ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1951.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1951/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně UNIQUA pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ 160 12, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalovanému M. R. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem, se sídlem v Chebu, Májová 23, o zaplacení částky 1,938.808,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 336/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2009, č. j. 12 Co 333/2009-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek pro uznání ze dne 15. prosince 2008, č. j. 9 C 336/2008-20, kterým Okresní soud v Chebu uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,938.808,- Kč a nahradit jí náklady řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Dovolatelem předložená právní otázka byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, odvolací soud tuto otázku řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a důvod, pro nějž by měla být tato otázka posouzena jinak, Nejvyšší soud neshledává.
Již v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal.
V rozsudku ze dne 22. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, in www.nsoud.cz , pak Nejvyšší soud dodal, že je právně nevýznamné, jak brzy po marném uplynutí lhůty stanovené podle §114b odst. 1, věty druhé, o. s. ř., se žalovaný k žalobě vyjádřil.
Závěr, že marným uplynutím lhůty stanovené podle §114b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. nastává fikce uznání nároku uplatněného v žalobě (nesdělil-li žalovaný v této lhůtě soudu, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, ačkoliv tak mohl učinit), implikuje též zápornou odpověď na otázku, zda soud mohl po marném uplynutím stanovené lhůty rozhodnout o jejím prodloužení, popřípadě prominout její zmeškání.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu