ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3111.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3111/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce O. K. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kadlečkem advokátem se sídlem v Hradci Králové, Karla IV. 502, proti žalované D. N. , zastoupené JUDr. Šárkou Línkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, o určení doby plnění, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 446/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18. prosince 2007, č. j. 23 Co 492/2007-83, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Kadlečky, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Karla IV. 502.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. 23 C 446/2006-35, zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za žalovanou ve výši 550.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 2. 9. 2002 je splatná do tří dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce půjčil žalované na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 2. 9. 2002 celkem částku 550.000,- Kč. Na základě výkladu obsahu listiny datované dnem 2. 9. 2002 potvrzující existenci smlouvy uzavřel, že půjčka měla být splácena ve splátkách, na jejichž výši se účastníci nedohodli, přičemž žalobce jako věřitel souhlasil s tím, že žalovaná podle svých finančních možností může „zvýšit měsíční splátku“ a docílit tak dřívějšího splacení půjčky. Z textu smlouvy výslovně nevyplývá, že doba plnění byla ponechána na vůli dlužníka (žalované), a žalobci se takovou dohodu nepodařilo prokázat ani výslechem svědkyně J. H.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 23 Co 492/2007-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že pohledávka žalobce za žalovanou ze smlouvy o půjčce ve výši 550.000,- Kč datované 2. 9. 2002 je splatná do 30 dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování a jeho doplnění výpovědí žalované, která před soudem prvního stupně nesouhlasila s tím, aby byla vyslechnuta jako účastnice řízení, vzal odvolací soud za prokázané, že smlouvu o půjčce neuzavřeli účastníci dne 2. 9. 2002, ale nejprve dne 3. 9. 2002 na částku 250.000,- Kč a 2. 10. 2002 na částku 300.000,- Kč. Písemná smlouva byla vyhotovena až dodatečně a byla antidatována dnem 2. 9. 2002; představuje jen potvrzení o ujednání mezi účastníky smlouvy. Na základě jazykového výkladu a po zjištění vůle smluvních stran odvolací soud zdůraznil, že to byla žalovaná, kdo formuloval text uvedené listiny a vyjádřil v ní svůj úmysl půjčku splácet v měsíčních splátkách závislých na výsledcích svého podnikání. Použité formulace odporují tvrzením žalované o neexistenci jakékoli dohody o splatnosti půjčky a naopak podporují skutkovou verzi žalobce. Sama žalovaná připouští, že neměla při sjednávání smlouvy žádnou představu o budoucích hospodářských výsledcích jí provozovaného solária a nepřemýšlela nad splatností půjčky. Při zohlednění výpovědi svědkyně J. H. vzal odvolací soud za prokázané, že se smluvní strany dohodly, že vrácení půjčky záleží na vůli žalované a jejích finančních možnostech. Poměřeno §564 obč. zák. odvolací soud určil okamžik splatnosti závazku žalované.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prosazuje názor, že s žalobcem neuzavřeli žádnou dohodu, podle níž byla splatnost půjčky ponechána na její vůli. Listina ze dne 2. 9. 2002 není pouhým potvrzením o již existující smlouvě o půjčce, nýbrž je „řádnou smlouvou o půjčce“ a ona byla připravena dluh žalobci uhradit poté, co ji o vrácení požádá. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“)]., není důvodné.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu, vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaná obsahově vymezila.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich pravdivosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Závěr, že si účastníci sjednali splatnost půjčky podle finančních možností žalované, a že doba plnění byla ponechána na její vůli (§564 obč. zák.), učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – na základě hodnocení výpovědí účastníků, svědkyně J. H. a listiny ze dne 2. 9. 2002. Náležitě přitom zdůvodnil, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil, přičemž v jeho hodnocení Nejvyšší soud neshledal z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s .ř. tak nebyl žalovanou uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.Žalovaná sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §7 písm. e), §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 4.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a částka 860,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. června 2010
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu