovitostí v katastrálním území K. u Č. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. dubna 2008, č.j. 6 Co 429/2008-400, napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že je neplatná kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující dne 19. září 2003 o prodeji ve výroku vyjmenovaných nemovitostí v katastrálním území K. u Č. Odvolací soud uvedl, že ve věci bylo z provedeného dokazování potvrzeno, že skutečně existovaly dvě verze kupní smlouvy ze dne 19. 9. 2003, jednak verze bezchybná, která byla podkladem pro návrh na vklad do katastru nemovitostí a dále verze druhá s chybami v předmětu kupní smlouvy a takováto kupní smlouva by nemohla být do katastru nemovitostí vložena. Žalovaný podal návrh na vklad do katastru nemovitostí 24. 9. 2003 a podal návrh s chybnou verzí, který byl také rozhodnutím katastrálního úřadu zamítnut z důvodu vadného označení pozemků. Dne 9. října 2003 podal žalobce žalobu na neplatnost kupní smlouvy. Žalovaný pak podal další návrh na vklad 14. ledna 2004, tedy v době, kdy již věděl o žalobě na neplatnost smlouvy, neboť žalobu převzal dne 27.10.2003. Dále je nepochybné, že v řízení bylo prokázáno znaleckým posudkem, že podpis JUDr. J. S. na listině návrhu na vklad předmětné kupní smlouvy do katastru nemovitostí není pravým podpisem JUDr. J. S., jedná se o padělek. Žalovaný v řízení neprokázal, že by vyplatil žalobci kupní cenu za předmětné nemovitosti ve výši 3.000.000,- Kč. Žalobce nikdy neměl v úmyslu nemovitosti uvedené v kupní smlouvě prodat. Nemovitost měla sloužit jako zástava na půjčku na dobu určitou, ale smlouva byla sepsána jako smlouva kupní. Bylo domluveno, že bude předložena verze s chybami katastrálnímu úřadu, mezitím uplyne určitá dohodnutá doba, kdy budou peníze vráceny a řádná kupní smlouva, která mezitím byla uložena v úschově, bude žalobci vydána. Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 19. 9. 2003 je absolutně neplatná, a to pro nedostatek vážnosti vůle žalobce ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák. Podle ustálené judikatury soudu není právní úkon učiněn vážně tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechce svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, se uvádí, že na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůlí zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu. Na jejich základu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr. Neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu jejich neplatnosti věděli. Neplatnost absolutní musí soud zkoumat z úřední povinnosti. V dané věci je zřejmé, že vůle žalobce trpěla nedostatkem vážnosti, neboť žalobce nezamýšlel nemovitosti prodat. Žalobce se pouze domníval, že podpisem smlouvy poskytne „toliko jistotu“ žalovanému za to, že bude půjčena určitá částka, která pak bude do určité doby vrácena. V tomto přesvědčení byl utvrzen žalobce i v tom směru, že mu nebyla vyplacena kupní cena, což také soud prvního stupně správně dovodil. Vůle žalobce tedy nesměřovala k uzavření kupní smlouvy, nebyla myšlena vážně, o čemž svědčí právě to, že byly podepsány jak chybná verze, tak verze správná. Takováto kupní smlouva, kde nebyl dostatečně vážně učiněný projev vůle, je od počátku absolutně neplatná (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 3540/2006). Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 14. května 2008 a právní moci nabyl dne 21. května téhož roku. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala žalovaná dne 25. června 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odkazuje na dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o.s.ř. V dovolání prezentuje vlastní náhled na skutkové okolnosti případu a soudu vytýká, že při svém rozhodování zdůraznil některé z provedených důkazů, přičemž účelově vytrhával důkazy ze souvislosti a hodnotil pouze ty, které svědčily pro názor žalobce. Protože podle dovolatele odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, proto následkem toho došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. z hlediska závěru o nedostatku vůle (žalobce). Žalovaná proto navrhla, aby byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen. K dovolání se žalobce nevyjádřil. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly (není tak naplněn ani výslovně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž fakticky tvoří podstatu úvahy dovolatelky, lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku, je třeba konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z napadeného rozhodnutí seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných, a tak tím zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl, přičemž dovolací soud neshledal, že by uvedený soud pokládal za zjištěné něco, co není ve spisu obsaženo, resp., že by opomenul něco podstatného, co se ve spisu nachází, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor žalované na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. proto není v souzené věci opodstatněné. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Sama dovolatelka však ve skutečnosti neuvádí nic, co by svědčilo pro naplnění předpokladů obsažených v citovaném ustanovení. Vzhledem k již zmíněné vázanosti podaným dovoláním, lze konstatovat, že napadené rozhodnutí je možno považovat za správné. Nejvyšší soud ČR dovolání proti rozsudku odvolacího soudu proto podle ustanovení §243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., kdy žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. června 2010 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2010
Spisová značka:30 Cdo 3212/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3212.2008.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§37 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10