ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2111.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2111/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, územní pracoviště Brno, Orlí 27, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou se sídlem ve Velké Bíteši, Sadová 531, o 78.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 48/2006, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 439/2006-106, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 439/2006-106, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 439/2006-106, se v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. srpna 2006, č. j. 8 C 48/2006-90, tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 78.000,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000,- Kč splatných vždy každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, včetně výroku o nákladech řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2006, č. j. 8 C 48/2006-90, zamítl žalobu o zaplacení částky 78.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21. 6. 2001 do zaplacení, představující státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu poskytnutý podle smlouvy ze dne 21. 5. 1991 ve znění jejího dodatku ze dne 20. 11. 1991, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že žalovaný sice porušil podmínky uvedené smlouvy, a byl by tudíž povinen příspěvek vrátit, avšak výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku - s přihlédnutím k okolnostem tohoto případu a osobním poměrům žalovaného - odporuje dobrým mravům.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 439/2006-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 78.000,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000,- Kč splatných vždy každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), ve zbývající části napadený zamítavý výrok I. jej ohledně příslušenství potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 21. 5. 1991 s tehdejším Okresním národním výborem ve Žďáře nad Sázavou smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu doplněnou dodatkem ze dne 20. 11. 1991, na jejímž základě obdržel příspěvek na výstavbu rodinného domu ve výši 78.000,- Kč. V ní se mimo jiné zavázal, že stavbu, na kterou byl příspěvek poskytnut, dokončí tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy (tj. do 20. 11. 2001). Pro případ porušení této povinnosti se zavázal příspěvek vrátit. Ve sjednané lhůtě žalovaný stavbu nedokončil (kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci až 9. 7. 2003) a bývalý Okresní úřad ve Žďáře nad Sázavou jej vyzval k vrácení příspěvku dopisem ze dne 23. 1. 2002; zároveň jej upozornil, že nabude-li požadované kolaudační rozhodnutí právní moci nejpozději do 13 let od uzavření smlouvy, nebude muset příspěvek vrátit. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák. s ohledem na veřejnoprávní charakter vyhlášky č. 136/1985 Sb., podle níž byla smlouva o příspěvku uzavřena. Citovaná vyhláška totiž upravuje podmínky jeho vrácení komplexně a použití obecných občanskoprávních předpisů je tak vyloučeno. Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o úrocích z prodlení s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák., učinil tak s odůvodněním, že okolnosti případu a osobní a majetkové poměry žalovaného v tomto rozsahu odůvodňují odepření výkonu práva žalobkyně na zaplacení příslušenství; uvedená vyhláška toto právo neupravuje a podléhá tudíž režimu §121 odst. 3 a §517 obč. zák.
Proti rozsudku podali dovolání oba účastníci řízení.
Přípustnost dovolání směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení 8% úroku z prodlení
z částky 78.000,- Kč od 21. 6. 2001 do zaplacení, dovozuje žalobkyně z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam;
s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002, má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu založené na rozporu výkonu práva žalobkyně
s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. odporuje hmotnému právu, jelikož tento nárok nelze poměřovat obecnými občanskoprávními předpisy, nýbrž speciální úpravou vyplývající
z vyhlášky č. 136/1985 Sb. Z tohoto důvodu navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.), spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obšírně polemizuje s postupem žalobkyně při posuzování jeho žádosti o upuštění od vymáhání vrácení příspěvku podle §34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. a akcentuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku neodporuje dobrým mravům. S tímto odůvodněním navrhl zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Žalobkyně dovoláním napadla potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a žalovaný naopak výrok měnící; každý z výroků má - z hlediska přípustnosti dovolání - odlišný režim. Zatímco dovolání proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, o přípustnosti dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, je možno uvažovat jen v mezích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož při přezkumu měnícího výroku napadeného rozsudku se musí dovolací soud zabývat mimo jiné otázkou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, která má význam i pro posouzení přípustnosti dovolání proti výroku potvrzujícímu, přezkoumal dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. nejprve výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 78.000,- Kč v pravidelných splátkách, přičemž zároveň určil jejich výši a splatnost.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Otázkou aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve věci nároku vycházejícího ze smlouvy o státním příspěvku na individuální bytovou výstavbu se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze odepřít ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů. Vyšel přitom z již ustáleného právního názoru, že závazkový vztah vzniklý na základě takové smlouvy, je vztahem občanskoprávním založeným smlouvou uzavřenou mezi rovnoprávnými subjekty, do jejíhož obsahu byl vyhláškou inkorporován veřejnoprávní prvek. Smlouva uzavřená podle citované vyhlášky je tudíž podřízena občanskému zákoníku, přičemž ustanovení vyhlášky jsou vůči občanskému zákoníku v poměru speciality. Vyhláška coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (viz citovaný rozsudek 33 Cdo 754/2007) . Uvedené závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 33 Odo 693/2002, jenž se týkal odlišné problematiky, neboť dopadal na smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu do družstev pracovníkům organizací podle §12 a §20 vyhlášky č. 136/1985 Sb.
V posuzovaném případě odvolací soud z výše uvedených závěrů nevycházel.
Ač se žalovaný s poukazem na své poměry domáhal aplikace §3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud vycházeje z nesprávného právního názoru oproti soudu prvního stupně neodepřel žalobkyni ochranu výkonu práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť při úvaze, že toto ustanovení je v dané věci neaplikovatelné, nebral vůbec v úvahu okolnosti případu na jeho straně. Právní posouzení je neúplné, a tedy nesprávné.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že žalovanému se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud je proto v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalobkyně zpochybňující závěr soudů obou stupňů, že výkon jejího práva na zaplacení 8% úroku z prodlení z částky 78.000,- Kč odporuje dobrým mravům a nemůže požívat soudní ochrany.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Řešení žalobkyní zpochybněné právní otázky ovšem postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. ledna 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a C 71). Úvahu soudu založenou na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ byl v rozhodnutích Nejvyššího soudu opakovaně podán (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, a ze dne 25. října 2004, sp. zn.
33 Odo 538/2003) a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu