ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.126.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 126/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Svazu branně technických sportů ČR se sídlem v Praze 7, U Pergamenky 3 (IČ 44847572), proti žalovanému Ing. P. V. , zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203, o 630.000,- Kč a o smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 230/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č.j. 29 Co 360/2008-146, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č.j. 29 Co 360/2008-146, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 2. 2008, č.j. 18 C 230/2007-83, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 22. 2. 2008, č.j. 18 C 230/2007-83, kterým Okresní soud v Mladé Boleslavi uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.929.880,- Kč se smluvní pokutou ve výši 0,1% denně z částky 630.000,- Kč od 31. 3. 2007 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 97.990,- Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že právo na vrácení zůstatku půjčky, včetně (platně) sjednané smluvní pokuty je promlčeno, neboť poslední splátku měl žalovaný zaplatit do 30. 4. 2001 a žalobu, jíž se domáhal zaplacení zůstatku dluhu a smluvní pokuty, žalobce podal až 4. 4. 2007, tj. po uplynutí promlčecí doby. Skutkové okolnosti daného případu však vedly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaný námitku promlčení v řízení před soudem prvního stupně uplatnil v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný - uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) - dovoláním. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje, že se soud prvního stupně z vlastní iniciativy zabýval výlukou zákonné úpravy promlčení ve prospěch zásady dobrých mravů, aniž by se toho žalobce ve sporu domáhal, a že nevzal zřetel „na obligatorní povinnost řešit spor nejprve ve smírčím řízení (čl. 8 odst. 5 Stanov žalobce a Směrnice pro organizační činnost ve SBTS ČR).“ V intencích druhého z dovolacích důvodů žalovaný namítá, že institut promlčení nepřipouští žádnou výjimku, takže ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. není ve vztahu k dlužníkem vznesené námitce promlčení vůbec použitelné. Nad rámec toho dovolatel připomíná, že marné uplynutí promlčecí doby zavinil sám žalobce, jemuž nic nebránilo podat včas žalobu nebo si zajistit závazek uznáním dluhu, a že žalobce ze svého majetku peněžní prostředky půjčoval, aniž měl dostatečně kvalitní odborný aparát k uzavírání smluv a ke kontrole včasnosti úkonů nezbytných pro vymáhání dluhů. Soudům obou stupňů rovněž vytknul, že nezjišťovaly, proč nemohl dluh z půjčky včas uhradit (skutečnosti své platební neschopnosti v dovolání vylíčil). Sjednání smluvní pokuty ve výši 0,1% z dlužné částky denně se podle dovolatele příčí dobrým mravům, což odvolací soud - na rozdíl od jím vznesené námitky promlčení - za nemravné neshledal. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozsudek soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil - je dovolací soud tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolání je přípustné, protože otázku, zda se námitka promlčení slučuje s dobrými mravy, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení §101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak. Bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti (§103, věta první, obč. zák.).
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy obou stupňů dovolatel nezpochybnil a s ohledem na založení přípustnosti dovolání ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ani zpochybnit nemohl.
Na základě smlouvy z 20. 12. 1997 poskytl žalobce žalovanému (bezúročnou) půjčku ve výši 930.450,- Kč. Žalovaný se zavázal dluh splácet ve splátkách, které byly sjednány tak, že do 30. 5. 1999 zaplatí 13.450,- Kč (první splátka), od 30. 6. 1999 bude platit 10.000,- Kč měsíčně, od 30. 10. 1999 bude platit 35.000,- Kč měsíčně, od 30. 4. 2000 bude platit 50.000,- Kč měsíčně a do 30. 4. 2001 zaplatí 40.000,- Kč (poslední splátka). Pro případ prodlení s placením půjčky sjednali účastníci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Půjčka byla žalovanému poskytnuta za účelem překlenutí nepříznivé finanční situace v době, kdy byl jedním z členů rady žalobce. Na zasedáních rady, jichž se účastnil, opakovaně sliboval, že dluh řádně uhradí, dokonce tvrdil, že již dal trvalý příkaz peněžnímu ústavu. Část dluhu ve výši 300.450,- Kč postupně zaplatil, a to jak před promlčením pohledávky, tak i po té, co uplynula promlčecí doba. Žalovaný opakovaně ujišťoval o své ochotě dluh uhradit, aniž by přiznal, že tohoto slibu není s to pro druhotnou platební neschopnost dostát. Svým chování tak vyvolal v žalobci přesvědčení, že dluh skutečně zaplatí, aniž by bylo nutné domáhat se jeho úhrady u soudu. Po zahájení řízení pak žalovaný odmítl žalobcovu nabídku na úhradu jen dlužné jistiny (bez částky připadající na smluvní pokutu) s tím, že mu umožní dluh uhrazovat po dobu téměř deseti let. S výjimkou jednoho případu (půjčky na koupi hotelu v L.) poskytoval žalobce jen výjimečně svým členům půjčky do 50.000,- Kč. Předmětem činnosti žalobce (občanského sdružení) je podpora branně bezpečnostního sportu, „v 90. letech 20. století“ činil žalobcův rozpočet jeden až dva miliony korun, takže poskytnutí půjčky žalovanému postihlo žalobce i při financování jeho běžných aktivit.
Dovolatel se mýlí, má-li zato, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze aplikovat na právní úkon, jímž se dlužník dovolává promlčení práva. I když - obecně vzato - námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 a z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Jinak řečeno, uplatnění promlčení dlužníkem může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, jejichž výklad je obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62, jen při splnění kvalifikovaných okolností. V rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2002 pod č. 5 (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2004 pod č. 59, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003), Nejvyšší soud vysvětlil, že fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení práva má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit věřitele, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva, tj. nároku věřitele z titulu půjčky (§657 obč. zák.). Bez významu jsou tedy zjištění, že půjčka byla poskytnuta k překlenutí nepříznivé finanční situace žalovaného, že nebyly dohodnuty úroky, že smlouva o půjčce umožňovala žalovanému splácet dluh v rozmezí poměrně dlouhé doby, že půjčka zkomplikovala financování běžných aktivit žalobce a že žalovaný byl v době poskytnutí půjčky členem rady žalobce. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co žalovaný promlčení ve sporu uplatnil (odmítnutí nabídky splácet toliko zůstatek jistiny).
Žalobci nic nebránilo, aby právo na vrácení (zůstatku) půjčky se smluvní pokutou uplatnil u soudu včas, tedy před uplynutím obecné promlčecí doby stanovené v §101 ve spojení s §103, větou první, obč. zák. Uvěřil-li žalovanému, který opakovaně sliboval splnění dluhu a ujišťoval (slovně i částečným plněním), že skutečně hodlá dluh uhradit, způsobil marné uplynutí promlčecí doby sám žalobce. Okolnost, že poskytoval půjčky svým členům jen výjimečně, není relevantní vůbec.
Lze uzavřít, že obrana žalovaného námitkou promlčení práva v rozporu s dobrými mravy není; za této situace je pak nadbytečné zabývat se nejen otázkou, zda se ujednání o smluvní pokutě příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.), ale i tím, zda řízení je zatíženo vadami, které žalovaný zmínil v dovolání.
Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) - napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně (odvolací soud) rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu