Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2010, sp. zn. 32 Cdo 4802/2009 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4802.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4802.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4802/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně SUR, společnost pro územní rozvoj a. s. , se sídlem v Ostravě - Kunčičkách, Pernerova 17-19, č. p. 276, identifikační číslo osoby 47676531, PSČ 718 00, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 5, proti žalovaným 1) R. K. , zastoupenému Mgr. Jiřím Novým, obecným zmocněncem, bytem v Praze 1, Karlova 30/163, 2) Společenství SPOJOVACÍ č. p. 560 , se sídlem v Milovicích nad Labem, Spojovací 560, identifikační číslo osoby 26758440, zastoupenému Mgr. Liborem Buchtou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, 3) R.B. zastoupenému B. B., obecnou zmocněnkyní, a 4) B. B. , za účasti hlavního interventa BYTOVÉHO DRUŽSTVA – Jižní svahy , se sídlem v Ostravě - Svinově, J. Kainara 904, identifikační číslo osoby 25892495, o 77.433,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1575/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co 538/2008-624, takto: I. Dovolání proti výrokům pod body I a II a proti potvrzující části výroku pod bodem III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co 538/2008-624, se odmítá. II. V měnící části výroku pod bodem III, jíž byla zamítnuta žaloba, aby druhému žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 77.433,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. ledna 2004 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení pod body IV a V se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co 538/2008-624, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. května 2008, č. j. 6 C 1575/2004-568, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2008, č. j. 6 C 1575/2004-603, uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 77.433,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. ledna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu proti žalovaným 1), 3) a 4) (výrok pod bodem II), stejně jako intervenční žalobu (výrok pod bodem III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela se společností REMOSTAV spol. s r. o. smlouvu o sdružení za účelem provedení rekonstrukce objektu bydlení č. p. 560 na parc. č. 568 v katastrálním území Benátecká Vrutice, obec Milovice, část obce Mladá (dále též jen „dům“). Vlastníci bytových jednotek v tomto domě zmocnili žalobkyni k podání žádosti o stavební povolení na rekonstrukci domu na bytový dům se 74 byty. Stavební povolení nabylo dne 11. října 2003 právní moci a žalobkyně začala s rekonstrukcí. První žalovaný, který dne 31. března 2003 zmocnil žalobkyni k jednání před správním orgánem, toto zmocnění dne 29. srpna 2003 odvolal. Dne 4. února 2004 uzavřel druhý žalovaný jako objednatel s žalobkyní a s druhým účastníkem sdružení jako zhotovitelem smlouvu o dílo, v níž se zhotovitel zavázal provést veškeré práce a dodávky spojené s dokončením rekonstrukce a opravy domu s termínem plnění od července 2003 do dubna 2004 za cenu ve výši 2,843.249,- Kč včetně DPH. Téhož dne byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, podle níž druhý žalovaný postoupil žalobkyni pohledávky vůči těm vlastníkům bytových jednotek, kteří neposlechli jeho výzvy a odmítli se podílet na úhradě nákladů oprav společných částí domu; vůči prvnímu žalovanému šlo o pohledávku ve výši 255.041,- Kč. Dne 29. prosince 2003 žalobkyně druhému žalovanému vyfakturovala částku 77.433,- Kč, sestávající z částky 39.874,- Kč za zajištění technické pomoci a dokumentace pro realizaci stavby související s bytem č. 233 (ve vlastnictví prvního žalovaného), z částky 29.284,- Kč za dodávku a montáž oken tohoto bytu, ze smluvní pokuty a z daně z přidané hodnoty. Žalobkyně rekonstrukci domu dokončila a dne 4. prosince 2004 nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí. První žalovaný převedl v květnu 2006 vlastnictví bytu na žalované 3) a 4). Soud prvního stupně dovodil, že smlouva o dílo ze dne 4. února 2004 je pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jenobč. zák.“) neplatná, neboť k přijetí usnesení, kterým by byla rekonstrukce schválena, bylo podle ustanovení §11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. (o vlastnictví bytů) třeba 3 hlasů všech vlastníků jednotek a tento předpoklad splněn nebyl, neboť pro přijetí usnesení hlasovaly pouze 3 z necelých 51% přítomných vlastníků. Soud prvního stupně proto posoudil věc podle předpisů o bezdůvodném obohacení. Z poznatku, že žalobkyně provedla rekonstrukci domu na základě zmocnění vlastníků jednotek, mezi nimi i prvního žalovaného, a na základě úvahy, že „vlastnictví bytu je spojeným spoluvlastnictvím celé budovy a jednotlivého bytu, který jako část budovy není reálně oddělitelný“ a že „vlastníci bytů jsou členy druhého žalovaného jako právnické osoby, která je nositelem práv, ale také povinností“, dovodil, že vynaložením dílčích nákladů na rekonstrukci domu žalobkyně poskytla druhému žalovanému plnění z neplatného právního úkonu, „protože se řídila postojem vlastníků bytových jednotek, kteří projevili vůli ke stavebnímu dokončení celého domu, bez něhož by nemohli užívat ani bytové jednotky, a dále smlouvou o dílo, kterou druhý žalovaný s žalobkyní dodatečně uzavřel ještě před kolaudací domu“. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že druhý žalovaný, jenž vyvíjel činnost k uskutečnění rekonstrukce domu v zájmu vlastníků bytových jednotek, je povinen zaplatit žalovanou částku, o kterou se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Za důvod zamítnutí žaloby vůči prvnímu žalovanému soud prvního stupně označil skutečnost, že žalovaná částka není položkou vyplývající z rozúčtování cen na jednotlivé vlastníky, odsouhlaseného 3/4 většinou přítomných hlasů (rozuměj na shromáždění vlastníků jednotek), a že mezi prvním žalovaným a žalobkyní neexistuje žádný smluvní vztah. Žalovaní 3) a 4) pak v rozhodné době nebyli vlastníky jednotky a mezi nimi a žalobkyní též nevznikl žádný smluvní vztah. Intervenční žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace s odůvodněním, že nebyla podána proti všem účastníkům řízení. K odvoláním druhého žalovaného a hlavního interventa Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co 538/2008-624, odvolací řízení o odvolání hlavního interventa zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi hlavním interventem, žalobkyní a žalovanými (výrok pod bodem II), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu vůči druhému žalovanému zamítl, potvrdil jej ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní, hlavním interventem a žalovanými 1), 3) a 4) (výrok pod bodem III), a uložil žalobkyni nahradit druhému žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body IV a V). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jenž doplnil tak, že podle výslovného prohlášení žalobkyně (v podáních ze dne 7. listopadu 2006 a 21. prosince 2007) byly práce, za účelem jejichž provedení se smlouvou ze dne 3. ledna 2003 sdružila s dalším subjektem, dokončeny zčásti ke dni 1. září a zcela ke dni 30. září 2003. Poté žalobkyně (ve sdružení s dalším subjektem) vystavila dne 29. prosince 2003 druhému žalovanému jako odběrateli fakturu na částku 77.433,- Kč, která je předmětem tohoto řízení. Nato druhý žalovaný vyzval k úhradě prvního žalovaného, jenž požadovanou částku nezaplatil. Až dne 4. února 2004 byla uzavřena mezi žalobkyní a druhým žalovaným smlouva o dílo, kterou se žalobkyně zavázala provést pro druhého žalovaného již v roce 2003 provedené a vyfakturované práce. Druhý žalovaný se zavázal cenu díla zaplatit jen do výše uznané vlastníky bytů s tím, že případné části pohledávky, které vlastníci bytů neuhradí, postoupí objednatel zhotoviteli k vymáhání. Smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena téhož dne, 4. února 2004. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že bylo-li plnění, k němuž se žalobkyně ve smlouvě o dílo ze dne 4. února 2004 zavázala, již provedeno, bylo předmětem smlouvy plnění od počátku nemožné a smlouva je proto podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná. Protože žalobkyně provedla práce na cizím majetku, ale nikoliv na základě smluvního vztahu, došlo k bezdůvodnému obohacení. To může nastat pouze u toho, kdo majetek vlastní, nikoliv u toho, kdo jej pouze spravuje. Druhý žalovaný, který nebyl vlastníkem zhodnoceného majetku, nýbrž jeho správcem, není proto ve věci pasivně legitimován. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka především namítla, že napadené rozhodnutí je „překvapující“ a odvolací soud ji zkrátil na jejím právu na spravedlivý proces, dospěl-li k závěru, že smlouva o dílo ze dne 4. února 2004 je neplatná z důvodu nemožného plnění a je tudíž zpochybněna její pohledávka vůči žalovaným z tohoto titulu, aniž jí poskytl poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř., popřípadě §118a odst. 2 o. s. ř. Důsledkem této vady je podle mínění dovolatelky pochybení ve zjišťování skutkového stavu, neboť odvolací soud se nezabýval jejím závazkem provést na základě usnesení nadpoloviční většiny vlastníků bytových jednotek ze dne 5. ledna 2003 za stanovených podmínek zálohové práce. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že pokud dospěl k závěru, že pasivně legitimováni jsou žalovaní 3) a 4), popř. ještě první žalovaný, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit jako celek, neboť jeho výrok pod bodem II nemohl jako výrok závislý samostatně nabýt právní moci. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 4. února 2004. Ta je podle jejího názoru smlouvou smíšenou, tj. též smlouvou o obstarání záležitosti, a žalobkyně a druhý žalovaný se jí rovněž snažili narovnat vzájemná sporná práva a povinnosti. Podle mínění dovolatelky se odvolací soud měl zabývat i otázkou, zda její plnění před 4. únorem 2004 mělo povahu zálohy. Dovolatelka podrobila kritice též závěr odvolacího soudu v otázce určení subjektu, jemuž vzniklo bezdůvodné obohacení. Tím je podle jejího názoru vzhledem k ustanovení §9 odst. 1, §13 odst. 7 a §15 zákona č. 72/1994 Sb. druhý žalovaný, neboť to byl on, kdo požadoval provedení oprav a rekonstrukce domu a dovolatelku k tomu zavázal, ať již smlouvou o dílo či usnesením ze dne 5. ledna 2003, a komu dovolatelka plnění poskytla. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Druhý žalovaný se ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, argumentaci dovolatelky označil za účelovou a navrhl, aby dovolání bylo jako zcela nedůvodné odmítnuto. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Proti napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání hlavního interventa v důsledku zpětvzetí odvolání podle ustanovení §207 odst. 2, věty první, o. s. ř. (výrok pod bodem I), rozhodnuto o nákladech takto zastaveného odvolacího řízení (výrok pod bodem II) a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu žalobkyně, hlavního interventa a žalovaných 1), 3) a 4) ( potvrzující část výroku pod bodem III) , dovolání přípustné není. Podle ustanovení §167 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud usnesením; z toho vyplývá, že taková rozhodnutí mají povahu usnesení i tehdy, jsou-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovým výrokům je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení a o náhradě nákladů řízení mezi nimi uvedena nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry lze mutatis mutandis vztáhnout též k rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení). Mimořádným opravným prostředkem určeným k napadení pravomocného usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení je žaloba pro zmatečnost (srov. §229 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání proti těmto výrokům podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Proti měnící části výroku pod bodem III rozsudku odvolacího soudu je d ovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku pod bodem III, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu vadu řízení byla uplatněna důvodně. Odvolací soud dospěl sice v otázce platnosti smlouvy ze dne 4. února 2004 k témuž závěru jako soud prvního stupně, důvod její absolutní neplatnosti – podmiňující následné posouzení věci podle předpisů o bezdůvodném obohacení, vedoucí k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace druhého žalovaného – však shledal ve zcela jiných skutečnostech, opodstatňujících aplikaci jiné právní normy. Na základě tohoto jiného právního pohledu pak ve věci rozhodl, aniž účastníky seznámil s možnou jinou právní kvalifikací, jejíž použití při posouzení platnosti smlouvy zvažuje. Učinil tak přesto, že soud prvního stupně se otázkou neplatnosti smlouvy pro počáteční nemožnost plnění vůbec nezabýval, žalovaní v dosavadním průběhu řízení tento důvod neplatnosti nenamítali a možnost takového právního posouzení nebyla ani jinak v řízení naznačena. V projednávané věci nešlo přímo o tu procesní situaci, na niž míří ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř.; odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že dovolatelka neunesla břemeno tvrzení stran skutečností, jež z pohledu jí zvažované právní kvalifikace, resp. z pohledu právního posouzení věci soudem prvního stupně nebyly právě významnými, leč z pohledu jiného právního posouzení věci odvolacím soudem ano (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/2006, uveřejněný pod č. 177 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. též z tvrzení samotné dovolatelky [shodného s tvrzením žalovaných 1) a 2), srov. §120 odst. 4 o. s. ř.], přičemž usoudil, že má pro jiné právní posouzení ve výsledcích dosavadního řízení dostatečný skutkový podklad. Z jeho pohledu tu tak nenastala situace, v níž bylo třeba vyzvat dovolatelku k doplnění těch skutkových tvrzení (a poté popřípadě též k příslušnému doplnění důkazních návrhů), která nebyla učiněna, ač jich vzhledem k zvažované jiné právní kvalifikaci bylo třeba. I za těchto okolností však bylo jeho rozhodnutí překvapivé a odvolací soud tudíž porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, která podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k postulátům ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 411/2005, uveřejněný pod č. 214 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, a z poslední doby nález ze dne 25. března 2010, sp. zn. III. ÚS 2001/2009, www.usoud.cz ). Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/207, ze dne 19. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, a ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, in www.nsoud.cz ). V projednávané věci se pak jedná typicky o takovouto situaci. Dovolatelka se též v odvolacím řízení soustředila ve své skutkové a právní argumentaci výhradně na důvody neplatnosti smlouvy namítané žalovanými a aprobované soudem prvního stupně a o tom, že odvolací soud posuzuje platnost smlouvy se zřetelem na fyzickou možnost sjednaného plnění, se dozvěděla až z jeho rozhodnutí. Postupem odvolacího soudu, který rozhodl ve věci, aniž alespoň naznačil svůj jiný právní náhled na věc (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, www.usoud.cz ), tak byla zkrácena o možnost doplnit v příslušném směru svá skutková tvrzení a důkazní návrhy, jakož i svou právní argumentaci. Tím jí byla – v intencích judikatury Ústavního soudu – odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem (srov. např. nález ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. III. ÚS 4/97, uveřejněný pod č. 164 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20). Logickým důsledkem pak je, že příslušnou skutkovou a právní argumentaci dovolatelka snáší až v mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu – v dovolání. Vydáním překvapivého rozhodnutí odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tedy naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu v přezkoumávaném měnícím výroku o věci samé nemůže obstát. Dovolací námitce, že výrok, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu vůči žalovaným 1), 3) a 4), byl výrokem závislým na výroku, jímž tento soud vyhověl žalobě vůči druhému žalovanému, a třebaže nebyl napaden odvoláním, měl být odvolacím soudem přezkoumán, však důvodnost přiznat nelze. Není tu žádných pochyb, že tento výrok obstojí sám o sobě (není podmíněn, spojen s jiným, „panujícím“ výrokem, který je pro něho určující) a o závislost ve smyslu ustanovení §206 odst. 2, věty druhé, a §212 písm. c) o. s. ř. v žádné z jejích možných forem se tu nejedná; závislost musí být dána specifickou vázaností, vyplývající z hmotného či procesního práva, a nezakládá ji sama o sobě okolnost, že žalobě - se zřetelem k povaze uplatněného nároku - lze vyhovět jen proti jednomu z více žalovaných (srov. v bližším závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2107/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2 pod číslem 24, ročník 2001). Neobstojí ani argumentace dovolatelky založená na tvrzené totožnosti skutkového základu; skutkový základ věci není dán jen tím, že dovolatelka provedla práce (jak se naznačuje v dovolání), nýbrž též tím, že v důsledku tohoto plnění došlo k obohacení určité osoby (srov. §451 odst. 1 obč. zák.). Ve vztahu ke každému z žalovaných [vyjma žalovaných manželů 3) a 4)] byl tedy předmětem řízení relativně samostatný skutek . Neuplatní se proto v projednávané věci zásady vyjádřené v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod č. 28/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Protože jde zároveň o řízení, které nelze zahájit bez návrhu (srov. §81 odst. 1 o. s. ř.), rozhodnutí soudu prvního stupně se týkalo několika účastníků, z nichž každý jednal v řízení sám za sebe [žalovaní, vyjma vzájemného vztahu žalovaných 3) a 4), byli v postavení společníků samostatných, nikoliv nerozlučných, srov. §91 odst. l o. s. ř.)], a není tu právní předpis, z něhož by vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, není splněn žádný z předpokladů stanovených v §212 o. s. ř., za nichž odvolací soud není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (rozsahem odvolání). Odvoláním, které podal druhý žalovaný, právní moc zamítavého výroku týkajícího se žalovaných 1, 3) a 4) dotčena být nemohla (srov. §206 odst. 2, větu první, o. s. ř.), a nenapadla-li tento výrok (třebas i jen z procesní opatrnosti) žalobkyně, pak nabyl právní moci a odvolacímu přezkumu nepodléhal. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud vymezil suspenzívní účinky odvolání a meze odvolacího přezkumu správně. Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje úplnost zjištěného skutkového stavu věci a správnost právního posouzení v otázce povahy smlouvy ze dne 4. února 2004 a povahy dovolatelkou poskytnutého plnění, přímo navazují na důvodnou námitku procesního pochybení odvolacího soudu; za této situace by bylo předčasné se jimi zabývat. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o věci samé není ze shoda uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v tomto výroku zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů pod body IV a V [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 22. prosince 2010 JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2010
Spisová značka:32 Cdo 4802/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4802.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Poučovací povinnost soudu
Právo na spravedlivé soudní řízení
Vady řízení
Zastavení řízení
Žaloba pro zmatečnost
Dotčené předpisy:§167 odst. 1 o. s. ř.
§238 o. s. ř.
§239 o. s. ř.
§229 odst. 4 o. s. ř.
o. s. ř. ve znění do 30.06.2009
§118a odst. 2 o. s. ř.
§36 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb.
§38 odst. 2 předpisu č. 2/1993Sb.
§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
§206 odst. 2 o. s. ř.
§212 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10